Půl života jsem žila sama. Ne, byla jsem vdaná, ale manžel vypadl ze života už rok po svatbě. Právě tehdy jsem přivítala na svět dceru. Nakonec Petr, můj bývalý, nám se dcerou zanechal třípokojový byt v Praze aspoň to tak měl v dobré víře. Na druhou vdát se už neplánuju. A taky jsem nebyla typ, co by to chtěl.
Moje dcera Běla rostla, a já jsem ji musela postavit na vlastní nohy. Bylo to pořád jen o starostech, a už mě to nasáklo až po krk. Snažila jsem se ze všech sil, ale chybělo jí otcovské rameno, které už jsem jí nemohla dodat. Tak se Běla začala silně přivazovat ke všem klukům, se kterými se kamarádala nebo budovala vztahy. Ne každému se to líbilo, a já často musela uklidňovat dceru a léčit její zlomené srdce. Naštěstí Běle najde dobrý muž Daniel.
Daniel byl poctivý a milý. Já jsem jen chtěla, aby se Běla s ním vdávala. On mě i Běli respektoval. Co víc si přát? Považovala jsem ho za ideálního zetě. Ale pohádky ne vždy končí šťastně. Po půl roce po svatbě se Daniel hodně změnil.
Mezitím jsem se starala o svoji matku, která ještě žila. Narodila mě brzy, stejně jako mě Běla, takže měla i vnoučata. Pak ale mamka začala podléhat chorobě. Vyčerpání ji tak přepadlo, že jsem musela brát starou maminku k sobě a neustále se o ni starat. Kam jinam se nešlo, takže mamka bydlela se mnou. Zatímco zetu to vůbec nepotěšilo.
Co ho tak rozčílilo, ani nevíme. Já jsem ho vůbec nenutila starat se o starou. Všechno zůstalo na mých ramenou. Mamka nebyla nijak náročná, spíš rozumná. Nechápu, co se zetu nelíbilo.
Časem se situace jen zhoršovala. Na Danielovu stranu se přiklonila i moje dcera. Teď se oba vyhýbají mně. Dřív jsme jedli všichni společně u jednoho stolu, teď se děti schovávají ve svých pokojích. Snažila jsem se s Bělou povídat, ale mluvila jen tiše a hledala výmluvy.
Neutěšovaly mě ani vnoučata. Říkali, že žijí pro sebe, dokud nebudou chtít spěchat. Zpočátku jsem je tlačila, pak jsem to vzdala. To jsou jejich věci, ať si je vyřeší. Ale Daniel mě začal zatěžovat. V našem domě se choval jako pravý pán, i když ani prstem nechtěl udělat rekonstrukci nebo něco pořídit do bytu. Často zmizel s kamarády v klubech. Nechápu, kam zmizel ten skvělý zeť, kterého jsem poznala.
Zřejmě teď ukázal svou pravou tvář.
Každý týden byl Daniel čím dál nesnesitelnější. Pak přišel Nový rok a on odmítl slavit s námi v rodinném kruhu. Vzal Běli do pokoje a oslavovali prázdno jen se mnou a mamkou. O půlnoci ještě přišla, aby nás pozdravila, ale její manžel ani nos nevyhrnul.
Následující den mi řekl: S Bělou prodáme dům tvé maminky a koupíme si samostatný byt. Neměla jsem ani šanci, jak na to zareagovat. A co, že tam žijí už půl roku? Na můj účet? To nestačí?
Ne, takhle si nemyslím. Pořiďte si vlastní byt, to je dům mé maminky. Nic neprodáme. Je to její majetek a ona si s tím poradí, zareagovala jsem rozhořčeně.
To Danieleho rozčílilo. Ten den sbalil věci, vzal mou dceru a odjel k rodičům.
Bylo mi smutno, že Běla ani slovo neodporovala, ale je to její život. Když si myslí, že bude lépe, ať žije s Danielem.
Udělal jsem správně? Co byste na mém místě udělali?
Kámoši, jestli chcete číst další příběhy, napište komentář a nezapomeňte na like. To nás motivuje dál psát!
