Za tebou přišla máma, sbírej se.
Všichni si myslí, že děti v dětském domě čekají na tyto slova jako na zázrak. Vendula však na ně zareagovala, jako kdyby ji někdo ušleh.
Pojď, sbírej se, co tam jen tak sedíš?
Eliška Novotná, která dohledem nad domem provázela, se na ni dívala zmateně. Proč se dívka vůbec nezdá radová? Život v domově není medový koláč; mnohé děti se jen tak vyklonily do ulice. A teď se Vendula má vrátit do svého vlastního domu, a ona není spokojená.
Nechci, zamumlala a odvrátila pohled k oknu. Její kamarádka Květoslava se na ni podívala, ale nic neřekla. Ani pro ni byl Vendulův odpor nepochopitelný. Květoslava by se s radostí vrátila domů, jenže nikdo ji tam nechtěl.
Vendulo, co to? zeptala se Eliška. Tam tě čeká máma.
Nechci ji vidět. A nechtěla bych se k ní vracet.
Ostatní dívky sledovaly konverzaci se zaujetím, a Eliška si uvědomila, že to není jen pro cizí uši.
Pojď se mnou.
Péčovnice odvedla Vendulu do jedné z místností a soucitně se na ni podívala.
Tvoje máma určitě udělala spoustu chyb. Ale zjevně se snaží napravit. Není snadné, že ti dovolili tě vzít zpátky.
Myslíte, že je to poprvé? zamrkala Vendula a zavrtěla hlavou. Už jsem v domově podruhé. Když mě poprvé přivezli, máma předstírala, že se mění. Schovávala láhve, uklízela, kupovala nějaké jídlo, nastoupila do práce. Když přišla kontrola, všechno vypadalo hezky. Pak mě vrátili a ona se opět uvolnila. Jsem tu jen proto, aby dostávala peníze z podpory.
Vendulo, já na to nic nemůžu ovlivnit. A doma je přece lepší, snažila se ji přesvědčit Eliška.
Lepší? Znáte, co to je hladovat? Nebo chodit do školy v roztrhaných botách, když je venku minus dvacet? Nebo se schovávat v pokoji a modlit se, aby ti maminy přebírané nemohly vstoupit? Proč jí neodnímat rodičovská práva?
Venduliny oči se zalily slzami. Ano, v domově nebylo krásně, ale zde jí jedli, oblékali a alespoň se zdálo, že je v relativní bezpečí. Doma to bylo jiné.
Nemůžu ti nic nabídnout, povzdechla si péčovnice.
Cítila skutečný soucit. Vendula byla povzbuzující a chytrá což v dětském domě není běžné. Možná i její matka byla kdysi zajímavá, dokud se nevypila. A i když Eliška pracuje v domově už sedm let, poprvé potkala dítě, které nechce jít domů.
Můžu žít sama? zeptala se Vendula. Pracovala bych, pronajala si pokoj.
Jen když dosáhneš plnoleté věku, zavrtěla Eliška hlavou.
Už mi je skoro šestnáct! Jsem dospělá!
Eliška souhlasila, že Vendula je pro svůj věk už příliš dospělá, ale nic nemohla změnit.
Bohužel musíš být pod opatrovou dospělého. Možná je někdo, kdo by mohl převzít opatrovnictví? zeptala se. A podat žádost o zrušení rodičovských práv tvé matky.
Nemám už nikoho Když žila babička, bylo to snesitelné, ale teď už to není.
A o otci?
Vypil Je mrtvý.
Vendula to řekla klidně, jako by to bylo běžné. V jejím světě to tak skutečně bylo.
Nemá žádné příbuzné?
Vendula se zamyslela.
Myslím, že měl ještě žijící matku, ale neznám ji. Nesetkávala se se svým synem. A já bych nechtěla se setkat.
Dobře, předložila Eliška, zkusíš se zase snažit žít s mámou, zatímco já prozkoumám tvou babičku. Souhlasíš?
Vendula přikývla. Co jiného zbylo?
Matka rozestřela dramatický předstíraný výkřik. Rozběhla se k dceři, brečela po celém domově, prosila o odpuštění, objímala ji.
Vendula však zůstala nehybná. Věděla, že když se vrátí domů, máma se opět vrátí ke svému starému já.
První den se matka držela, ale druhý den se vrátila z obchodu s láhvemi.
A vše se vrátilo do kruhu: matka pila, z práce ji vyhodili, Vendula znovu žila v pekle.
Když po několika měsících vstoupil do jejího pokoje opilý muž a Vendula ho s těžkostí vyhnala, uvědomila si, že má dost. Naštěstí Eliška dala Vendule své telefonní číslo. Vendula zavolala. Řekla, že buď půjde na ulici, nebo se vrátí do domova.
Našla jsem tvou babičku, prohlásila žena. Zkusím s ní mluvit. Má ještě rozumný věk, pokud souhlasí a podmínky dovolí, získá opatrovnictví.
Vendula se rychle přihlásila k odjezdu s ní. I když babičku neznala, doufala, že ji nepřehodí. Stačilo by jen pár let překlenout a pak by byla svobodná.
Dveře otevřela žena kolem šedesáti let, štíhlá a elegantní.
Co potřebujete? zeptala se.
Antonia Mikulová? upřesnila Eliška.
Ano, to jsem já.
Jste moje babička, promluvila dívka. Proč se tady potulovat?
Co?
Jsem vaše dcera.
Rozumím. Co vám mohu nabídnout? Antonia zachovala chladný výraz.
Můžeme si promluvit? nechtěla Eliška, aby Vendula něco řekla.
Dobře, ale brzy. Musím se připravit do práce.
Antonia nalila oběma čaj. Občas se na Vendulu dívala jako na cizince, ale nic neřekla.
Eliška mezitím vysvětlovala situaci.
Vaše vnučka bude pravděpodobně opět vyvedena do dětského domu, ale vy můžete převzít opatrovnictví.
Proč bych to chtěla? zeptala se Antonia.
No Eliška se zarazila. Je to vaše vnučka.
Neznám ji. Upřímně, nemám ani chuť ji poznat. Můj syn mi v minulosti rozbil spoustu nervů. Ráda bych zapomněla na vše, co s ním souvisí.
Pochopte, Vendula teď žije v hrozných podmínkách, mohli byste
Vendula přerušila.
Antonia Mikulová, neznáte mě, já vás taky neznám. Upřímně, ani já nechci znát své rodiče, jako v noční můře. Ráda bych to zapomněla, ale zákon mi nedovolí. Jsem ještě malá. Můžu vám však slíbit, že od vás nebudu chtít nic kromě papírů a povolení zůstat u vás až do dospělosti. Dokončím devátou třídu a pak půjdu pracovat. Plánuji dál studovat, až se postavím na vlastní nohy. Potřebuji jen peníze. Všechny prostředky, které mi pošlete jako podpora, se stanou vaším přídavkem k důchodu. Já na to nebudu sáhnout. Potřebuji jen vyřídit tu byrokracii.
Eliška tiše přiložila Vendulce pěst. Antonia se zdála být překvapena.
Říká se, že alkoholici mají mentálně poškozené děti, ale tohle není ten případ. A co, budeš u mě dva roky a pak odejdeš?
Slibuji, odpověděla Vendula.
Dobrá, souhlasím. Ale jsou pravidla: neříkej mi babičko, nedotýkej se mých věcí, neved své kamarády ke mně domů. Rozumíš?
Jasně.
Eliška vyřídila vše potřebné a s matkou Venduly přišla další kontrola. Tentokrát se podala žádost o zrušení rodičovských práv. Antonia vyplnila papíry a stala se opatrovnitelkou.
Vendula se usmívala, ale stále se bála. Zbývaly jí dva měsíce ve škole, neměla peníze. Co když babička skutečně nebude chtít ji krmit?
První večer však Antonia pozvala Vendulu ke stolu. Dívka už dlouho neochutnala takovou domácí, chutnou večeři. Máma bývala taková, že se nikdy nedostala do kuchyně. Vendula ani nevařila, protože doma často nebyly suroviny.
Následující den Antonia, podívajíc se na roztrhané Venduliny tenisky, povzdechla.
Po škole tě vyzvednu. Koupíme ti pořádné boty a oblečení.
Nemám peníze, zamumlala Vendula.
Vše zaplatím já. Raději utratím, než se budu stydět.
Vendula přikývla. Co by se dalo dělat?
Antonia nakoupila spoustu věcí. Vendula se cítila trapně, ale i tak se ptala na názor, což bylo neobvyklé.
O týden později Antonia svolala Vendulu.
Jak ti jde škola?
Dobře, ramena zvedla.
Ukáž mi svůj rozvrh.
Máme digitální, usmála se dívka.
Bože můj V naší zemi nejsou problémy s papírem. Poď, ukaž ten digitální.
Vendula hrdě předvedla známky. Studovala dobře, brzy pochopila, že nikdo nebude platit za její vzdělání. Musela se spoléhat na sebe.
Výborně, pochválila Antonia. Vendula se zamlkla. S takovými známkami můžeš jít do desáté třídy a pak na vysokou.
Když jsou rodiče, co tě uživají, zamračila se Vendula. Já mám jiný osud.
Tak tedy, řekla Antonia, kašlal se jako před důležitým rozhovorem, půjdeš do desáté, budeš bydlet u mě až do univerzity.
Jasně
Vendula nemohla uvěřit štěstí. Chtěla pokračovat ve škole, ale zdálo se, že to není možné. Teď se otevřela cesta.
Postupně se zdi mezi Antonií a Vendulou rozplývaly. Babička se začala zajímat o život vnučky, občas se ptala i na svého syna. Přiznala se, že je trochu stydlivá přiznat, že ho chce poznat.
Vendula absolvovala střední školu, dostala se na vysokou. Antonia najala doučovatele a během dvou let před univerzitou Vendula doháněla zameškané učivo.
Na léto před univerzitou našla práci. Dostala koleje, ale věděla, že bude muset něco vydělávat. Tak se s Antonií domluvily, že po skončení školy odjede.
Na konci srpna však Antonia upadla do nemocnice infarkt.
Vendula se vrátila domů a našla ji ležet bez vědomí. Však se lekla, myslela, že zemřela. Naštěstí se vše vyjasnilo. Když jí povolili navštívit Antoniu, vběhla do pokoje.
Babičko, pronikla do místnosti. Jak se máš?
Pak se zarazila.
Promiňte Antonia Mikulová, jak se cítíte?
Žena se usmála, pohrála si po vlasech vnučky.
Říkej mi babičko, to je příjemné. Jsem v pořádku, jen se budu dlouho zotavovat. Nic se nebojíme.
Budu se o tebe starat! Dokud úplně nevyzdárám, budu s tebou bydlet!
Nechci být zátěží, škrtla Antonia.
Byla jsi mou zátěží dva roky. Vnučka, která ti spadla na hlavu. A dala jsi mi víc, než mi kdy moje matka mohla dát během celého života. Postarám se o tebe, ať chceš nebo ne.
Antonia se nadechla, potlačujíc slzy.
Dobrá. Ale pod jednou podmínkou.
Jakou? usmála se Vendula.
Neodjíždíš do žádného koleje. Tam se dějí černé věci! Zůstaneš se mnou.
Dohodnuto, přikývla Vendula a objala svou babičku. Už dlouho chtěla tento okamžik, jen se neodvážila.
