**Deník, 22. června 2026**
Dnes jsem se vrátil k myšlenkám, které mi už dlouho nepřestávají bouchat do hlavy. Včera večer, po tom, co jsem do opotřebované košíku s posledním úlovkem vkládal úzkou úlovku a mířil po úzké stezce k svému špinavému přídečku, udeřil mě okamžik, jako by mě zasáhl blesk. Nebyl to jen sen. Z husté říční mlhy se opět ozval ten samý úlek ne křik, ale předposmrtný stén, který mi po zádech vylétl husí kůži. Křičela žena. Vichr v korunách starých jedlí prorážel její hlas, ale slova jsem přece jen stihl rozpoznat. Nejenže volala o pomoc, prosila, vkládala do výkřiku všechnu sílu své duše. Vedle ní byl ještě někdo, jehož panické výkřiky vody se ozývaly u břehu.
Bez jediného okamžiku váhání jsem hodil košík, a z něj se na vlhkou písečnou pláž vyvalily drobné rybičky, lesknoucí se stříbrem. Svědkem toho byl i můj těžký, potrhaný kabát a roztrhané pracovní kalhoty, které jsem během útěku sundal. Nahý, jen v obřízkových šatech, jsem vběhl do černé, ledové vody. Vítr, jako rozzuřená šelma, rozprašoval vlny, šplouchal mi do tváře pěnou a stříkajícím vodou.
Plavat bylo nesnesitelně těžké. Proud, který býval obvykle líný, byl dnes zrádný a silný, chytal se po nohou jako ledové prsty. Téměř uprostřed řeky, kde voda byla nejčernější a nejhlubší, se zoufale topila dívka. Její tmavé vlasy, jako řasy, se nadčasem zvedaly na vlně a poté mizely v temném podmoři, pohltívali ji celou. Mladý muž, kterému zřejmě zoufale prosila o pomoc, už byl na druhém břehu. Neotrácel se, pohyboval se rychle a vystrašeně. Vytáhl nafukovací loďku, rozhlédl se divokýma očima, a po okraji lesa se rychle stáhl, aby se skryl v jeho útočišti.
Dívka už nevolala. Neobjevila se na hladině. Když jsem, Vít Dvořák, plaval posledními silami k zahynulému místu, vody se jen pomalu rozplývaly temnými kruhy. Srdce mi klesalo k patě. S hlubokým nádechem jsem se potopil do ledové mlhy. Ruce našly kluzkou látku kabátu, sevřel jsem slabé tělo ze zad a druhou rukou, jako veslu, drtil jsem nohy, snažíc se vrátit zpět k břehu. Každé šlapnutí boletě hořelo ve svalech, každý nádech připomínal vzlyk. Přesto jsem bořil dál, držel se života i těla, které jsem zachránil.
Když jsem dívku Vyšeň přitáhl na břeh, odpočíval jsem už bez jakéhokoli vyčerpání a přistoupil k první pomoci. Ruce, zvyklé na těžkou práci, působily rychle a přesně otáčení, stlačování, umělý dech. Do plic se vylila zakalená řeková voda a z těla vyšel hlasitý, přerušovaný kašel. Dýchání, slabé, ale rovnoměrné, se vrátilo. Musel jsem ji zahřát. Sklidil jsem poslední uhlíky ze starého ohně, na zahřátém popelu rychle postavil prostý ležný rošt z plochých kamínků, přikryl ho hustým kouskem eukalyptové kůže. Opatrně jsem ji položil na improvizovaný podstavec, zakryl svou jedinou, zapáchající potem a kouřem bundou. Sám jsem posbíral roztroušené věci, těžko přetáhl mokré oblečení na její zmrzlé tělo a usedl u nově rozhořelého ohně, natahujíc k němu chvějící se, bílé ruky.
Teplo se šířilo pomalu, jako by nechtělo proniknout do ztuhlé kůže. Dívka ležela nehybně, jen slabý pýchý dech potvrdil, že ještě žije. Studená voda a šok učinily své, ale já věděl čas přijde a ona se probudí. Věděl jsem to, jako každé zakřivení té řeky.
Zvedl jsem hlavu k nebi, zakryté těžkými nízkými mraky. Skrz tu olověnou záclonu se neobjevily hvězdy, ani měsíc, jen temná prázdnota. Byl to prázdný a bezútěšný pohled.
Díval jsem se na plameny a vrátil jsem se myšlenkami k tomu šedému večeru, který mi sebral vše. Vzpomínám na Lídu a našeho malého Matýška, se kterými jsme každé léto jezdili na ryby. Nechali jsme manželku a syna připravovat výbavu v stanu a já se vydal s naší starou, ale spolehlivou loďkou.
Ohřejte se čajem, za chvíli se vrátím s úlovkem a budeme jíst nejlepší uzenou polévku na světě! usmál jsem se na Lídu a radostně jsem mávl rukou.
Buď opatrný, Vítě, počasí se mění, varovala mě žena, upřená do černých mraků.
Všechny kameny znám! Neboj se! křikl jsem z řeky, a pádla rozřízla zrcadlovou hladinu.
Jakmile jsem dorazil na svoje oblíbené místo, hodil jsem pruty a ponořil se do rituálního čekání. Najednou se obloha zčernala, jako by přišla noc. Vichřice svíjela stromy k zemi a z nebe se spustil vodní zeď. Loď se otřásla, odnesla mě stranou, a náhle zazněl hlasitý prask dno se zachytilo o pod vodou ukrytou kořist, která vyčnívala jako dýka. Vzduch se plnil nepříjemným kvílením a loď se během okamžiku změnila v kus rozpadlé gumy.
Pokoušel jsem se plavat, ale zima mě sevřela do křeče. Boj s rozzlobenou přírodou byl nespravedlivý. Proud mě vtáhl, narazil na něco tvrdého a vědomí pohltila temnota. Probudil jsem se až po třetím dni, ležící na tvrdé posteli v neznámé chatě zapáchající dýmem a bylinkami. Pokus o vstátí vyvolal závratě a nevolnost. V tu chvíli vstoupil starý muž s tváří posetou vráskami, jako mapa života.
Probudil ses, zakřičel bez emocí a položil na židli misku s kouřící polévkou. Vypij tu bylinku, zastaví ti to krev. A polypi, jinak nezůstaneš naživu.
Kde jsem? zakřičel jsem a když uslyšel jméno neznámé oblasti, uvědomil jsem si, že jsem byl odtažen o desítky, snad stovky kilometrů od domova.
Mladýku, to tě zkrátka rozdrtil, po krátkém tichu řekl starý. Lovci tě přivezli za živé. Mysleli, že nezůstaneš.
Znovu jsem se pokusil vstát, ale starý jen přimhouřil suchým prstem:
Lehni si, nehranič se. Krv nedostaneš jen bolest. Teď tě čeká jen smrt, pokud se nepřipravíš.
Co se stane s rodinou? Manželka, syn Vědí, že jsem naživu? hlasem plným zoufalství jsem se ptal. V mysli se mi mihla Lida, a srdce se sevřelo jako tvrdý kamínek.
Žádné pošty, žádná města. Všude je jen les, vlky a medvědy. Tady není co hledat. odpověděl starý.
Jak přežíváte? zeptal jsem se upřímně.
Trávíme se bylinkami, houbami, ořechy, bobulemi. Zima zásoby ukládáme. Lovci občas přijdou, přinesou hostinu. odpověděl s těžkým dechem a odešel na svou postel.
Po nocích jsem se držel světla ze starého ohně, stíny po stěnách mi šimrály tváře Lidy a Matýška. Kúzlo chladné vody a šoku pomalu mizelo, ale věděl jsem, že čas ji probudí. Věděl jsem to, jako každé zakřivení Labe.
Ráno, když jsem zvedl hlavu k těžcům, viděl jsem naději v plamenu. Vzpomněl jsem na staré dny s Lídou a Matýskem, na naše rybářské výpravy. Teď jsem však sám.
Únik z toho útesu byl těžký, ale nakonec jsem se dostal do města Hradec Králové, kde jsem si prohlédl policejní úřad. Musím najít rodinu! Myslí si, že jsem mrtvý! prosil jsem úředníka, který mi jen přikývl a slíbil pomoc.
Na skladě, kde jsem dříve pracoval jako skladník, už byl nový nápis a zavřené brány. Přesunuli se, řekl směšně odpovídající strážník. Nevím kam.
Šel jsem po městě, které se mi zdálo cizí a lhostejné. Navštívil jsem starého kamaráda, který už měl novou rodinu. Jeho manželka, Anna, mi prohlásila: Rozvedli jsme se. Všechno bylo jinak, o Lidu nic nevíme. Další přátelé byli pryč, jeden na služební cestě, druhý u tety.
Žádné přátele už neměl. Lida byla tichá, pracovala z domu na pletení svetrů a čepic, které jsem neznal. Nezůstalo mi tedy nic než čekat na úřad, kde mi každý týden jen říkali: Hledáme, ale zatím žádné výsledky.
Získal jsem dočasný průkaz a snažil se najít práci. Na starém mostě, kde před lety stáli dělníci, jsem čekal na autokar. Nakonec přišel rozbité Škoda, a z okna vyhlédl hlava v kšiltovce: Staví se? Tři dělníci. Připojil jsem se a odjel na prázdnou tovární zónu. Práce byla otřesná: plnil jsem sudy s hořkým olejem, uzavíral lahve, lepil falešné štítky a balil krabice. Spal jsem na krabicích, dostával jen chléb, těstoviny a konzervy. O mzdu jsme se dozvěděli až po měsíci Nejdříve za jídlo a přístřeší, pak si promluvíme. Pas mi vzali, aby vyplnil papíry, a při pokusu odejít se setkal jsem s dvěma silnými strážci, kteří mi připomněli, že bez papírů není úniku.
Poltina roku jsem v tom úkrytu žil ve strachu a útlaku. Nakonec jsem utekl s pár stovkami korun, co jsem měl ze sálu. Když jsem šel znovu na policii, trvalo to měsíce, než mi vrátili nový doklad. Příště se dobře rozmysli, co podáváš, řekl úředník.
Zůstal jsem bez domova, šel jsem od chaty k chatě, nabízíc jakoukoliv práci kopání zahrady, opravu plotu, dříví na pec za jídlo, koupel a starý kabát. Někteří lidé mi otevřeli dveře, starší dáma mi dala polévku a starou, ale pevnou bundu. Další mi platili peníze. Přes rádio jsem posílal výzvu pro rodinu, ale odezva nepřišla.
Nakonec jsem se vrátil k řece, ke svému starému, rezavému vozíku, který kdysi používali horníci. Opravil jsem ho, zasadil kamna a začal nový, osamělý život v lese. Léta plynula a jednou jsem zaslechl křik o pomoc z vody.
Zachránil jsem tonoucí dívku, pomalu ji přiváděl k vědomí a teď ležela na improvizované posteli. Když jsem se podíval na druhý břeh, viděl jsem mihotavé světélka a slyšel hlasy.
To je asi pro nás, řekl jsem dívce a hlas se mi třásl od nečekaného napětí. Pomozte mi sehnat dřevo na signální oheň.
Společně nashromáždili hromadu suchých podpalů, zapálili je a plamen se vyšplhal k nebi, osvětlujíc vodní hladinu. Brzy ke břehu připlula nafukovací loď s zachránci a s nimi i mladý muž, který kdysi utekl.
Artem! křikla dívka a mé srdce se zachvělo. Jméno
Mladík, vypadá jako starý já, podal mi ruku. Děkuji vám. Opravdu vám děkuji. Nevěděl jsem, co by se stalo, kdybyste nebyli.
Na jeho prstě se leskla maláPak jsem si uvědomil, že jsem konečně našel nejen ztraceného syna, ale i ztracenou část sebe sama.
