– Buď si ho dnes vezmete, nebo ho prostě přivážu u dálnice, – řekl podrážděně muž v drahé bundě a přistrčil vodítko přes pult.
Věra zvedla oči od příjmového deníku a zatnula zuby. Na druhém konci vodítka seděl velký černý pes s chytrýma očima. Neštěkal, netrhal se, nekňučel. Jen se na muže díval tak, jako by už všechno pochopil.
– A kde je pán? – zeptala se klidně Věra.
– Umřel, – odsekl muž. – Můj strýc. Mrtvice, nemocnice, pak konec. Psa nechci. Mám děti.
– Když ho nechcete, neznamená to, že ho můžete vyhodit jako starý krám, – řekla tiše Věra.
– Jen mi tu nečti morálku! Jsem, mimochodem, z pohřbu.
Lhal. Věra to poznala hned.
Od člověka, který právě pochoval blízkého, nevoní drahý kolínská a čerstvý tabák. A oči mu nezáří jako někomu, kdo si v duchu už přepočítává cizí čtvereční metry.
– Jak se pes jmenuje?
– Hrom.
Pes sotva znatelně zvedl uši, když uslyšel své jméno.
– Máte na něj papíry?
– Jaký papíry? Je to voříšek. Bydlel u strýce, hlídal byt. Teď je konec, hotovo.
Věra vyšla zpoza pultu, dřepěla si před psa a natáhla ruku. Hrom očichal její dlaň a těžce si povzdechl. Na krku měl starý kožený obojek a na kroužku visel kovový znáček. Bylo na něm vyraženo: „Hrom. Když se ztratí – vrátit domů.“ Dole byla adresa.
– Konec bývá až tehdy, když dojde svědomí, – řekla Věra a vstala. – Nechte mi telefonní číslo. Ozvu se, až seženeme dočasnou péči.
– Žádná dočasná péče. Nemám čas. Odjíždím.
– Tak si psa vezměte zpátky.
Muž mávl rukou.
– Ale prosím.
Prudce se otočil, chtěl zatáhnout za vodítko, ale Hrom se najednou zapřel všemi čtyřmi tlapami do podlahy a tiše zavrčel. Ne na Věru – na něj. Muž zbledl, zaklel si pod vousy a pustil vodítko.
– Ať se vám všema zadáví, – hodil přes rameno. – Stejně dlouho nevydrží. Pána už nemá.
Za minutu se skleněné dveře kliniky zaklaply.
Hrom zůstal.
Věra pracovala jako recepční a pomocnice lékaře v malé soukromé veterině v přízemí starého domu. Za směnu jí prošly desítky zvířat, ale k tomuto psu si našla cestu hned.
Možná kvůli tomu pohledu. Nebyl to ani psí pohled, ale nějaký velmi lidský – unavený, trpělivý a ublížený.
Na noc neměla Hroma kam dát. Všechny kotce zabírali pooperační pacienti. Věra mu vynesla deku do skladu, postavila misku s vodou a jídlem. Pes k misce nepřišel. Lehl si ke dveřím a položil čenich na tlapy.
– Urazil ses? – zeptala se Věra.
Hrom pomalu zvedl oči.
– Nebo čekáš?
Zamrkal. A zase se zadíval na dveře.
V noci začal padat mokrý sníh.
Ráno přišla Věra dřív než ostatní a zjistila, že sklad je prázdný.
Dveře byly nedovřené. Zřejmě uklízečka vynášela odpadky a nevšimla si, jak pes vyklouzl ven.
– Jen tohle mi chybělo… – vydechla Věra.
Prošla dvůr, sousední dvory, kontejnerová stání, nahlédla na zastávku. Hrom nikde.
A právě v tu chvíli se na čtvrtém patře domu číslo osmnáct v Polní ulici pokoušela knihovnice Naděžda otevřít dveře svého bytu a nemohla pochopit, co jí v tom brání.
Podívala se škvírou a trhla sebou.
Vedle jejích dveří, na rohožce u bytu Šimona, ležel obrovský černý pes. Byl celý mokrý, ale ani se nehnul, když Naděždě vypadl svazek klíčů.
– Proboha… Hrome? – zeptala se nejistě.
Pes zvedl hlavu.
Naděžda ho znala. Celý vchod znal.
Šimon, suchý důchodce s rovnými zády a holí, venčil Hroma dvakrát denně za každého počasí. Všem stejně zdvořile zdravil, a psa vedl vedle sebe, bez spěchu, bez pokřiků.
Hrom nikoho nestrašil a nikdy se k lidem nevnucoval. Prostě šel vedle páníčka, jako by mu sloužil z lásky.
Před týdnem si Šimona odvezla záchranka.
Hrom tenkrát vyl tak, že se paní Lída, domovnice, celý den křižovala. Druhý den přijel páníčkův synovec, Igor. Dlouho tahal krabice, vyměnil zámek a všem říkal jedno a to samé:
– Strejda umřel. Já tady teď zařizuju hospodářský věci.
Žádný pohřeb ani rozloučení nikdo v domě neviděl. Ale co se nestalo. Naděžda tomu tenkrát nepřikládala váhu. Měla dost svých starostí.
V osmačtyřiceti žila sama, pracovala v městské knihovně, syna dávno pustila do Prahy a po rozvodu se naučila neptat se na zbytečnosti. Tak je to snazší.
Ale teď si zbytečnost lehla přímo před její dveře.
– Jak ses sem dostal? – zeptala se tiše.
Hrom pomalu vstal, přešel ke dveřím páníčkova bytu a usedl k nim bokem. Pak se podíval na Naděždu. V tom pohledu bylo tak tvrdohlavé čekání, že jí sevřelo hruď.
– Čeká, – zašeptala.
Z výtahu právě vystoupila paní Lída s nákupní taškou.
– Ježíšmarjá, našel se! – zatleskala rukama. – A mně včera sousedka z třetího říkala, že ho Igor někam odvez.
– Odvezl, a asi blbě, – odsekla suše Naděžda.
Vynesla misku s vodou. Hrom se napil dychtivě, ale k salámu se nedotkl. Zase si sedl ke dveřím.
Uplynul den, pak druhý.
Naděžda se vracela z práce a pokaždé viděla to samé: černý pes na rohožce, hlava na tlapách, pohled upřený do jednoho místa. Občas sešel dolů, vyřídil svou potřebu a vrátil se zpátky na patro.
V noci mu Naděžda podstrčila starou vlněnou deku. Trpělivě si nechal přikrýt, ale jakmile odešla, deku si přitáhl tak, aby ležela přímo u dveří páníčka.
Třetí den vešel do vchodu Igor. Byla s ním žena ve světlém kožichu a muž s deskami.
– Tady je ten byt, – halasně vykládal Igor. – Lokalita dobrá, dům teplej. Po malování to půjde rychle.
Naděžda právě vycházela ze svého bytu. Prudce otevřela dveře.
– Co půjde rychle?
Igor trhl sebou, ale hned nasadil úsměv.
– A, sousedko. No, dáváme byt do pořádku. Dědictví.
– Ode smrti strýce je teprve týden.
– No a?
– No a vy už vodíte kupce.
– Vám do toho co je?
V tu chvíli Hrom vstal. Nevrhl se, nezaštěkal. Jen mlčky přistoupil a postavil se mezi Igora a dveře.
Zuby neukazoval, ale bylo v něm něco, co ženu v kožichu okamžitě donutilo ustoupit o schod zpátky.
– Odveďte toho psa! – vykřikla.
– To není můj pes, – pokrčil rameny Igor. – Toulavej.
Naděžda se na něj podívala tak, že odvrátil oči první.
Kupci rychle odešli. Igor zaklel a zamířil k výtahu.
– Dlouho tady nesedí, – procedil. – Ještě pár dní a odchyt si ho vezme.
– Neopovažujte se, – řekla tiše Naděžda.
– A co mi uděláte?
Neodpověděla. Ale poprvé po mnoha letech necítila únavu, ale vztek. Čistý, jasný. Takový, při kterém se člověku nechce brečet, ale jednat.
Večer se posadila vedle Hroma přímo na studenou podlahu chodby.
– Když tvůj pán umřel, proč se mi to všechno nezdá? – zeptala se.
Hrom pomalu otočil hlavu a položil jí těžký čenich na klín.
Naděžda ztuhla. Potom ho opatrně pohladila mezi ušima.
– Dobře, – vydechla. – Půjdeme na to.
Druhý den sešla k paní Lídě.
– Vy všechno vidíte. Řekněte upřímně, co se tenkrát stalo?
Domovnice si sundala brýle, otřela je zástěrou a zamyslela se.
– Záchranku si pamatuju. Igora si pamatuju. Ale rakev nebyla. A žádný lidi. Jenom za dva dny přijelo nějaký auto, on naložil krabice a hotovo. Ještě jsem se divila. Šimon byl známej člověk. U nás by vyšel celej dům.
– Nosil nějaký papíry?
– Nosil nějakou složku. A pořád do telefonu opakoval: „Musíme to stihnout, než přijde k sobě.“ Myslela jsem, že to je něco s pohřbem.
Naděždou proběhl mráz po zádech.
– Než kdo přijde k sobě?
Paní Lída zalapala po dechu a pokřižovala se.
– Ale ne… Snad žije?
Téhož večera se stala ještě jedna podivnost.
Hrom najednou začal tlapou hrabat u dveří páníčka. Neškrábal, nekňučel – prostě hrabal, jako by si na něco vzpomínal. Naděžda přinesla ze spíže špachtličku a opatrně nadzvedla kraj staré rohožky. Pod ní ležel klíč. A vedle něj, přimáčknutý k podlaze, malý načtyřikrát přeložený lísteček.
Na lístečku bylo páníčkovým písmem napsáno: „Rezervní klíč u dveří. Kdyby se mi něco stalo – zavolat Vítovi.“
Dole bylo telefonní číslo.
Naděžda se na lísteček dívala, jako by jí do ruky nepadl kousek papíru, ale živá nitka.
Vít odpověděl až po chvíli. Hlas měl chraplavý, unavený.
– Ano, poslouchám.
– Znal jste Šimona?
– Jasně. Pracovali jsme spolu na stavbě čtyřicet let. Co je s ním?
– Nevíte, zda… skutečně umřel?
Na druhém konci nastalo ticho.
– Kdo vám řekl takovou hloupost? – pomalu pronesl muž. – Je v rehabilitačním centru. Po mrtvici. Těžký, ale žije. Byl jsem u něj před týdnem.
Naděžda si musela sednout přímo na schod.
Hrom se posadil vedle a nespouštěl z ní oči.
– Kde je? – zeptala se jen.
Za dvě hodiny už stála u brány krajského rehabilitačního centra spolu s Věrou z veterinární kliniky.
Věru Naděžda našla náhodou: rozhodla se zmrzlého psa zavést do nejbližší veterinární kliniky, aby ho prohlédli, a Věra hned na prahu poznala svého „odmítnutého“ a nabídla pomoc.
– Takže jsem se v tom chlapovi nespletla, – řekla zlostně Věra, když šly chodbou. – Ještě že ten pes utekl.
Pracovnice centra zprvu nechtěla nic říkat. Ale když se Hrom, třesoucí se napětím, náhle vrhl ke skleněným dveřím pokoje a tiše, lidsky zakňučel, sestra sama ustoupila stranou.
Na posteli u okna seděl Šimon.
Vychrtlý, s nepravidelně ležící pravou rukou, v šedé teplákové soupravě, působil najednou starší a menší. Jen oči měl stejné – jasné, pozorné. V nich se nejdříve mihl údiv, pak nevěřícnost a potom se v nich něco zlomilo.
– Hrome… – chraptivě vydechl.
Otevřeli dveře.
Hrom nepřiběhl hned. Nejdřív přistoupil pomalu, jako by se bál, že je to sen. Strčil čenich do páníčkových kolen. Ztuhl. A najednou se celý třásl, jako by ho třásla zima.
Šimon položil zdravou ruku na jeho hlavu a rozplakal se.
Později lékař vysvětlil: mrtvice byla těžká, ale ne smrtelná. Řeč se obnovovala pomalu.
První dny Šimon skoro nemluvil a špatně psal. Synovec Igor přijížděl, sliboval, že „všechno zařídí“, vzal klíče a doklady z bytu. Pak najednou zmizel.
– Mysleli jsme, že pomáhá rodina, – řekla provinile doktorka. – Pacient byl velmi neklidný. Pořád se snažil napsat něco o psovi a domě. Ale pletl se mu slova.
Když se Šimon trochu uklidnil, dali mu tabulku a fix. Dlouho kreslil třesoucí se rukou jen tři slova: „Igor vyhodil Hroma.“
Pak ještě: „Prodává byt.“
Tentokrát se Naděždě netřásly ruce – třásl se hlas.
– Neprodá.
Igor přijel do centra za dva dny, jakmile pochopil, že tajemství je prozrazeno. Vletěl do pokoje s tváří člověka, kterého připravili o slíbenou odměnu.
– Strejdo, proč sem taháte cizí lidi? – začal bodrým hlasem. – Já pro vás přece dělám všechno.
Šimon na něj hleděl klidně. A vedle postele ležel Hrom. Nevrčel. Jen hlídal.
– Děláš? – neudržela se Naděžda. – Ty jsi ho zaživa pochoval a už jsi ukazoval byt kupcům.
– To není vaše věc!
– Už je.
– A kdo jste vůbec?
Naděžda chtěla odpovědět něco ostrého, ale Šimon najednou pomalu zvedl ruku a ukázal na dveře. Jen jedno gesto. Velmi slabé, ale tak přesné, že Igor na okamžik ztratil jistotu.
– Strejdo, vy nechápete…
Stařec znovu ukázal na dveře. A pak s námahou, jako by každý zvuk vyháněl zevnitř, pronesl:
– Odej… di.
Igor zbledl.
V tu chvíli vstoupili do pokoje vedoucí oddělení a obvodní strážmistr, kterého Věra stihla předem zavolat. Představení už nešlo dál hrát.
Potom přišlo mnoho nepříjemného. Kontrola dokladů, rozhovory, vysvětlování, sousedská svědectví.
Ukázalo se, že Igor neměl žádné právo nakládat s bytem. Prostě se rozhodl, že se strýc z mrtvice rychle nezotaví, a pospíchal zařídit si život na cizí účet. Doklady k prodeji nestihl dokončit, ale vyměnil zámky, část věcí už odvezl.
Když se to paní Lída dozvěděla, jen odfrkla:
– To máš tu rodinnou krev. Dobře, že pes má srdce čistší než člověk.
Šimon se zotavoval pomalu.
Naděžda za ním jezdila obden. Někdy sama, někdy s Věrou. Nejčastěji ale s Hromem. Pes se podivuhodně probouzel k životu, když byl s páníčkem. Cestou ležel mlčky, ale jakmile uviděl známý pokoj, ocas začal tlouct o podlahu, jako by byl zase štěně.
Pomalu se probouzel i Šimon.
Nejdřív se znovu naučil říkat „Hrom“.
Potom „domů“.
A jednou, když Naděžda upravovala sklenici s vodou na jeho nočním stolku, najednou tiše řekl:
– Dě… kuju.
Zarazila se tak, že hned neodpověděla.
– Není zač.
– Je… zač, – tvrdohlavě vyslovil.
Během těchto cest se měnila i Naděžda.
Dům, do kterého se dřív vracela jako do prázdné krabice, najednou začal na ni čekat. Protože tam u dveří oddechoval Hrom. Protože večer volala Věra a ptala se: „Jak náš tvrdohlavec?“ Protože v kuchyni bylo o čem mlčet a o čem přemýšlet.
Dávno si zvykla žít tiše. Neprosit, nedoufat, nepřipoutávat se. Manžel odešel k jiné před deseti lety. Syn vyrostl, odjel, volal málokdy, ale měl ji rád po svém.
Naděžda si nikomu nestěžovala. Jen nějak nepozorovaně rozhodla, že to hlavní teplé v životě už zažila a že se to nebude opakovat.
Ukázalo se – bude.
V den propuštění Šimona svítilo tak jasné březnové slunce, že Hrom mžoural a legračně mrkal. Stařec vyšel z centra s holí, hubený, pomalý, ale rovný. U brány se zastavil, přitiskl dlaň na psí hlavu a řekl už skoro zřetelně:
– Domů, kamaráde.
Naděžda uhýbala očima. Věře se také najednou nutně potřebovala upravit kapuce.
Do Šimonova bytu vešli ve třech.
Přesněji – ve čtyřech s paní Lídou, která nesla koláč a tvrdila, že bez ní se důležité události neobejdou.
Hrom první překročil práh, proběhl pokoje, nahlédl do kuchyně, strčil čenich do svého starého místa u topení, a teprve potom se uklidnil. Lehl si napříč chodbou a hlučně vydechl. Hotovo. Dům byl zase na svém místě.
Na stole v obýváku stála fotografie mladé ženy. Naděžda ji dřív neviděla.
– Manželka? – zeptala se tiše.
Šimon přikývl.
– Dávno… odešla. Pak dcera… taky. Zůstal jsem já… a on.
Podíval se na Hroma.
– A teď? – zeptala se nečekaně sama pro sebe Naděžda.
Stařec se pousmál koutkem úst.
– Teď… nejen on.
Po tom večeru se všechno nějak samo ubíralo.
Naděžda nosila jídlo a léky. Věra jezdila měřit tlak a hubovala Šimona za kyselé okurky. Paní Lída hlídala vchod tak, že jí neprošel žádný podezřelý člověk.
A Hrom se znovu učil být klidný. Už nečekal u dveří celé dny, netřásl se při každém pohybu výtahu, nenaslouchal v noci.
Jako by pochopil: ztrácet už nebude nikoho.
A přece se jednoho večera, když se Naděžda chystala odejít, postavil do dveří a zatarasil jí cestu.
– Hrome, pusť, – usmála se.
Pes se nehnul.
Šimon seděl v křesle a díval se na to s výrazem, jako by dávno všechno rozhodl, ale nevěděl, jak to říct.
– Zůstaň… te, – vykoktal konečně. – A… vůbec… zůstaňte.
Naděžda nejdřív nechápala.
– Kdo?
– Vy. Občas. Často. Jak… budete chtít.
Bylo to řečeno tak neobratně a tak upřímně, že ji začalo píchat v nose.
Igora už v domě neviděli. Prý odjel do jiného města. Prý od něj odešla i žena. Prý se říkalo ledacos.
V dubnu přijel Naděždin syn na víkend a dlouze se díval, jak se matka směje v kuchyni, jak Šimon zlobí kvůli přesolené polévce, jak Hrom, starý a důstojný, nosí v zubech její pantofel.
– Mami, – řekl pak udiveně, – tady ti to ale žije.
Naděžda se jen usmála.
Ano, život. Takový, kterého si člověk váží nejvíc, když už ho skoro přestal očekávat.
Večer přistoupil Hrom k Šimonovi, pak k Naděždě, a těžce si lehl mezi ně, položil čenich na její pantofel a tlapu na páníčkovu nohu, jako by sám shrnul všechno, čím prošli.
Šimon ho pohladil a tiše řekl:
– Věrnej… se ukázal být chytřejší než my všichni.
Naděžda se podívala na šedivý psí čenich, na klidné oči, na člověka, kterého pes doslova vyčekal z neštěstí, a pomyslela si: takhle asi vypadá opravdová věrnost.
