Obdivovala jsem ho už během studií. Dá se říct, že to byla bezpodmínečná láska – naivní a slepá. A když si mě konečně všiml, úplně jsem ztratila hlavu. Stalo se to, abych byla upřímná, několik let po dokončení vysoké školy – ocitli jsme se ve stejné firmě. Koneckonců, měli jsme stejný obor, takže to nebylo nic neobvyklého. Ale já si myslela, že je to osud.
Zdálo se mi, že je to muž, o kterém jsem vždycky snila. A tehdy mi vůbec nevadilo, že už má manželku. Sama jsem nikdy nebyla vdaná a nevěděla jsem, co to znamená sledovat, jak se manželství rozpadá. Proto jsem necítila žádnou vinu, když Jakub opustil svou ženu kvůli mně. Kdo by si pomyslel, že mi to přinese tolik bolesti? Lidé říkají pravdu – na cizím neštěstí si štěstí nevybuduješ.
Když si vybral mě, byla jsem v sedmém nebi a mohla bych mu odpustit cokoliv. Pravdou ale je, že v každodenním životě to nebyl ten princ, jakého jsem v něm viděla. Jeho věci se povalovaly po celém bytě a rozhodně odmítal umývat nádobí. Veškerá domácí práce ležela na mých bedrech. Ale tehdy mi to vůbec nevadilo.
Na své předchozí manželství zapomněl poměrně rychle. Neměli děti a ukázalo se, že ke svatbě ho přiměli její rodiče. Se mnou to prý bylo něco úplně jiného – tak mi to alespoň říkal.
Moje štěstí netrvalo dlouho, protože všechno se změnilo, když jsem otěhotněla. Nejprve byl Jakub velmi šťastný, že bude mít dítě. Dokonce jsme zorganizovali velkou rodinnou oslavu na počest této události. Všichni nám přáli lásku a zdraví pro naše dítě.
Ten večer je pro mě dodnes jednou z nejkrásnějších vzpomínek. A nelituji ničeho, když si na něj vzpomenu. Ale od té chvíle moje slepá láska začala pomalu slábnout.
Čím víc mi rostlo břicho, tím méně jsem Jakuba vídala. Odešla jsem na mateřskou dovolenou, takže jsme se teď potkávali jen pozdě večer. Čím dál častěji zůstával dlouho v práci a chodil na firemní večírky. Nejprve mi to nevadilo, ale velmi brzy mě to začalo unavovat. Domácí práce se stávaly čím dál náročnějšími, protože jsem se už nemohla jen tak ohnout a posbírat jeho poházené ponožky.
V tomto období jsem se často ptala sama sebe – nebylo to s dítětem příliš uspěchané?
Věděla jsem, že city časem vychládají, ale nečekala jsem, že to přijde tak rychle. Jakub mi stále nosil květiny a čokolády, ale v té době jsem chtěla jen jedno – aby byl se mnou.
Brzy bylo jasné, že ty firemní večírky nebyly bezdůvodné. Kolegové při kávě poznamenali, že do našeho oddělení přišla nová mladá zaměstnankyně. Už předtím byl nedostatek personálu, a když jsem odešla na mateřskou, situace se stala kritickou. Jaká ironie.
Nebyla jsem si jistá, jestli šlo o ni, ale můj manžel měl očividně někoho jiného, protože už vůbec neměl volný čas. Buď práce, nebo služební schůzka, nebo další firemní akce, kterou si nemohl dovolit vynechat. Jednoho dne jsem našla v kapse jeho saka lístek podepsaný iniciálami, které jsem neznala. Nevím, co mě v té chvíli vedlo, ale vrátila jsem ho zpět na místo a rozhodla se dělat, že o ničem nevím.
Bylo hrozné zůstat sama v sedmém měsíci těhotenství, a přesto si můj manžel stále stěžoval, že jsem se stala příliš nervózní. Každá hádka končila jeho zklamaným povzdechem. Nevím jak, ale pochopila jsem, že pokud to téma otevřu, určitě zůstanu sama. Strach z toho, že ho ztratím, byl tak silný, že jsem nemohla myslet na nic jiného. Říká se, že pokud se něčeho bojíš příliš, určitě se to stane.
Jakkoli se o mě Jakub kdysi ucházel, gentlemanem rozhodně nebyl. Nejhorší slova, která jsem v životě slyšela, byla: „Nejsem připravený na dítě.“ A: „Mám někoho jiného.“ Už si ani nepamatuji, jak přesně mi to řekl, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že se zblázním.
Nečekala jsem od sebe, že najdu sílu podat žádost o rozvod. Zdá se, že ani on nečekal, že nebudu snášet jeho chování. Ani neočekával, že druhý den vyhodím všechny jeho věci za dveře. V té chvíli jsem byla ráda, že jsme bydleli v pronajatém bytě – nemuseli jsme ho dělit.
— A co dítě? Mysli na dítě. Jak ho uživíš?
— Nějak to zvládnu. Najdu si práci z domova. Kromě toho, moji rodiče mi už dávno nabízeli pomoc. Máma mi vždycky říkala, že je to sukničkář – měla jsem ji poslouchat.
Pravděpodobně to byla odpovědnost za mého budoucího syna, co mi dodalo sebevědomí. Sama bych se nikdy neodvážila odejít.
Ale také jsem pochopila, že nechci vychovávat dítě s takovým otcem.
Jeho nevěra byla tak podlá, že jsem s ním už nechtěla mít nic společného. Jako by mi spadly klapky z očí.
Prvních pár měsíců po rozvodu, včetně samotného porodu, bylo velmi těžkých. Přestěhovala jsem se zpět k rodičům, což je velmi potěšilo, zvláště prarodiče mého syna. Nemůžu říct, že mi Jakub vůbec nechyběl, ale snažila jsem se na něj nemyslet. Uvnitř jsem byla přesvědčená, že jsem udělala správnou věc a že budu schopná svému synovi dát vše, co potřebuje.
A pak se najednou znovu objevil.
Ukázalo se, že Jakub velmi lituje. Chce poznat svého syna. Ale chci to já? Nebo bych se opravdu měla přestěhovat do jiného města?
