**26.dubna 2026 deník**
Drahý deníčku,
Nikdy jsem si nedokázala představit, jaký génius nám zůstal po otci Václavovi. Oba jsme jen ukončili devět tříd, a to jen díky štědrosti učitelů. Každý má svůj talent, říkají staré české přísloví, a pravda u mě každé semínko nebo výhonek během týdne rozkvete v bujnou rostlinu, zatímco Václavovi byly ruce doslova zlaté.
Měli jsme čtyři děti starší dceru Jarmilu, druhou dceru Zdeňku a dva syny, kteří se narodili ve stejný den Šimona a Pavla. Právě Pavel byl tou pomerančovou výjimečností, která se zjevila na našem okraji. Měl ještě neúplné tři roky, přesto mluvil lépe než průměrná Zdeňka. Když nastoupil do školy, učitelé jenom obdivovali četl, psal, násobil tak rychle, že ho okamžitě posunuli do druhé třídy.
Možná to nebylo zcela fér k ostatním dětem, ale Pavel pro mě měl zvláštní místo. Osvobodil jsem ho od domácích prací a nakupovala mu vše, co si přál knihy, mikroskopy a další drobnosti. I když přišly těžké devadesátá léta, kdy se země rozpadla a můj život se zhroutil během jednoho roku jsem ztratila manžela i starší pomocnici Marušku neodtrhla jsem se od syna. Nechala jsem ho dál studovat a nakonec ho poslala do města, aby tam pokračoval ve vzdělání.
O čem jen přemýšlíš, Kláro, říkaly sousedky, když viděly Šimona nosit vodu z vodovodu, Zdeňku hrabat brambory v zahradě a Pavla, jak sedí ve stínu na lavičce a čte knížku. Myslíš, že ti jednou podá sklenku vody ve stáří? Odejde a nic zůstane.
Já jsem jen odrážela: Počkejte si, až mě ještě něco naučíte! Dělám, co chci.
Děti také vyjadřovaly své pocity.
Proč já musím řezat dříví, zatímco on řeší rovnice? ptal se Šimon.
Sedni si a řeš, pokud chceš, usmála jsem se.
Šimon vzal učebnici, seděl nad ní pět minut, pak ji zavřel a řekl: To je blbost, raději půjdu řezat dříví!
Nejvíc se však rozhořela Zdeňka. Otevřeně se bouřila proti výsadku bratra a neustále mu připravovala drobné otrávy házela mu sešity do krbu, dávala do bot rozhnité vejce.
Vždycky mu dáváš nejlepší kousek, křičela. A on tě opustí a zanechá tě samotnou, opakovala slova sousedek.
Když Pavel odešel studovat, v domě se zklidnilo a ztišilo. Přitom jsem se přikláněla ke svému nejmladšímu synovi. Zpočátku mi posílal podrobné dopisy, popisující školní život, který mi byl cizí. Postupně dopisy ubývaly a jeho návštěvy byly řídce sousedky se zdály mít pravdu. Bolí mě to, ale neukazuji to. Nakonec se stal dospělým člověkem.
Zdeňka se provdala za sousedské vesnice. Zeť mi nebyl příliš sympatický byl to snílek, neustále vymýšlel nové způsoby, jak se obohatit, a vždycky se mu vše zhroutilo. Teď vymyslel otevřít pekárnu, jenže mu banka nepřidělila úvěr.
Šimon zůstal se mnou a ke svatbě nechtěl spěchat, ačkoliv měl dost vhodných snubních.
Mami, chtěl bych si ještě trochu popovídat! Přemýšlím o koupi auta. Ne o starý šrot, ale o nějaký evropský model. Představíš si mě v takovém autě?
Zasmála jsem se: Jaké auto, Šimone? Jsi jako náš starý kamarád Arnošt. Přestaň snít a začni pracovat.
A tak, jak se často říká, vzala jsem si kousek síly a Šimon se pustil do řemesla. Pracoval jako traktorista, často nacházel různé úspory nebyl jsem na tom naštvaná, měl jsem dobrého syna.
A co Pavel? O něm už rok nic neslyšela. Poslední dopis byl, že odjel na práci, ale kam, to už nikdo neví.
Jednoho dne u našich dveří zakřičela nová lesklá auto, hluk byl tak hlasitý, že v mém srdci vznikla naděje. Otevřela jsem branku a šla k silnici.
U auta stál Pavel. Rozpoznala jsem ho okamžitě, i když jsem ho neviděla dva roky. Vypadalo to, jako by se vrátil můj zesnulý manžel Václav vysoký, široký, se zlatavým rozcuchaným vlasy. Krásný! Sousedi vykládali z oken, aby viděli, že Pavel nezapomněl na matku, přišel na návštěvu.
Rozplakala jsem se a přitiskla ho k srdci. Můj milý synu, nešlo to zadarmo.
Šimon přivítal bratra poněkud zamračeně.
Má auto není špatné, poznamenal závidějíc.
Není to moje auto, odvětil Pavel s úsměvem.
Tak čí je? zeptal se Šimon.
Tvé, podal bratr klíče. Ber, ber, už jsem i darovací smlouvu připravil, jdeme k notáři.
Šimon se zmateně podíval na mě. Usmála jsem se.
Díky, brácho, řekl ostýchavě. Ale to auto je drahé!
Není dražší než peníze, odpověděl Pavel. A kde je Zdeňka?
Zdeňka se provdala, rychle jsem doplnila. Do sousedské vesnice. Manžel je pracovitý, brzy očekávají zvýšení platu.
Provdatá? Tak pojďme k ní na návštěvu. Šimone, vezmi nás tím novým autem.
Zdeňka nás přivítala napjatě, zatímco její manžel Arnošt se hned pustil ukazovat, jak je úspěšný podnikatel a jak brzy otevřou pekárnu.
Mluvíš jako blázen, přerušila ho Zdeňka. Banku ti úvěr nedala, jaká pekárna? Poslouchej ho, Pavle, on je jenom snílek.
Pavel se usmál: S pekárnou se vypořádáme, žádný problém. Řekni, kolik potřebuješ, pošlu ti peníze.
Arnošt byl šokován. Už slyšel od manželky, že její bratr je nevděčný líný.
Pavel vytáhl z kapsy malou červenou krabičku a podal Zdeňce.
Pro tebe, Zdeňko.
Otevřela opatrně a uvnitř ležely zlaté náušnice se smaragdovými kameny, přesně jako její oči. Šokovaná je vyzkoušela před zrcadlem.
Díky, Pavle. Požádala jsem Arnošta o náušnice, a on mi koupil jen drtič masa!
Seděla jsem tiše, šťastná. Možná mi Pavel jednou něco daruje náušnice, náramek, nebo třeba pračku. Ale nejvíc bych chtěla vidět, jak se se mnou podělí o kus života.
Když Zdeňka zmínila, že po porodu odešle matku domů, Pavel prohlásil:
Jen na chvíli, Zdeňko. Matku vezmu s sebou, pokud si to přeje.
Podívala jsem se na něj s úžasem. S sebou? Kam? Jak?
Nevím Co s domem?
Co dom? Šimon tam bude bydlet, přivede novou paní. Mám tě, mami, tak tu chybíš. Pojeď se mnou. Pokud se ti to nelíbí, můžeš se vrátit.
Neměla jsem tušení, co si mám myslet. Mé životy můj, Václavův a naší rodiny se rozplynuly mezi hroby, ale tady byl můj milý syn a úplně jiný, neznámý svět. Zajímalo by mě, co by Václav řekl.
Náhle jsem si představila otce, jak stojí v prahu klobouk nakřiknutý, drsné ruce skládají na prsou.
Co si o tom myslíš, Kláro? Proč jsi ho tak vychovávala? Pro lepší život. Je čas i tobě ten život pochopit, jinak se budeš ptát, jestli to stálo za nic.
Usmála jsem se a řekla:
Proč nejet
A tak jsem se rozhodla otevřít novou kapitolu, s Pavlem po mém boku a s nadějí, že se naše cesty opět protnou.
Do brzkého rána,
Klára.
