Proč bychom k vám měli jezdit na návštěvu? Ani si vás nepamatuji!
– Dobré odpoledne, Maruško!
– Dobrý den! – odpověděla překvapeně Marie. Číslo nebylo rozpoznáno, hlas byl neznámý, ale oslovili ji jménem.
– Tady je teta Lída z Brna, teta vašeho manžela Petra. Nemohli jsme přijet na vaši svatbu, ale teď, když máme vše urovnané, jsme se rozhodli, že k vám zavítáme. Chceme se totiž seznámit s novými příbuznými.
Marie nečekaně nevěděla, co má říct. Netušila totiž, že má Petr tetu v Brně. Po jejich svatbě už uplynul více než rok a o této chybějící tetě se nikdy nemluvilo.
– Asi jste si spletla číslo.
– Vy jste Marie?
– Ano, ale neslyšela jsem, že by měl Petr tetu v Brně.
– Petr Novotný je váš manžel?
– Ano, je můj manžel.
– A já jsem jeho teta.
– To je skvělé, že jste jeho teta, ale nemusíte k nám jezdit.
– Proč ne?
– Nepracujeme a hosty nepřijímáme.
– To je tedy pohostinnost, nečekala jsem…
– Promiňte, nemám čas na rozhovory.
Tím Marie ukončila hovor. Nechyběla jí odvaha postavit se za sebe.
– Ráda bych se zeptala Petra doma na tu tetu z Brna. – Rozhodla se a vrátila se ke svým úkolům.
Večer zavolala tchyně.
– Zdravím tě, Marie! Dlouho jste tu nebyli.
– Dobrý den, paní Novotná! Přijedu zítra, dovezu vám nákup a nakoupila jsem i vitamíny.
– Děkuji ti, Maruško. My máme všechno, jen jsme se stýskali. Volala ti Lída?
– Volala nějaká paní, říkala, že je teta Petra, a chtěla přijet na návštěvu. Řekla jsem jí, že teď nemáme čas na hosty.
– Volala mi hned potom a stěžovala si, že jsi byla nezdvořilá.
– Paní Novotná, copak bych mohla být nezdvořilá? Sama víte, jaká jsem.
– Právě to vím. – Poznamenala ironicky tchyně.
– Teď jsem za volantem. Promluvíme si zítra.
Marie s tchyní neměly od začátku dobré vztahy.
Petr vyrůstal v rodině vojáka. Jeho otec, Jaroslav Novotný, byl přísný muž a syna vedl k pořádku. Když byl otec doma, Petr se choval vzorně. Ale kvůli službě otec často odjížděl.
Bez něj byl Petr neusměrnitelný.
Matčin neustálý dohled ho značně dráždil. Čím víc ho matka hlídala, tím víc dělal neplechu. Chodil za školu, vynechával sportovní tréninky. Matka si otci nestěžovala, věděla, že by ho potrestal přísně.
I když byl Petr dospělý, matka ho stále sledovala. Volala mu několikrát denně, třeba ho i vyzvedávala z práce, jako by tam jen náhodou šla kolem.
Petr byl skoro třicetiletý, a přestože už dávno ženil všichni jeho kamarádi, matka začala být nervózní, že její pohledný a chytrý syn zůstane sám.
Matka začala sama vybírat snoubenky mezi dcerami svých přátel, což vyvolávalo u syna jen vtipy. Ani krásné a okouzlující dívky nestály ve frontě.
Jednoho dne přišel ten dlouho očekávaný moment. Syn oznámil, že o víkendu přiveze svou snoubenku, aby ji rodičům představil.
Otec synovu volbu schválil, ale matce se snoubenka nelíbila. Paní Novotná totiž byla zvyklá ve všem rozhodovat sama a muži ji poslouchali.
Z chování Marie však pochopila, že její snachou nebude možné manipulovat. Když sledovala svého syna, jak laskavě a něžně se k Marii chová, pocítila v ní konkurentku.
Marie se chovala sebevědomě, rady od tchyně nepotřebovala, a pokud se pohádali, Petr stál na straně manželky.
Bydleli v Petrovo bytě, který si s rodiči pořídil ještě před svatbou.
Nejdříve se tchyně kdykoliv objevovala bez ohlášení, aby zkontrolovala pořádek, ale Marie to ve velmi přesvědčivém tónu několikrát vysvětlila.
– Nepřicházejte k nám bez ohlášení a v naší nepřítomnosti, jinak budeme nuceni vzít vám klíče nebo vyměnit zámky.
– Tento byt patří nejen synovi, ale i nám. Pomohli jsme Petrovi s jeho koupí. Mám tedy právo sem kdykoliv přijít.
– Vysvětlete mi tedy, s jakým úmyslem sem přicházíte a co zde chcete dělat?
Tchyně byla zaskočená. Tvrdila, že chce zkontrolovat pořádek – avšak to znělo směšně a nevhodně. Marie pokračovala.
– Nyní jsem v tomto bytě jako manželka vašeho syna a požaduji, aby se respektovala moje pravidla. Klíče máte pro nouzové případy, ne abyste přicházela, kdykoliv se vám zlíbí.
– Já jsem matka, my jsme vychovali a obstarali syna vším. Vstoupila jste do domácnosti, kde už bylo všechno…
Marie ji přerušila.
– Děkuji, že jste ho vychovali! Nicméně sem mě přivedl můj manžel, a podle práv manželky tu vládnu já. Na jiné podmínky nemohu přistoupit.
Petr svou manželku podpořil, matka se urazila. Ale mladá rodina si z jejích urážek nic nedělala. Dopočítala pár týdnů a smířila se s tím.
Přestala otevírat dveře svými klíči a chodila, když byla Marie doma, a vždy předem zavolala. Marie ji vždy dobře přivítala, nabídla čaj a skleničku vína.
Zpočátku tchyně kritizovala, že není uklizeno, ale Marie se nikdy nehněvala, uměla připomínky přeměnit v žert nebo nabídnout pomoc.
– Omlouvám se, neměla jsem čas, je toho moc v práci. Pokud vám to vadí, můžete uklidit, nebudu se zlobit, ráda bych si odpočinula.
– A co tady máte jíst? Všechno máte neuklizené, co jíte?
– V lednici máme všechno, kdo první přijde, ten vaří. Nezdráhejte se a vezměte si, co potřebujete.
Postupně se vztah ke snaše zlepšil, dokonce se spřátelily a tchyně chodila ráda na návštěvy s pochoutkami.
A Marie s Petrem taky občas zašli k matce na večeři, přivezli potraviny. Otec, i po odchodu do důchodu, stále pracoval a jeho žena toužila po pozornosti.
– Co vám dovézt, jsem autem, proč se tahat s taškami.
Tentokrát Marie zajela k tchyni, večeřely spolu. Připravila Petrovi jídlo, aby nemusela Marie doma vařit. A samozřejmě přišla řeč na tetu.
– Co ti říkala teta Lída?
– Chtěla přijet na návštěvu. Řekla jsem jí, že není vhodná chvíle.
– Udělala jsi dobře. Jak se dostala k tvému číslu?
– Nemám tušení.
– Zavolala mi ještě jednou. To je moje sestřenice. Skoro se s ní nevídáme. Měla v životě komplikace, rozvedla se s manželem, druhé manželství také nevyšlo. Teď žije v Jihomoravském kraji, myslím, že se znovu vdala. Mají dům, zahrádku, zvířata. Dcera se letos chystá na univerzitu v Praze.
– A co my s tím?
– Chtěla by přijet, setkat se. Má jen jednu dceru, má o ni strach. Chtěla by, aby na ni někdo dohlédl.
– Prostě chce svou dceru poslat sem bydlet.
– Je těžké nevyhovět příbuzným.
– Není na tom nic nepříjemného. Kdy jste se s nimi naposledy viděla? Petr si je nepamatuje. Adresu taky nemáte, mám pravdu? – Nečekajíc odpověď, Marie pokračovala. – Nechci se zaplétat s lidmi, které ani neznám a poprvé o nich slyším.
Po rozloučení s tchyní odjela Marie domů. Petrovi vyprávěla o telefonátu, ale ten to nijak neřešil, a událost se zapomněla, ale neskončila.
Uběhl týden, byla sobota a Marie s manželem neměli na víkend žádné plány, jen si chtěli odpočinout. Po obědě někdo zazvonil u dveří.
Marie byla zrovna v kuchyni a Petrovi se z gauče nechtělo vstávat.
– Čekáš někoho?
– Ne! Otevři, mám ruce špinavé.
– Proč otevírat, když nikoho nečekáme. – Zamručel Petr a šel otevřít.
Na prahu stáli tři lidé. Petr usoudil, že to je teta Lída s rodinou, poznal ji až po chvíli, jelikož ji viděl naposledy jako malý.
– Nečekali jste nás, ale my jsme přijeli. – Řekla energicky, zatímco vnášela tašky do bytu, muže poslala pro další věci.
– Opravdu dnes nikoho nečekáme. – Řekla smutně Marie. Chvíli vše sledovala v tichosti, okukovala manžela. Nezbývalo nic jiného než nabídnout hostům, aby šli dál.
– No dobrá, milí hosté, pojďte dál. – Bylo to řečeno s ironií. – Chápu správně, že jste teta Lída?
– Ano, jsem Ludmila Novotná, a to je moje dcera Zuzana a manžel Václav. Nebojte se, nezdržíme se dlouho.
Marie vstřícně nabídla hostům umýt se po cestě a pozvala je ke stolu, zatímco podotkla, že přijíždět bez pozvání je neslušné.
– Nepočítali jsme s návštěvou, takže se spokojte s tím, co je v lednici.
– Ale my tu máme dost věcí. Přivezli jsme dárky. Vše je domácí, ekologické, našim vlastním úsilím vypěstováno.
Teta Lída se začala hemžit a vybalovat z tašek potraviny, sýry, klobásy. Celým bytem se rozšířila vůně domácího uzení. V další tašce byl med a marmelády, sušené ovoce.
– Proč tolik toho nosíte! Nejsme schopní to tady uschovat.
– Můžete podělit se s rodiči. Všechno u vás je kupované, a tohle je domácí, bez chemie. Marmelády a zavařeniny se nemusí skladovat v lednici.
Zatímco Marie s hosty třídila tašky, Petr zavolal matce, co už s otcem vyjížděli. Teta Lída to hned objasnila.
– Cílem naší cesty nebylo jen seznámení s příbuznými. Letos Zuzana končí střední školu a plánuje se hlásit na univerzitu. Když by nastaly problémy, bylo by dobré, kdyby měla v příbuzných oporu. Univerzita má koleje, bydlet bude tam. Holka je šikovná a chytrá.
Za nějakou dobu jejich rozpaky zmizely. Ludmila Novotná byla sympatická a Petr si s jejím manželem ihned porozuměl. Přišli také Petrovi rodiče.
U stolu bylo veselo. Marie se uvolnila a opravdu se upřímně usmívala. Všichni ocenili lahůdky od Ludmily Novotné. Uzený sýr z Vysočiny, domácí sekanou, klobásy – vše bylo velmi chutné.
Nečekaná návštěva se zvrhla v příjemnou rodinnou sešlost. Povídali si o svých rodinách a minulých letech. Vzpomínali na své mládí, sdíleli nové zprávy o známých příbuzných. Ludmila Novotná nostalgicky vzpomínala na domov.
– Ráda bych navštívila svou rodnou vesnici, dlouho jsem tam nebyla. Všichni už asi odešli žít do města.
Tchyně pozvala rodinu přespat u ní, vzhledem k těsnějším podmínkám v bytě. Po poradě se rozhodli, že Zuzana zůstane s mladými a Ludmila s manželem přenocují u tchyně. V neděli si Marie a Petr vzali Zuzanu na procházku po Praze, ukázali jí Pražský hrad a Karlův most.
V pondělí ráno přijeli teta Lída s manželem pro Zuzanu. Marie s Petrem se s příbuznými rozloučili a pospíchali do práce. Začínal nový pracovní týden.
Večer po práci Marie a Petr o nečekané návštěvě diskutovali. Zdálo se jí divné, že přijeli k nim, a ne k tchyni.
– Příjemní lidé, jsem ráda, že jsme se seznámili. Ale proč jste tak dlouho nezůstávali v kontaktu?
– Nevím, budeš se muset zeptat mamky, já byl v druhé třídě, když Lída s malou Zuzkou k nám přijela.
– Pozvali nás na návštěvu. Mohli bychom vyrazit. V létě autem k moři, po cestě se u nich zastavit na pár dní. Cestou zpět Zuzku vzít do Prahy. Snad se dostane na univerzitu.
Zuzana byla přijata na univerzitu. Zpočátku zůstala u nich několik dní, později se nastěhovala na kolej. Občas je navštívila. Petr s Marií museli plánovanou cestu odložit, čekali totiž rodinu.





