Oprava, která se týkala Ilony, se už stala rodinnou mýdlovou operou. Matka si povzdechla a řekla: „Tvá žena nám pořád kazí svátky, Petře.“
„Ilona navrhuje, abychom se zítra všichni sešli v restauraci nebo kavárně,“ oznámil matce nadšeně Petr přes videohovor.
„To je dobrý nápad, ale ať Ilonka sama vybere místo předem, aby se pak při objednávání nemuselo hledat jiné,“ řekla klidně Marie Novotná.
„Už jsme vybrali, nemusíš mít obavy. Tady za rohem otevřeli nové bistro, zítra ho otestujeme,“ poklidně pokračoval její syn.
„Nové… No dobře, pošli mi adresu a napiš, v kolik máme s otcem přijít,“ řekla rezignovaně Marie.
„Jasně, už jsem to poslal,“ zakončil Petr a vypnul telefon.
Brzy poté přišla Marie smska s adresou a časem. Měla dvě snachy a jednoho zetě a s všemi kromě Ilony vycházela dobře.
Jako tchyně se odmítala do Ilonina života plést a snažila se setkávání a komunikaci co nejvíce omezit.
Problém spočíval v tom, že Ilona se neuměla chovat u stolu a postrádala veškerý takt.
Před několika měsíci se celá rodina sešla v restauraci, a místo toho, aby si užívali jídlo a společnost, museli poslouchat Iloniny rozmary.
Jídlo jí nevyhovovalo, číšník se neusmíval dostatečně a menu bylo nedostačující.
Kvůli poslednímu argumentu museli během večera několikrát měnit restauraci.
A i tehdy si našla, na co si stěžovat. Objednala si salát a požádala, aby do něj nedávali cibuli.
„Váš salát, jak jste si přála, bez cibule,“ řekl číšník, když před ni pokládal talíř.
„A co to je na tom salátu?“ tázala se nespokojeně, ukazujíc upraveným nehtem na snítku kopru.
„Snítka kopru na ozdobu,“ odpověděl nechápavě číšník.
„A já snad řekla, že chci kopr na salátu?“ s pevně semknutými rty pokračovala Ilona ve stížnostech.
„Pokud chcete, mohu ji odstranit, v samotném salátu kopr není,“ navrhl číšník rozumně, alespoň dle svého názoru.
„Odstraňte celý salát, zkazilo mi to chuť… Přineste mi jahodový milkshake,“ přikázala a demonstrativně se otočila k oknu.
Její rozmary byly splněny a nikdo z personálu se nad tím nepozastavil. Samozřejmě to narušilo atmosféru večera.
Ilona seděla s nadutými rty a uraženým výrazem, zatímco její příbuzní jedli a povídali si, takže návštěvy restaurací s ní byly jako trest.
Ani rodinné sešlosti se neobešly bez potíží. Ilonina rozmazlenost a vrtošivost kazily každé posezení.
Dokonce i na pohřbu Petrovy tety se jí povedlo vyčarovat scénu.
„Kdo dělal ty lívance? Jsou jak žvýkačka!“ nahlas vyhrkla během smutečního obřadu.
„Ilonko, nemusíš to křičet, prostě je nejez,“ snažila se ji uklidnit Marie, když postřehla nehezké pohledy příbuzných.
„Co tu ale vůbec mají za jídlo? Své kočce vařím lépe, a alkohol a džusy jsou levné. Tohle je s ostudou,“ vyprskla znechuceně snacha.
„Nepřišli jsme sem kvůli jídlu, ale abychom uctili památku osoby, tak prokaž úctu a skonči s tím,“ pronesla Marie.
„Právě, vzpomínat, ale čím?“ Lamentovala Ilona.
Zdálo se, že je situace vyřešena, ale to bylo jen zdání.
Marie později kontaktovalo několik příbuzných a s rozhořčením jí pověděli, jak Ilona chodila a stěžovala si na jídlo.
Hanbila se a slíbila si, že Ilonu už na podobné akce nikdy nevezme.
Blížily se Mariiny narozeniny a Ilona s Petrem plánovali přijít na rodinnou oslavu.
Toho vědoma, Marie všem ostatním řekla, že jí není dobře a odložila oslavu na neurčito.
Věděla, že Petr měl odjet na služební cestu na několik dní. Na tuto příležitost čekala.
Marie měla dopředu promyšlený plán, jak oslavit narozeniny bez Ilony.
Jakmile jí Petr zavolal z jiného města, začala ostatním dětem posílat pozvánky.
Nenáviděná snacha o připravované rodinné oslavě neobdržela informaci.
Na Mariině narozeninové oslavě panovala veselá atmosféra, bez nespokojených a uražených hostů.
Nemusela poslouchat stížnosti ohledně jídla nebo nápojů. Poprvé po dvou letech si mohla užívat se svými dětmi.
Ale za tento okamžik štěstí musela následující den platit.
Někdo z hostů sdílel fotografie z oslavy na sociálních sítích a Ilona je zahlédla.
„Haló, Marie Novotná, vy jste oslavila narozeniny?“ zeptala se snacha se zraněným tónem.
„Ano, nač to prodlužovat, už tak to bylo opožděné o několik týdnů,“ odpověděla Marie bez skrývání.
„A proč jste mě nepozvali?“
„Petr odjel pracovně pryč a bez něj by ti asi bylo smutno…“
„S vámi se nikdy nenudím, zbytečně jste si to myslela. Proč jste nepočkali na jeho návrat?“ začala Ilona podezřívavě.
„Proč, proč… Protože tvoje kyselé obličeje nám kazí všechny oslavy!“ rozčileně zakřičela Marie a okamžitě toho litovala.
„Cože?! Já to kazím? Myslela jsem, že jste dobrá žena, ale vy jste jak had,“ vzlykala Ilona a zavěsila telefon.
O pár hodin později zavolal Marie Petr a začal jí kárat.
„Proč se tak chováš k mé ženě? Co jsme ti udělali?“ útočil na ni syn.
„Nic jste mi neudělali, ale Ilona neustále kazí oslavy, a ty ji neumíš usměrnit,“ rozhodla se Marie otevřít všechno.
„Jak je kazí?“ zeptal se překvapeně Petr.
„S jejími rozmary a stížnostmi s ní nemůžu ani do restaurace, ani sedět u jednoho stolu doma! Věčně si stěžuje a nikdy není spokojená,“ konečně si postěžovala.
„Je jen upřímná a čestná, na rozdíl od vás, a přitom k tobě měla vztah jako k matce.“
„Upřímnost a nezdvořilost nejsou totéž. A pokud se chce chovat jako má dcera, pak by se měla chovat přiměřeně, ne jako rozmazlené dítě!“
„Dobře, budu ji hlídat a vysvětlím jí, jak se chovat. Ale ty slíbíš, že ji vždy pozveš na oslavy,“ navrhl nečekaně smířlivým tónem Petr.
„Dobře, ale jen pod tvou zodpovědností. Na příští oslavě se uvidí,“ neochotně souhlasila Marie.
Samozřejmě, Ilona se nezměnila, snažila se kontrolovat a nedělat scény, ale moc jí to nešlo.
Marie nakonec nezbylo než přehlížet její výstupy a doufat, že se to nějak usadí.
Už nechtěla s Petrem znovu konflikty, a tak vybrala menší ze dvou zel.
