Milý deníčku,
dnes mám konečně chvíli, abych si všechno srovnala v hlavě. Ten den začal obyčejně. Přejela jsem prstem po displeji telefonu a bankovní aplikace mi ukázala zůstatek. Číslo mě praštilo víc, než jsem čekala. Zavřela jsem oči a pomalu počítala do deseti.
„Václave,“ zavolala jsem na chodbu, kde se před zrcadlem točil můj muž. „Zaplatíš to taxi z vlastní karty?“
Václav si zrovna upravoval límec nové košile. Otočil se na mě s provinilým výrazem.
„Vendulo, nezačínej zas. Já tam mám jen drobné. A celý týden mě čeká parkování. Objednej ty.“
Zablokovala jsem mobil. Můj muž dnes slavil čtyřicet. To už je věk. Přitom jsme se půl roku před tím domlouvali, že to oslavíme skromně, doma, jen my tři a syn.
Jenže do toho vstoupila Libuše. Moje tchyně.
Prohlásila, že čtyřicítka jediného syna je událost světového významu. Že nebudeme sedět doma jako žebráci. Že se mají pozvat příbuzní, pronajmout salonek a ukázat všem, že se Václavovi v životě daří. Václav se slabě ozval, že na restauraci nejsou peníze. Libuše jen mávla rukou, že já přece dobře vydělávám a na takovou příležitost si můžeme sednout.
A já se podvolila. Našla jsem útulnou restauraci s dobrou kuchyní, sama sestavila menu a sama zaplatila zálohu.
Když jsme dorazili, číšníci se už činili. Stůl pro patnáct lidí se prohýbal pod mísami s předkrmy. Vzala jsem si schválně volné pískové šaty, abych se po dni plném běhání a zařizování cítila pohodlně.
Hosté se začali scházet k šesté. Libuše dorazila poslední, v doprovodu Václavovy sestry Miluše. Kráčela ke stolu, jako by šla na audienci k anglické královně.
„Všechno nejlepší!“ hlásila hlasitě a podala Václavovi papírovou tašku.
Václav nahlédl dovnitř a rozzářil se.
„Mami, děkuju. To je přesně ta vůně.“
Mrkla jsem na flakon. Cena toho parfému byla třetina naší měsíční splátky hypotéky.
„Pro milovaného syna mi není nic líto,“ řekla hrdě Libuše a podávala číšníkovi nový kabát s kožešinovým límcem.
Pak se otočila ke mně. Úsměv jí zmizel.
„Vendulo, gratuluju,“ řekla suše.
„Dobrý večer, Libuše,“ odpověděla jsem vyrovnaně.
Tchyně si sedla na čestné místo a rozhlédla se.
„No, co vám mám povídat… Je tu tma. A ty ubrusy jsou takové obyčejné. Václave, vždyť jsem ti říkala, ať jdeme do Zámečku. Tam jsou lustry!“
„Mami, Zámeček neutáhneme,“ řekl tiše Václav.
„Ale prosím tě, nedělej z nás chudé,“ odbyla ho Miluše a upravovala si vlasy. „Vendula přece vydělává jako ředitelka továrny. Mohli jste bráchovi jednou za život udělat pořádnou oslavu.“
Stáhlo se mi hrdlo, ale spolkla jsem to. U stolu se přece nevyřizují účty.
„Nechte si chutnat, Libuše,“ řekla jsem a přisunula před ni mísu s rybím výběrem. „Tady vaří opravdu dobře.“
Libuše se ušklíbla a vidličkou si nadzvedla kousek ryby.
„Ten losos je nějaký bledý. To kupovali v lidovce, ne?“
„Je to pstruh slabé soli od šéfkuchaře,“ vysvětlila jsem klidně.
Banket se rozjel. Hosté jedli, pili, pronášeli přípitky. Všichni Václava chválili, jak je skvělý odborník, jaký je rodinný typ a jak se mu v životě daří. Libuše celý večer nezavřela pusu. Vzpomínala na Václavovo dětství, vymýšlela si úspěchy v práci, ale o mně neřekla ani slovo. Pro ni jsem byla obsluha, co má včas dolévat džus a neplést se do hovoru.
Když přišel hlavní chod, atmosféra zhoustla. Vstala jsem, abych poprosila číšníky o čaj, a když jsem se vracela na místo, zaslechla jsem Libušin hlas.
„Ty jsi se ale tedy oblékla, Vendulo.“
Příbory u stolu přestaly cinkat. Hosté se najednou začali ohromně zajímat o saláty.
Zastavila jsem se.
„Prosím?“ otočila jsem se.
„V těch šatech vypadáš jako stará kobyla, vážně ti to říkám,“ prohlásila Libuše hlasitě.
Václav byl celý rudý.
„Mami, nech toho,“ řekl nejistě. „Vždyť je to normální šaty.“
„Václave, ty už máš oči zamazaný. Já ti to přece říkám z lásky. Tobě je osmnáct? Je ti třicet osm, a oblékla ses jako babka na zahradu. Žádnej pas, žádnej střih, samý nevkus.“
Miluše se zašklebila do ubrousku.
Pomalu jsem došla ke stolu. Celý večer se tchyně tvářila, jako by jí ublížili. Předkrmy moc obyčejné, restaurace laciná, žena pro syna málo hezká. A teď tohle.
„Mně se ty šaty líbí,“ řekla jsem klidně a podívala se jí do očí. „Jsou pohodlné.“
„Pohodlné!“ odfrkla Libuše. „Žena má zdobit muže. Být jeho vizitkou.“
Narovnala se.
„Podívej se na mě. Já jsem v důchodu, a pořád držím úroveň. Protože si vážím sebe sama. A neberu první pytel z tržnice.“
Všichni ztuhli. Někdo si nalil vodu a pil tak soustředěně, jako by studoval chemické složení minerálky. Václav mě zatahal za rukáv.
„Vendulo, sedni si, nezačínej.“
Samozřejmě. Václav se vždycky držel stranou, když se ženské hádaly. Nejradši by, abych mlčela a spolkla to. Jenže dnes jsem neměla náladu mlčet. Táhla jsem hypotéku, platila tchyniny nálady a nechala si veřejně nadávat. To už bylo moc.
„Libuše,“ opřela jsem se rukama o okraj stolu, „a ta halenka, co máš na sobě, odkud je?“
„Co je ti po mé halence?“ zamrkala, vyvedená z míry.
„Jen se ptám. Italská halenka z čistého hedvábí. Kožené lodičky, co jsi měla u dveří. A kabát s kožešinovým límcem ti visí v šatně. Pěkné věci, že?“
„Pěkné,“ řekla opatrně. „Já si umím vybrat kvalitní věci.“
„Vybrat si umíš,“ přikývla jsem. „A zaplatit?“
Za stolem někdo zakašlal. Václav se napřáhl, jako by mě chtěl zastavit.
„Vendulo, dost.“
„Ne, Václave, není dost. Když už mluvíme o vzhledu a o sebeúctě, řekneme si to na rovinu.“
Zvedla jsem hlas, aby mě slyšeli všichni.
„Tuhle italskou halenku, ty boty a ten kabát sis koupila minulý měsíc, Libuše, za dvacet tisíc korun ze svého čtvrtletního bonusu. Protože jsi neměla, cituji, ,v čem jít k doktorovi, styděla ses před sestřičkami.‘“
Tchyni se protáhla tvář. Lesklá rtěnka na rtech najednou vypadala směšně. Přejela očima hosty a hledala zastání. Ale příbuzní se rázem začali intenzivně zajímat o vychládající maso.
„Já jsem to chtěla od syna!“ vyhrkla.
„Od syna jsi to nedostala,“ řekla jsem. „Protože Václavova výplata stačí tak na splátku hypotéky, benzin a obědy v práci.“
Miluše se zkusila ozvat.
„Vendulko, co je ti po cizích penězích?“
„Já počítám svoje peníze, Miluše. A ten banket, u kterého teď sedíš, kritizuješ restauraci i to, jak vypadám, je zaplacený do poslední koruny z mojí peněženky.“
Bylo ticho jako před bouřkou. Jen kdesi u sousedního stolu cinkal příbor.
„A ten drahý parfém, cos dnes dala Václavovi,“ dodala jsem a zadívala se tchyni do očí, „je z peněz, co jsem ti minulý týden poslala na zuby.“
Libuše dostala červené fleky.
„Jak si můžeš…“ zamumlala.
„Můžu nosit klidně pytel od brambor,“ řekla jsem vyrovnaně. „Protože ten pytel si koupím z vlastních peněz. Až se naučíš oblékat ze svého důchodu, můžeme si promluvit o mým vkusu. Dobrou chuť.“
Sedla jsem si a opřela se. Libuše zůstala sedět s otevřenou pusou. Čekala, že se Václav postaví za matku, okřikne mě a postaví mě do latě. Jenže Václav jen sklopil hlavu a pilně vyškrabával vidličkou pečený brambor.
Tak tchyně zmačkala ubrousek, hodila ho na stůl a zvedla se.
„Moje noha u vás už nikdy nebude!“ vyhrkla a rychlým krokem zamířila k šatně.
Miluše na mě vrhla vražedný pohled a vyběhla za ní.
Zbytek večera byl plochý. Hosté rychle dojedli, dopili čaj a rozloučili se. Domů jsme s Václavem jeli mlčky.
Týden se nedělo nic. Libuše demonstrativně nevolala. Václav chodil uraženě a párkrát zkusil říct, že jsem mohla být mírnější. Ale žádné argumenty nenašel.
V sobotu ráno jsem vařila kávu. Václav seděl u stolu, vzal do ruky mobil a bylo vidět, že ho něco tlačí.
„Vendulo,“ spustil smířlivě, „máma píše, že se jim rozbila lednička. Opravář prý řekl, že oprava bude drahá.“
„To je nepříjemné,“ odpověděla jsem.
„Nechala bys jí pět tisíc? Já ti to vrátím z příští výplaty.“
„Ne, Václave, nenechám.“
„Jak to? Vždyť jí prohnijou všechny potraviny!“
„Nenechám, a dost. Tvoje máma jasně řekla, že jsem chodící nevkus a nevážím si sebe. Tak jsem si její radu vzala k srdci. Včera jsem si objednala do salonu stříhání a barvení. O víkendu jedu koupit nové šaty. Budu přece taky držet úroveň.“
Václav nechápavě mrkal.
„A co ta lednička?“
„Lednička, miláčku, je teď tvoje starost. Najdi si přivýdělek, popros o zálohu. Jste rodina, blízká krev. Jsem si jistá, že to zvládneš.“
Vzala jsem si hrnek a šla do pokoje. Nechala jsem ho sedět nad vychladlou kávou, s mobilem v ruce a s Libušinou rozbitou ledničkou na krku.
Když to tak teď píšu, říkám si, že jsem si to všechno měla říct už dávno. Někdy se ale potřebujeme samy ujistit, že to, co děláme pro druhé, není úplně samozřejmé. A že si i já můžu dovolit být pro sebe tak trochu vizitka.
