Milý deníčku,
Dneska jsem koukala na mobil a Káťa poslala pozvánku do společnýho chatu: „Holky, čekám vás v sobotu v 18:00 v kavárně Máta. Bude sranda!“
Je mi třicet. Dvě děti, dcerka Jana a syn Tomek. Rozvod. Kancelářská židle, co zná moje záda líp než kterej chlap za poslední dva roky. A tahle pozvánka – a já se z ní radovala.
„Tomku, neběhej po chodbě! Jano, obleč si ponožky, je zima!“ křičela jsem, držíc mobil ramenem.
Na druhým konci Káťa štěbetala o překvapeních a karaoke.
„Juli, přijdeš? Slibuju, bude to super, a bez těch tvých vět: ‘já mám děti’.“
Uchechtla jsem se. „Tvoje děti. Tvoje problémy. Tvojej rozvod. Tvojej věk… Rozmyslím si to,“ odpověděla jsem.
V sobotu Pavel, bejvalej, přišel o dvě hodiny pozdě – chodí k dětem o víkendech. Jana brečela, protože chtěla, aby jí máma zapletla vlasy „jako princezně“, a Tomek schoval levou botu. Když jsem konečně zapnula zip na jediných šatech, co ještě nevypadaly jako pytel, hodiny ukazovaly skoro šest.
„Pojedu. Aspoň na hodinu.“
V kavárně hrála muzika. Holky z účetnictví už cucaly šampaňský a Martina z obchodního oddělení vyprávěla o svým novým mladíkovi s takovým tónem, jako by obhajovala diplomku na téma „Moje štěstí, který musíte všichni vidět“.
Káťa mě uviděla, zavřískla a vrhla se mi kolem krku. „Ty jsi přišla! Jak jsi krásná! Sedni si, hned přinesou dort.“
Sedla jsem ke stolu, vzala skleničku s džusem. Poslouchala. Kývala. Usmívala se na správných místech.
Lenka z vedlejšího oddělení, vysoká blondýna s věčně nespokojeným obličejem, se ke mně naklonila: „A kde je tvůj?“
„V rozvodu. Už rok,“ řekla jsem klidně.
„Ach, promiň. Nevěděla jsem. Děti to mají těžký, že jo.“
Dopila jsem džus. Začala hrát pomalá muzika, známá. Některý pozvali k tanci. Já zůstala sedět. Ke mně si přisedla Káťa, oslavenkyně, už trochu pod vlivem a proto neobvykle vážná.
„Juli, proč jsi smutná?“
„Nejsem smutná. Jsem unavená.“
„To je to samý, když je ti třicet se dvěma dětma a bejvalým, co chodí jen podle tabulek.“
Podivila jsem se tý přesnosti. „Ty jsi taky rozvedená?“
Káťa se zasmála: „Ne. Ale jsem všímavá. Poslouchej… Požádala jsem zpěváka, aby zazpíval jednu písničku. Pro tebe.“
Nechápala jsem, ale kývla.
Kluk u mikrofonu vzal akordy. A najednou se rozeznělo něco starýho, co hráli v rádiu, když jsem byla na vejšce. Písnička, pod kterou jsme se s Pavlem líbali na lavičce před kolejema. Hloupý text o tom, že „nikdy neříkej sbohem“. Zakryla jsem si obličej rukama. Ne studem. Ale že si někdo vzpomněl, jaká jsem byla. Před „tvoje děti“.
„Já jsem tu písničku neobjednávala,“ zašeptala jsem.
Káťa pokrčila rameny: „Možná to udělal sám. Možná se mu líbíš. Díváš se občas do zrcadla, Juli?“
Nedívala jsem se. Ale teď jsem zvedla oči. Kluk u mikrofonu se usmíval. Neznámej. Mladej. Nic nevěděl o mým životě. Otřela jsem si tváře ubrouskem, vzala skleničku se šampaňským a usmála se zpátky. Ne tím služebním kancelářským úsměvem, ale opravdovým.
Pak jsem poslala Pavlovi zprávu: „Zdržím se. Na noc nechávám děti u tebe. To se neoddiskutovává.“ A vydechla. Poprvé po dlouhý době plnejma plícemi.
Dort přinesli přesně v devět. Snědla jsem dva kousky a nepočítala kalorie. Káťa mi pošeptala do ucha: „Víš, pozvala jsem tě, protože jsi jediná, kdo na poradě neprobíral můj report.“
„Tvůj report byl normální,“ pokrčila jsem rameny.
„Právě. Ty jsi jediná, kdo vůbec poslouchá. A ne jen dělá, že jo.“
Domů jsem se vrátila po jedenáctý. Prázdnej byt voněl tichem. Nejdřív bych brečela, že Tomkovy ponožky nejsou rozházený po chodbě a Janina sponka neleží v kuchyni. Ale pak jsem si svlíkla šaty, uvařila čaj, pustila si tu samou písničku do sluchátek. A pochopila, že domov není jen hluk malých nožiček. Je to i tohle ticho, ve kterým konečně slyšíš sama sebe.
„Nebyl to špatnej večer,“ pomyslela jsem si a usnula s úsměvem.
Ráno přišla zpráva z neznámýho čísla: „Budete dnes na prezentaci? Jsem ten zpěvák z kavárny – Denis. Mohl bych vás pozvat na kafe? Jen tak, bez důvodu.“
Podívala jsem se na mobil a napsala: „Budu. Kafe černý, bez cukru. A děkuju za písničku.“
První dva tejdny to bylo jako z filmu. Denis mě vyzvedával po práci s kyticí. Zpíval mi v kavárně, když tam bylo málo lidí, a díval se na mě, jako bych byla jediná ženská na světě. Tála jsem. A mizela.
Nejdřív jednou tejdně. Pak obden. Pak přestala máma skrývat nespokojenost.
„Juli, na koho ty děti házíš? Já mám svý věci. Ty máš přece práci.“
„Mami, prosím tě, Tomek už spí, Jana má hotový úkoly. Jdu na dvě hodiny.“
„Na dvě hodiny… Celej tejden na dvě hodiny. Znám ty ‘dvě hodiny’. Chlap?“
Mlčela jsem.
„A odkud je? Z tý kavárny?“ Máma stiskla rty. „Kavárenskej zpěvák… Juli, ty jsi chytrá holka, ve třiceti se dvěma dětma se chytáš každýho, kdo se na tebe laskavě podívá. Jenže jsou všichni na jedno brdo. Dneska ti zpívá jeden, zítra druhej.“
„Mami, přestaň!“ Hodila jsem tašku na gauč. „Ty ho neznáš.“
„A ty… jak dlouho ho znáš? Měsíc? Dva? Už jsem zažila dost chlapů, co se tvářili,“ práskla dveřma.
Denis byl jinej. Pamatoval si, jak se jmenuje Jana a že se Tomek bojí tmy. Říkal, že nemá nic proti dětem, že přemýšlí, jak bychom mohli zařídit život.
Skoro jsem tomu uvěřila.
Ten večer jsem se rozhodla udělat překvapení. Denis říkal, že bude hrát do desíti a pak je volnej. Nechala jsem děti u mámy – ta otočila oči v sloup, ale neodmítla – a jela do kavárny bez pozvání. Vešla jsem do sálu. Usmála se na známýho barmana. Podívala se na pódium.
Denis tam nebyl.
Stál u sloupu a tancoval. Ne valčík, jenom se blbnul, ale do rytmu, s hezkou ženskou. Vysokou. Štíhlou. V přiléhavých šatech, co stály jako moje měsíční výplata. Vlasy měla dokonale upravený, smích hlasitej a svobodnej.
Denis se taky smál. A pak ji vzal za ruku a zmizeli za dveřma s cedulkou „Služební vchod“.
Stála jsem uprostřed sálu. Někdo mě strčil ramenem, omluvil se. Muzika hrála dál.
„Všichni jsou na jedno brdo,“ vzpomněla jsem si na mámina slova.
Otočila jsem se a vyšla ven. Nepráskla dveřma. Neplakala. Prostě jsem si sedla do taxíku a řekla adresu… Před vchodem stál Pavel. Ve starý bundě, s kruhama pod očima, naštvanej a rozcuchanej.
„Juli! Proč nezvedáš telefon? Tvoje máma mi volá už půl hodiny! Táta je v nemocnici. Infarkt. Nechala děti doma a mě poprosila, abych přijel k nim.“
Chytila jsem se za srdce. „Co? Jak? Vždyť on…“
„Nevím jak. Zavolej taxíka. Já pohlídám děti.“
Třesoucíma prstama jsem vytočila máminu číslo. Vzlykala do telefonu. „Táta je na JIPce. Přijeď hned.“
„Už jedu. Mami, dá se to?“
„Doktoři neříkaj nic.“
Celou noc jsme s mámou seděly v nemocniční chodbě. V osm ráno vyšel unavenej doktor. „Krize pominula. Váš muž je silnej. Ještě půl hodiny a neručil bych. Teď už bude dobře. Klid, dieta, žádný stresy.“
Máma se rozbrečela. Objala jsem ji, a tak jsme stály – dvě ženský, který málem ztratily hlavního chlapa svýho života. Cestou zpátky v taxíku jsem koukala z okna. Ranní slunce se prodíralo mezi panelákama. Vzpomněla jsem si, jak Denis hladil moji tvář, sliboval moře a cestování. Směšný. Moře… A táta ležel na JIPce, zatímco já byla v kavárně.
„Už mám dost těch šílených flámů.“
Doma byl Pavel, taky nespalej, bylo to na něm vidět.
„Pavle,“ řekla jsem tiše. „Děkuju, že jsi přijel, že jsi byl s dětma.“
Pavel chvilku mlčel. Pak promluvil neohrabaně, jako vždycky, když šlo o city.
„Juli, já bez tebe… Děti potřebujou tátu. A nejen o víkendech. Zkrátka, pojďme se sjet. Znovu, jako dřív. Jsi unavená. Děti se stýskaj. A mně chybí domov, tvoje bručení, když si nevyzuju boty.“
Zasmála jsem se přes slzy. Přišla k němu a zabořila hlavu do jeho ramene. Vzala ho za ruku. Drsná, známá, teplá dlaň. Ne ta, co brala mikrofon a slibovala moře. Ale ta, co držela kočárek, měnila kola v mým autě.
„Zkusíme to,“ řekla jsem. „Ale jestli zase neumyješ po sobě hrnek, zabiju tě polštářem.“
„Platí.“
Děti vyběhly z pokoje – Tomek se Pavlovi pověsil na krk a křičel: „Táto!“ Jana se nejdřív otočila zády, ale pak přece přišla a tiše řekla: „Zůstáváš? Na dlouho?“
Pavel si dřepnul: „Navždycky, Janičko. Jestli mě přijmete.“
Večer, když děti usnuly, Pavel myl nádobí. Já jsem vytáhla mobil a smazala konverzaci s Denisem. Nepřišla žádná zpráva.
„Máma měla pravdu,“ pomyslela jsem si. „Ale v jednom se pletla. Není to o třiceti. Není to o dětech. Ani o rozvodu. Jde o to, koho si vybereš. Já si vybírala hezký sliby. A měla jsem vybrat unavený oči a špinavej hrnek v dřezu.“
Přišla jsem k Pavlovi, objala ho zezadu, zabořila nos do ramene.
„Co?“ zeptal se.
„Nic. Jenom je dobře, že jsi doma.“ A to bylo víc než všechny písničky světa.
