Čtrnáct dní Míca syčela a škrábala, nenechala Bohumilu přiblížit ke staré pohovce. Bohumila už málem chtěla kočku dát pryč. Když ale soused pomohl pohovku odtáhnout, našla se za ní věc, která všechno vysvětlila.
Míca nikdy nebyla zlá. Ke staré pohovce v obýváku ale nikoho nepouštěla, a Bohumila už druhý týden nechápala proč.
Začalo to maličkostí. Ráno, v kuchyni, vůně čaje a připáleného chleba. Bohumila dopila čaj, utřela si ruce do zástěry se slunečnicemi a šla utřít nábytek. Natáhla se k loketní opěrce.
Kočka se nahrbila a zasyčela tak, že Bohumila ucukla a loktem zavadila o stojací lampu. Za tři roky spolu zažily mnohé: předení po ránu, náročné mňoukání před krmením i uražené mlčení po veterínáři. Syčení ale slyšela poprvé.
Pak kočka znatelně přibrala. Boky se zakulatily, chůze ztěžkla a byla opatrná. Bohumila usoudila, že ji překrmila. Omezila porci, přebytek vysypala zpět do sáčku se šustícím alobalem. Nepomohlo. Míca začala tahat kousky z misky někam za pohovku, a jednou Bohumila našla za nohou zaschlý kus kuřete obalený prachem.
V rohu to divně páchlo – kysele, teple, živelně. Bohumila si klekla, pokusila se nahlédnout do škvíry mezi stěnou a opěradlem. Míca se vrhla napříč, beze zvuku, bez varování. Postavila se před škvíru a hleděla žlutýma očima, jako by za ní leželo to nejcennější na světě.
Na hřbetu dlaně zůstaly dva tenké škrábance.
Dcera Jitka zavolala večer, jako obvykle, na útěku.
– Mami, co s tou kočkou?
– Syčí. Poškrábala mě. K pohovce se nedá přiblížit.
Jitka si povzdechla. V telefonu bouchaly podpatky o asfalt, hučel klakson, šustil igelitový pytlík z obchodu.
– Říkala jsem to. Dej ji pryč, než ti roztrhne obličej. Jsou skupiny na internetu, rychle ji umístí.
Bohumila mlčela. Prsty stiskly okraj ubrusu tak, že se látka nabrala do harmoniky.
– Mami? Slyšíš?
– Slyším.
– Nepotřebuješ to všechno. Sama, s tou kočkou… Radši jeď ke mně.
Telefon položila na stůl. Na chodbě seděla Míca u dveří do obýváku, ocas omotaný kolem předních tlapek, hřbet rovný. Jako stráž. A za těch čtrnáct dní se odtamtud nikdy dlouho nevzdálila: i jedla rychleji než obvykle, jako by spěchala zpátky.
Po hovoru Bohumila otevřela telefon a do vyhledávače zadala to, co řekla dcera. Skupiny se našly hned. Fotky koček, popisky: „přítulná“, „zvyklá na záchod“, „hledá domov“. Listovala minutu. Pak odložila telefon displejem dolů a v krku jí vyschlo.
Před spaním přistoupila k místnosti. Míca ležela u pohovky a olizovala si tlapku, pomalu, důkladně, jako by se chystala na něco důležitého. Bohumila si dřepla na práh.
– Míco. Co tam schováváš?
Kočka zvedla hlavu, zamrkala a pokračovala v olizování.
V noci Bohumila nespala. Za zdí šustilo, utichalo a začínalo znovu. Jednou tichem proklouzl tenký zvuk podobný pískání. Bohumila ztuhla, poslouchala. Neozvalo se podruhé.
Vstala a šla ke dveřím bosá. Podlaha ledová, z podlahové lišty táhl prosinec. Před oknem pouliční lampa vrhala přes tyl žluté pruhy, a v tom nerovném světle Bohumila uviděla: Míca neležela na podložce. Tiskla se bokem ke zdi, těsně u pohovky. Břicho se jí pravidelně zvedalo a klesalo.
Kočka nesykla. Ležela a dívala se na Bohumilu přes pruh světla.
Bohumila se vrátila do ložnice. Na nočním stolku stála fotografie muže v rámečku z mušlí, přivezeném kdysi z moře. Václav se usmíval. A Bohumila si pomyslela: on by kočku nedal pryč. On by nejdřív odtáhl pohovku.
Ráno zavolala Jaroslava z přízemí. Soused měl takové ruce, že zvedl i skříň a opravil kohoutek. Zbytečné otázky nekladl.
– Pohovku? – přeptal se. – Kam s ní?
– Od zdi. Musím se podívat, co je za ní.
Přišel za deset minut, v kostkované košili a pantoflích na bosou nohu. Za ním nakoukla jeho žena Marie, neudržela se.
Míca při pohledu na cizí zalezla pod kuchyňský stůl. Bohumila si všimla: kočka neběžela do obýváku, jako to dělávala. Zůstala v kuchyni. Zorničky se rozšířily, že žluté v očích skoro nebylo, a tlapky drobně přešlapovaly po studené dlažbě.
Jaroslav se chytil jednoho kraje. Bohumila druhého. Nohy zaskřípaly po parketách, táhle a ostře, a zvuk zaplnil byt až ke stropu. Pohovka jela těžce, stará, nabobtnalá časem. Prach se zvedl sloupem a zatočil se v pruhu ranního slunce.
Marie vyjekla první.
V rohu, na starém vlněném šátku, který Bohumila ztratila už v říjnu, ležela koťata. Čtyři. Maličká, slepá, s přitisknutýma ušima a růžovými polštářky tlapek, tak měkkými, že by se vešla na nehet. Hýbala se, otevírala bezzubá ústa, a voněla mlékem, teple a hustě. Bohumile se sevřelo hrdlo.
Klekla si přímo na zaprášené parkety. Ruce se jí třásly. Natáhla prsty k rezavému kotěti s bílou hvězdičkou na čele, a ono se otřelo čumáčkem o její dlaň. Dlaň byla studená, kotě jako malá kamna.
– Tak to máš tu zlou kočku, – vydechl Jaroslav, dřepnou si vedle.
Marie se otočila ke kuchyni. Míca stála ve dveřích a nehýbala se. Nedívala se na lidi. Na koťata.
Tehdy Bohumila všechno pochopila naráz. Syčení a jídlo za pohovkou, ztloustlé břicho a bezesné noci u zdi, kdy se zdálo, že kočka je prostě „s povahou“. A šátek. Ten samý vlněný šátek z předsíně, kterým si Bohumila večer zahřívala kolena. Míca si ho odnesla sama, rozprostřela v rohu a udělala hnízdo.
Kočka přišla pomalu, měkkými tlapkami. Očichala Bohumile ruku, strčila nos do prstů. A lehla si vedle koťat, přitahujíc si je k sobě jedno po druhém.
Marie tiše vyšla a vrátila se s miskou teplé vody. Postavila ji na zem, ani slovo. Jaroslav se narovnal, podíval se na Bohumilu shora a také mlčel. Nebylo co říct, všechno už leželo na šátku.
Večer Jitka zavolala znovu.
– Tak co, mami? Rozhodla ses ohledně kočky?
– Rozhodla, – řekla Bohumila. Hlas měla jiný, klidný a teplý, jako ten šátek, který se našel na nejnečekanějším místě. – Je jich teď pět.
V telefonu zavládlo ticho. Pak se dcera krátce a zmateně zasmála, a Bohumila se poprvé za čtrnáct dní usmála.
A Míca ležela na šátku, a čtyři slepá koťata ji ve tmě hledala čumáčky, strkajíc se do teplého boku. Nepředla. Dýchala klidně a hluboce.
To stačilo.
Bohumila zavřela dveře do obýváku, ale nedovřela. Nechala škvíru.
Míca přece musela ven.
Toho dne si Bohumila uvědomila, že trpělivost a důvěra vždy přinesou odpověď – jen ji někdy musíme nechat přijít sama.
