Když se nám narodilo druhé dítě, Petra přestala pečovat o sebe. Kdysi se dokázala převlékat i pětkrát za den, vždy pečlivě volila outfity, ladila doplňky a vypadala úchvatně. Ale po návratu z porodnice jako by zapomněla, že ve skříni má i něco jiného než vytahané tričko a staré tepláky s vytlačenými koleny.
V této „úchvatné“ kombinaci se pohybovala nejen celý den, ale často v ní i spala. Když jsem se ptal, proč, odpovídala, že je to pohodlnější, když v noci vstává k dětem. Nějaká logika v tom asi byla, ale kde zůstala její dřívější slova o tom, že „žena by měla být ženou v každé situaci“? Přestala se jimi řídit, přestala se starat o svůj oblíbený kosmetický salon, zapomněla na posilovnu i kadeřníka. A ano, dokonce – a omlouvám se za tu intimní poznámku – někdy si ráno ani neoblékla podprsenku a chodila po bytě s povadlými prsy, aniž by jí to připadalo zvláštní.
A její postava? Ta zmizela. Pas, břicho, nohy – všechno se změnilo. Vlasy? Buď rozcuchaná změť, nebo ledabyle utažený drdol s pramínky trčícími do všech stran. A přitom… Petra kdysi byla ženou, na kterou se na ulici otáčeli muži. A já, když jsem šel vedle ní, cítil jsem hrdost. Byla nádherná a byla moje. A teď? Z té krásky nezbylo nic.
Doma to vypadalo stejně jako Petra. Jediná věc, kterou zvládala bezchybně, bylo vaření. A v tom byla mistryní, to musím uznat. Ale jinak? Bylo to smutné.
Snažil jsem se ji přesvědčit, že by se měla změnit. Že by neměla sama sebe tak zanedbávat. Jen se na mě smutně usmívala a říkala, že se polepší. Měsíce plynuly, nic se neměnilo a já měl den co den před sebou ženu, kterou jsem už nepoznával. Nakonec jsem to vzdal.
Jednoho dne jsem se rozhodl – rozvod.
Nehádala se. Zkusila mě přemluvit, abychom to ještě zkusili, ale když pochopila, že to myslím vážně, jen si povzdechla a řekla tichým hlasem:
– Jak chceš… Myslela jsem, že mě miluješ…
Nehádal jsem se. Nechystal jsem se obhajovat ani vysvětlovat. Podal jsem žádost na úřad a brzy jsme měli v rukou rozvodové papíry.
Nejsem si jistý, jestli jsem byl dobrý otec. Kromě alimentů jsem Petře ani dětem nijak nepomáhal. Nechtěl jsem ji vidět. Ne takovou, jakou se stala. Ne tu ženu, která mě kdysi ohromila svou krásou a pak se změnila v někoho jiného.
O dva roky později…
Procházel jsem se po Praze, když jsem na druhé straně ulice zahlédl ženu s tak ladným, sebevědomým krokem, že jsem nemohl odtrhnout oči. Bylo na ní něco fascinujícího. Jak se přibližovala, srdce mi začalo divoce bušit. A pak… jsem zůstal stát jako přimrazený.
Byla to Petra.
Ale ne ta Petra, kterou jsem opustil. Přede mnou stála žena ještě krásnější než v době, kdy jsme se poznali. Elegantní střevíce na podpatku, dokonale padnoucí šaty, perfektní účes, manikúra, decentní make-up. A ta vůně jejích parfémů? Ta samá, která mě kdysi dokázala pobláznit.
Zřejmě se moje ohromení zračilo v mém výrazu, protože se zasmála.
– Co je? Nepoznal jsi mě? Říkala jsem ti, že se změním, ale ty jsi mi nevěřil!
Doprovodil jsem ji k fitku, kam měla namířeno. Vyprávěla mi o dětech – jak rostou, jak jsou šťastné. O sobě moc nemluvila, ale ani nemusela. Její sebevědomí a elegance mluvily za ni.
A já? Já si vzpomněl na ty dny. Na rána, kdy mě rozčilovaly její tepláky, rozcuchané vlasy, unavená tvář. Vzpomněl jsem si, jak jsem nesnášel, že ztratila svůj šmrnc, jak jsem jí vyčítal, že se zanedbává. Jak jsem ji a naše děti opustil, protože mi už nepřipadala dost krásná.
Když jsme se loučili, odhodlal jsem se k otázce:
– Můžu ti zavolat? Víš… došlo mi to. Možná bychom mohli začít znovu?
Podívala se na mě, chvíli mlčela. A pak se pousmála a zavrtěla hlavou.
– Už je pozdě, Jakube. Měj se.
A odešla.
Stál jsem tam jako hlupák a sledoval, jak mizí za rohem.
Ano. Došlo mi to. Ale pochopil jsem to příliš pozdě.
