Já a Lucie jsme byli manželé deset let. Měli jsme dvě dcery: Ema měla pět let a Tereza čtyři. Věřil jsem, že vydělávám dost. Nežili jsme v luxusu, ale mohli jsme si dovolit rodinnou dovolenou dvakrát do roka. Holky měly chůvy a Lucie si přivydělávala z domova. Vždycky jsem se snažil pomáhat s domácností. Jenže z nějakého důvodu se zdálo, že to pro ni přestalo mít jakýkoli význam.
Jednoho dne mi Lucie klidně oznámila, že odchází. Opustila nejen mě, ale i naše dcery.
— Našla jsem sama sebe, — řekla. — Chci víc.
O pár týdnů později jsem na internetu viděl její fotky: zasnoubení s velmi bohatým mužem, jachty, cestování, značkové šaty.
Opravdu nás opustila kvůli takovému snu?
Pořád jsem nad tím přemýšlel a hledal odpověď. Ale nejtěžší bylo slyšet, jak se mé malé dcery ptají:
— Tati, kdy se máma vrátí?
Neměl jsem pro ně odpověď.
Uplynuly dva roky…
Život šel dál. Bylo to těžké, ale zvládal jsem to. Pracoval jsem a každý volný okamžik věnoval dcerám. Staly se mým smyslem života, mým světlem.
Jednoho večera jsem šel do obchodu pro mléko a uviděl jsem ji.
Stála u pokladny – unavená, v levném oblečení, s prázdným pohledem. Už vůbec nepřipomínala tu Lucii, kterou jsem znal z jachet.
Naše pohledy se střetly.
Strnula, v rukou pár drobných.
— Ty… — začala, ale potom umlkla.
Mlčel jsem.
— Jak se mají holky? — zeptala se nakonec tiše.
Cítil jsem, jak se ve mně zvedá hněv. Dva roky ticha. Žádné telefonáty, žádné dopisy.
— Mají se dobře. Protože mají mě.
Odvrátila zrak.
— Chtěla bych je vidět…
Sevřel jsem pěsti.
— Po dvou letech sis na ně vzpomněla?
Lucie si povzdechla a setřela slzu.
— Udělala jsem chybu.
Hořce jsem se zasmál.
— Chybou je zapomenout si deštník, když prší. Ty sis vybrala jiný život. Vybrala sis peníze, Lucie. Copak štěstí není jen o jachtách a luxusních šatech?
Zavřela oči.
— Opustil mě. Ve chvíli, kdy jsem pro něj přestala být užitečná. Teď nemám nic. Žádné peníze, žádný domov.
Pohlédl jsem na její jemné prsty – prsten už na nich nebyl.
— A moje dcery? Potřebovala jsi dva roky, abys zjistila, že existují?
Rozvzlykala se.
— Vím, že nic nemůžu vzít zpátky. Ale prosím… dovol mi je aspoň vidět.
Zhluboka jsem se nadechl.
— Nepamatují si tě, Lucie. Přestaly se ptát, kdy se vrátíš.
Rozplakala se ještě víc.
— Neprosím o druhou šanci pro sebe… ale to jsou moje děti…
Podíval jsem se na ni. Žena, která přede mnou stála, už nebyla ta Lucie, která nás opustila kvůli penězům. Vypadala úplně zlomeně.
— Popřemýšlím o tom. Ale podle mých podmínek.
Zvedla hlavu a v jejích očích se objevil záblesk naděje.
— Děkuju…
Otočil jsem se a odešel, nechávaje ji tam mezi cizími lidmi.
Nevím, jestli jí vůbec někdy dokážu odpustit.
Ale věděl jsem jedno: Ema a Tereza si zaslouží to nejlepší.
