Opravdový šťastlivec! Dal jsem domov bezdomovci… Dnes je studentem!
Před lety, jednoho podzimního večera, jsem se vracel domů. Venku byla pořádná zima a já byl zabalený ve svém kabátu. Na ulicích nebyla ani noha, protože bylo už pozdě.
Dvě ulice před tou mojí se z temného stínu domu vynořila postava a zastavila mě.
Byl to hubený chlapec v košili, který v ruce držel nůž a třásl se – nevěděl jsem, zda zimou nebo strachem. Řekl, že chce mou peněženku, a já mu ji podal. Pak jsem si sundal kabát a dal mu ho také.
Užasle se na mě podíval a zeptal se, proč to dělám. Odpověděl jsem, že když dělá to, co dělá, možná nemá jinou možnost.
Chlapec se rozplakal a já si všiml, že ač vysoký na svůj věk, nebylo mu víc než 15. Nabídl jsem mu, aby šel se mnou domů a dali jsme si čaj.
Nevěřícně se na mě podíval, ale nakonec šel.
Tehdy jsem žil sám. Manželka mě opustila kvůli někomu, kdo vydělával mnohem více než já.
Nikdy mi neporodila syna, kterého jsem si tolik přál. S neznámým chlapcem jsme vstoupili do bytu a on začal s úžasem sledovat můj obývací pokoj.
Řekl, že nikdy neviděl tolik knih. Zeptal se, zda jsem je všechny četl, a nevěřil, když jsem odpověděl „ano“.
Řekl jsem mu, že si klidně může nějakou vybrat, pokud má zájem. Odpověděl, že za celý svůj život nepřečetl ani jednu.
Potom mi vyprávěl, že nemá domov.
Vyrostl na ulici a do školy chodil jen do 4. třídy. Když mu zemřela matka, chtěli ho umístit do domova, ale utekl. Od té doby se staral sám. Když jsem se zeptal na jeho otce, zůstal ticho.
Tu noc jsem ho pozval, aby přespal u mě.
Cítil jsem takovou lítost nad tím bezdomovcem, že jsem do rána učinil rozhodnutí, že ho u sebe nechám bydlet a vrátím ho do školy.
Byl jsem přesvědčen, že když mu dám šanci, zachráním jeho ztracenou duši. A nemýlil jsem se.
Dnes je Josef studentem.
Studuje a pracuje, sám si platí školné. Nechce být přítěží.
Vím, že až dokončí školu, najde si dobrou práci a jednoho dne založí vlastní rodinu.
A já ho budu vždy podporovat.
Ačkoli nejsem jeho otcem na papíře, on mě nazývá „tátou“.
