Olgina majetek
Olga hleděla na fotografii v krásném rámečku a povzdechla si. Dva roky uplynuly od manželovy smrti. Nešťastná náhoda, sníh spadlý ze střechy, úder… a Tomáš byl pryč.
Žili spolu pouhé dva roky, nestihli mít děti. Po milovaném manželovi jí zbyly jen vzpomínky, fotografie a jeho matka, Alžběta Nováková.
Alžběta několikrát přijela za Olgou, plakala, lamentovala a dokonce ji obviňovala, že jim nevěsta neporodila vnuka.
— Kdybys byla normální žena, zůstal by nám syn… — vyčítala jí. Olga jen pokrčila rameny. Těžko nesla ztrátu, ale vinu necítila. Než plánovali rodinu, chtěli s manželem vyřešit bydlení, chystali se na stěhování. Ale Tomáš se toho nedožil.
Olga se po manželově smrti věnovala práci, aby se na něco soustředila a odvrátila myšlenky. Makala, brala přesčasy a již po roce na své třicáté narozeniny se přestěhovala z pronajatého bytu do svého vlastního. Malého, ale jejího.
Otec jí trochu pomohl, byl pyšný na dceru a ve všem ji podporoval. Ale po roce odešel i on. Selhalo mu srdce.
Olga ztratila posledního blízkého člověka. Zůstala sama, jen Alžběta Nováková stále nezpomalila, snažila se vyjádřit „soucit“ a účast na jejím zármutku.
Přijela za ní po pohřbu a hned ode dveří navrhla:
— Sepiš závěť, dokud je čas, Olgo, — řekla tchyně.
Olze málem vypadl hrnek z ruky.
— Ano, ano. Myslím to vážně. Nikdo není chráněn před „odchodem“. Dnes jsi zdravá, a zítra, kdo ví, jak se vše obrátí.
— Co tím myslíte?
— Je ti už třicet, příbuzné nemáš. Je čas myslet na druhé.
— Nemějte obavy, Alžběto Nováková. Nejsem ministr, na sociální pohřeb mám úspory, — ačkoli v ní rostlo podráždění, skončila to hloupým vtipem, s myšlenkou, že tchyni z rozčilení z dalších pohřbů hrabe.
— Vtipkuješ, ale zbytečně. Na tvém místě bych byt přepsala na synovce.
— Ano? Navrhujete přepsat veškerý můj majetek na vaše vnoučata? — povytáhla obočí Olga. Alžběta Nováková měla mladšího syna, Jiřího, s nímž Olga neudržovala kontakt. Ani Tomáš, Olgy muž, s bratrem nijak moc nevycházel, byli úplně odlišní. Jiří se brzy oženil, měl dcery a rozvedl se. Podruhé se oženil, znovu měl dítě, tentokrát syna… a opět se rozvedl. A tak před půl rokem si Jiří našel novou ženu.
— Přepisovat zatím nemusíš, ale závěť sestav. Jinak veškerý majetek připadne státu!
— Alžběto Nováková… snad byste měla jít domů. Jste asi unavená.
— U mě doma je Jirka s Libuškou, chtěli u mě zůstat, — přiznala tchyně. — Mladým nechci překážet, snad mě pochopíš.
— Tak nepřekážejte. To se mě netýká, — nerozuměla Olga.
— Počítala jsem s tebou. Když už je byt tvého otce volný, zůstanu tam, dokud si Jirka nevyřeší své záležitosti. Plánují vzít si hypotéku, jen co najde práci. Už mám sbaleno, od tebe potřebuji jen klíče od bytu. Neboj se, zabírám jen jeden pokoj. Druhý můžeš pronajímat. Mimochodem, už jsem našla zájemce. Rita s chlapečkem hledají byt…
— Rita — Jirkova druhá manželka?
— Ano, pamatuješ si ji? Je to hodná dívka. Vyjdeme spolu skvěle… ať zůstane. Stejně hlídám vnuka, alespoň nebudu muset nikam jezdit, úspora.
— A kolik jste ochotna platit za nájem?
— Já?! — vybuchla tchyně. — Jsem ti jako vlastní matka! A ty chceš po mně peníze? Nemyslela jsem si, že by si Tomáš vybral takovou…
— Alžběto Nováková, omlouvám se, ale ani zdarma, ani za peníze vás tam žít nenechám. A pokud vůbec někdy sepíšu závěť, pak jen na své dítě, které určitě budu mít. Mám celý život před sebou.
— Na to pozor! Ve třiceti už je pozdě mít děti! A s kým? Ty jsi osamělá jako kůl v plotě! Vymyslíš si… snílek. Pozor, ať tě lakomství nezničí! Zůstaneš s holýma rukama. Ještě si vzpomeneš na má slova, opláčeš to! — tchyně se scvrkla a tvářila se jako čarodějnice. Olga jí chtěla vyprovodit ze dveří a už nikdy nepustit. Najednou si pomyslela, že všechny její neúspěchy jsou z Alžbětiny závisti, že ji Alžběta vždycky neměla ráda a říkala Tomášovi, že štěstí s ní mít nebudou.
— Sbohem, Alžběto Nováková. Poradím si sama. Je mi už třicet let a mám rozum. A když už, radši to přijde státu než vám.
Tchyně něco zamumlala a odešla s bouchnutím dveří. A druhý den Olze volal Jiří, křičel na ni a obviňoval, že jeho matce po návštěvě u ní bylo zle.
Olga pochopila, že pokud chce klidně žít, musí se zbavit tchyně a její rodiny. Byt nabídla k prodeji. Kupci se našli rychle. Poté Olga dokončila formality ohledně dědictví a prodala otcův byt. Peníze použila na větší byt a přestěhovala se do nového života bez starých „příbuzných“. Novou adresu nikdo z nich neznal a nezasahoval do jejích plánů na budoucnost.
