Kamenná žena
Alenu Fišerovou přivezla sanitka, sebrali ji na ulici. Svalila se rovnou do špinavé, studené břečky, neměla sílu vstát. Muži ji opatrně naložili do vozu a odvezli na příjem.
Velká, statná žena v kalhotovém kostýmu, na podpatcích typu štamprle, s decentním líčením, co zdůrazňovalo její trochu vystouplé oči a plné rty, v uších těžké náušnice s kameny, na klíně kožená kabelka Alena vjela na příjem sedíc v křesle. Odmítla tam ležet; když přišla k sobě, sjela řidiče sanitky za to, že páchne tabákem, záchranářce vytkla pomalost a praktikantovi z učiliště přikázala, ať se jí ani nedotýká.
Stejně jsem nechtěl! zamumlal dotčeně, nafouklý jako bažant.
Jen mi ještě odmlouvej, mladej! Uvidíme, kdo na koho sáhne! opřela se o područku vozíčku, usadila se pořádně a jako nasupená sova přitáhla kabelku těsně pod bradu, zvedla ramena a začala si prohlížet špitál pohledem nenadálého inspektora, stáhla k sobě své úzké obočí na hrubém, jako sekyrkou vytesaném obličeji. Její pleť byla plná drobných žilek, schovaných pod silnou vrstvou make-upu, který se teď, když Alena po injekci orosila, sléval a zvýrazňoval vrásky.
Popojeďte prosím dál. Tady čekat nemůžu, táhne tu, průvan! zahlásila a kývla ke dveřím zalidněné chodby.
Za přepážkou zvedla přísně obočí sestra v dlouhém luxusním kožichu až na zem, bleskově z ruky záchranářky vytrhla papíry a prohlásila, že dál už je to celé na nich a kluci můžou jet.
Hypertenzní krize, ztratila vědomí Hlavou se nepraštila Teď tlak hlásil svým dětským basem praktikant v modré uniformě.
Dobře, Romane. Tak už jděte! Máme tu těsno! pohladila kluka přes rameno sestra, podobná mu jako vejce vejci asi máma.
Je no jó, rodina se musí trochu popostrčit, automaticky problesklo Aleně hlavou.
Strašně ji bolela hlava, ruce jí ochabovaly a klouzaly na kolena, kabelka, drahá a s logem vyhlášené značky, chtěla sklouznout na podlahu, a Alena, sotva by ji zvedla zpět. Vlastně by už nezvládla vůbec nic. I mluvení bylo těžké. V ústech sucho, jazyk jako by natekl a přilepil se k patru, toužila aspoň po doušku vody.
Mohla bych dostat vodu, prosím? řekla nahlas, jasně, ale neadresně, jak jí síly dovolily.
Nikdo ji nevnímal. Kolem se hemžili příbuzní, tlačili vozíky s nemocnými, utěšovali, dotazovali se, rozproudili ty, co upadali. Lékaři se proplétali kolem, okolo krku fonendoskopy, v běhu četli papíry, třídili pacienty do vyšetřoven, odkud pak křičeli dál. Sestry taky lítaly, řešily důležité věci ovšem Aleny Fišerové se nic z jejich pílí netýkalo.
Je tu někde Fišerová? Kdo je Fišerová? zeptala se nakonec jedna z sestřiček, jak jim Alena v duchu říkala.
Tady, ozvala se. A znovu hlasitěji: Tady!
Tak tady máte kelímek, záchod rovně, pak krev. Ať si sundáte čepici! Nejsme v Krkonoších!
Alena úplně zapomněla, že sedí v huňaté čepici alá scéna z S tebou mě baví svět. Proto jí stéká pot po čele a pálí ji hlava.
Neochotně čepici stáhla, dumala, kam s ní, šoupla ji do kabelky. Ta byla už nacpaná šanony a dokumenty. Alena tu nehodlala ležet až ji znovu postaví na nohy, hned půjde. Nemůže tu tlachání ztrácet čas, když je ředitelka firmy na okna a hlavu jí leží tisíc věcí.
Sestra položila kelímek Aleně na kolena.
Alena Fišerová. Ženská odjakživa velká. Jako holka, dívka, žena Jejda, tu máte obří říkávaly doktorky její matce v čekárnách. A velikost nohy teda kroutily očima prodavačky, když ji matka poprvé brala pro školní bačkory.
Vedle Aleny dělala její mamka dojem Palculinky. Geny prostě po obrovském tátovi. Táta byl, ale umřel na raka, když bylo Alče osm.
Alena se vždycky styděla. Ve školce se pohybovala mezi drobotinou jako Gulliver, všichni se jí stranili. Ani ve škole si neužila. Dobře jí bylo jen ve sportu, kam ji máma dala díky známosti s trenérem aby večer měla s milencem klid. Tak šla malá Alča na atletiku. Hod diskem, vrh koulí tam se Alena našla. Občas urvané rameno, celoživotně jí bolelo v chladu, ale byla úspěšná. Později ji jeden chlap chlapsky zvědavě vyzkoušel, ona si myslela, že je to láska, a pak byla jen ostuda a slzy. Pochovala mámu, a stvořila ze sebe tu ženu, za kterou se dneska všichni otáčejí v němém údivu.
S prací začínala v bytovém družstvu, velel chlapy a mistrům na opravách, pak se rekvalifikovala, přišla privatizace, rozjely se firmy a firmičky. S klukama chodila na stavby jako vedoucí. Velikostí si ji často spletli s chlapem; když zjistili, kdo je, smáli se, ale podrželi ji. Byla jejich. Přísná, tvrdá, neměla ráda mejdany, ale byla jedna z nich.
Alena Fišerová zůstala kamennou, bez úsměvu. Kamenná ženská, říkali za zády.
Pak vznikla její firma, Okna pro svět. Alena řídila, vyznala se v technikáliích a budila respekt.
Na podřízené byla drsná, nevařila s nimi čaje, ale všichni za ní stáli jako za zídkou. Paní ředitelka dohlížela na zdraví i štěstí, posílala je k doktorům, doporučila restauraci na oslavu, vynadala, když dřepěli v práci přesčas, nutila na preventivky, dávala dárky k Vánocům, ale nikdy se nepřevlékala za Sněhurku při své postavě považovala to za trapné.
Věděla všechno: i výsledek těhotenského testu své sekretářky Lenky dřív, než si ho sama stihla koupit. O rodinných hádkách, dětech na studiu, o příbuzných, co přijeli nečekaně ze Zlína Pro ty objednávala jídlo, pro jiné kontaktovala známosti na vysoké. Všude zvládla pomoct. Život naučil chránit sebe, a pak i ostatní. Ty slabé, zvláštní, co neměli takové štěstí jako ona.
Kamarádky neměla. Bylo to tak jednodušší nikdo ji nezradí za zády slůvkem naše věž.
Kamenná ženská nedělala chyby, nedramatizovala, mluvila na rovinu. Když propustila, obstarala bývalému zaměstnanci jinou práci, ať si ji klidně odmítne. Své svědomí tak měla čisté.
Tyran? Spíš rozjetá lokomotiva mířící ke světlým zítřkům, a bacha, kdo jí vkročí do cesty přejede, ani nezazvoní. Ale ten vagon za ní, to byl její syn Martínek, a pro toho se snažila nejvíc
Kdo tu sílu neudržel, odešel. Ale moc jich nebylo. Ve světě s rostoucí nezaměstnaností, problémem s mladými, si Alena kolem sebe vytvořila pancéř tým věrných.
Ti jsou teď její opora. Zatímco Alena leží v nemocnici, drží za ni kšeft s dodavateli!
Co to jako je? Pryč s tím, tam nejdu! shodila kelímek na zem. Mám krizi, musím lehnout. Co je na tom nejasného?
Ale ale, slepičko! ozval se chlapík, vypadající jak tulák, s obvázanou hlavou, co posedával na lavičce. Zvedl kelímek, zkoumal ho v ruce. Chceš, udělám záchod za tebe? Ha ha! Ale čepici mi dej, zadarmo to nebude. Ahoj, takový velký holky mám rád!
A pomoz si sám! odsekla Alena, odrazila se nohama a odjela k protější zdi. Madla vozíčku zaryla do omítky dvě prohlubničky.
Paní! Co děláte? Zdi nám ničíte, sotva se opravily! zavrčela další žena s odznakem na kapse. Iveto, čí je tohle? Kam s ní?
Nejsem ničí. Jsem za sebe. A už jdu. Jaká je adresa tohohle vašeho zařízení? těžce vstala. Musím si zavolat taxi. Telefon
Kam byste lezla? Taxi?! Zůstaňte, doktor vás hned vezme, pak pomasírujete postel, klidně řekla žena, která před chvílí nazývala Alenu ta.
Jenže nemocná už volala.
Martine? Jitu, dej mi Martina! řekla přísně do mobilu. Chápu, ale je to důležité. Jsem v nemocnici, zítra mám schůzky. Potřebuju Martina.
Ona nerada vyžadovala, ale uměla zařvat tak, že všem okolo poskočil tlak. Celou situaci rychle a jasně popsala, aby bylo jasné, že je vážná. Pak řekla, co potřebuje.
Jitka, Alenina snacha, došla do koupelny, zaklepala. Manžel vypnul sprchu, zahulákal: Co je?
Tvoje máma volá. Je v nemocnici.
Počkej, dám si sprchu, za deset minut přijdu! zabouchl Martin, pustil vodu.
Neslyšel, co žena řekla? Slyšel jasně. Ale když máma volá, znamená, že žije, deset minut nevadí. Ať si počká.
Vzpomínala, jak jí máma chyběla, když byl malý, a čekával na ni celý den.
Máma měla furt práci, to později znamenalo byznys, díky ní měli nový byt, protože Alena dělala okna nejen škole svého kluka, ale kamarádům, známým Síť kontaktů držela pevně, vázala, organizovala. Jen toho jednoho malého kapříka, malého Martina si nikdy neudržela blízko.
Máma nikdy nekřičela ani nebila. Jen přišla domů, zkontrolovala úkoly, kývla, nebo opravila chyby a poslala ho přepracovat: Do dokonalosti, to říkala. Vysvětlila stručně, proč je práce důležitá a proč je třeba makat.
Ale že ho má ráda, to nikdy neřekla neosahovala, neobjímala, nešeptala před usnutím, že je ten nejlepší, milovaný, krásný Mlčela o tom.
Tak ona mě nemá ráda! Nemá, a basta! To si Martin vyvodil kolem devatenácti. Jasně, díky jejím známostem vystudoval, měl kde bydlet, nemusel pracovat při studiu Ale není to povinnost rodiče? Dát život a zajistit. Školačka. Nemusí si vynucovat ještě vděk. A když už, tak nemocnice není žádný drama!
Alena slyšela, jak Jitka zamumlala, že Martin zavolá za deset minut.
Aleno, co je s vámi? zeptala se Jitka. Můžu něco udělat?
Alena odpovědět nechtěla, zavěsila. Teď už může sestrám s čistým svědomím říct, že není ničí. Své vlastní. Syn zavolá, až uzná za vhodné, snacha přežvykuje žvýkačku a asi doufá, že jí tchyně nepřistane ke starání se. Nikomu nepatří. Je to lepší.
Alena se pokusila znovu vstát, chytla se zdi, vozíček podjela, nohy povolily, složila se na zem. Po dlaždičkách se kutálel ten kelímek, na podlahu spadla drahá kabelka, na tvář Aleny se položila s péčí vlna čepice.
Ježišmarjá! zaburácel muž bez domova, pospíchal jí pomoct, a nenápadně jí zalovil v kabelce po peněžence, sundal z prstu prsten s jantarem.
Tenhle chlapík Aleně někoho připomínal nějaké rysy Ne, nevzpomínám.
Necítila nic, dýchala chrčivě, hlava sklopená na bok, v uších monotónně znělo: Držte se vpravo, držte se vpravo
Normálně jezdila Alena služebním autem. Řidit sama nechtěla, nechtělo se jí soustředit na provoz, raději při cestě vyřizovala maily nebo koukala z okna. Měla svého řidiče, Romana Novotného. Každý den v sedm třicet přijel, otevřel dveře svojí kamenné ženě, zavřel, chlapsky přizvedl její kabát, skočil za volant, pustil Smetanu a vyjel. Tak to šlo roky. Roman byl spokojený díky Aleně měl slevy na léky pro nemocnou ženu, levnější dovolené, lepší stravenky, prémie, vždycky dvojnásobný plat v prosinci Proč by odcházel? Jasně, občas musel v noci odvést šéfku na druhý konec republiky kvůli reklamaci zakázky, stihl to během hodiny Alena suše poděkovala a omluvila se, jak je u slušných firemček zvykem.
Dneska ale Roman zůstal trčet ve dvoře, odjíždějící popeláři mu rozbili zadní nárazník.
Aleno, dáme taxík? Jsme v háji, tohle je průšvih! kroutil hlavou Roman.
Netřeba, dojedu metrem, zamumlala Alena, i když už ráno cítila, že není ve své kůži. Lekla se po bouračce? Ano. Hodně? Vůbec. Byla kamenná, odolná, mnohé už zažila a když je peněz dost, člověk to nějak vyřeší. Ty tu zařizuj pojistku, pak se stav v práci s papíry. Oprava je potřeba.
A vzala to pochodem k metru, velká, šedě-oranžová silueta. Chodci uskakovali, budila respekt. Mohla by hrát obryni v pohádce, to by jí sedlo.
V metru bylo dusno, lidé proudili, chvílema stáli, pak zase šli dál. Držte se vpravo slyšela v podchodu u Anděla, kde přestupovala. A každý se opravdu držel. Jinak by je studentíci ušlapali. Den právě začínal
Teď už končil, Alenu převezli po vyšetřeních a injekcích na pokoj a těžko ji přehoupli na postel pod prostěradlo. Jen co popadla dech, stejně tam v hlavě pořád znělo: Držet se Držet se vlevo
V pokoji vonělo léky, parfémem, překvapivě grankem a čerstvými vanilkovými suchary. Alena je měla ráda, ale jedla výjimečně.
Pokoj byl ve třetím patře, z okna nebylo vidět na přeplněnou ulici, barevnou jako vánoční řetěz.
Vzpomněla si na chvíli, kdy takový řetěz poprvé koupila v Domě dětí šla pro Martina do školky. Seděl sám na lavičce v šatně, vychovatelka oblékala kabát.
No vidíš, už jsi se dočkal, přišla pro tebe maminka! řekla výrazně.
Martin rychle otřel rukávem slzy, natahoval si kombinézu. Červenou s reflexními pruhy. Líbila se mu, ale před mámou to nedával znát schválně, aby ji naštval. Vždycky jí něco chtěl vrátit Za všechno. Všichni mají tátu, on ne. Jejich mamky jsou veselé, vlněné sukně, ošoupané boty, hned objímají děti a rozesmátě si je vedou domů.
Alenina mamka se vždycky tyčila, čekala až se obleče. Nepomáhala, nekritizovala, jen čekala.
Co je v té krabici? zeptal se cestou ven.
Krása, Martine! Světýlka pověsíme na náš stromeček, bude to nádhera! ona najednou, nečekaně vřele, až to Martina zaskočilo.
Cestou si představoval, jak jejich slabý umělý stromeček rozsvítí lampačky, jak je budou odrážet skleněné koule. Bude vyprávět kamarádům!
Ale když dorazili a řetěz zapojili, nerozsvítil se. Máma zalhala, svátky žádné Jen to hbitě smotala, dala zpět do krabice.
Půjdeme večeřet. Mám žehlení, ukončila to.
Za pár dnů řetěz přinesla znovu, už svítil opravili ho chlapi z dílny v práci, ale Martin byl mezitím nemocný a v družině už o svém stromečku nemluvil
Někdo neznámý, silný, schopný, teď tu v nemocnici natahuje pomyslnou girlandu mezi srdci lidí. Jenže ta Alenina žárovička skoro zhasla, bude ji potřeba spravit.
Dveře se tiše otevřely, k Aleně přistoupila žena v růžovém zdravotnickém úboru, malá a štíhlá.
Neotvírejte oči, setřu vám tu řasenku. Jinak vás budou pálit. Takhle, pěkně. No, hotovo. A teď vás zabalím do deky, nebojte
Jemný dotek studené vaty byl příjemný, až se Alena divila, jak moc. Sestřička tiše mluvila, hladila tváře
Vzpomněla si na mamku. Ta už dávno není, v září jí byla na hrobě, zaplatila klukům, aby natřeli zábradlí, srovnali pomník. Rozesela tam semínka poměnek netušila, jestli je to vhodné, prostě rozházela po hrobě drobné kuličky.
Přisypeme trošku země, jinak je holubi sezobou? zeptali se hrobníci s očekáváním spropitného. Alena, obrovská v kabátu, jen kývla a přihodila pár stokorun navíc, ani nečekala, až přijedou s hlínou zpátky. Stejně na jaře asi nic nevzejde jestli se jara dožije.
Když byla nemocná, mamka jí vždycky smývala horkým ručníkem z čela horečku krásný pocit čistoty a mrazivého vzduchu.
To nemusíte, já to zvládnu, odvrátila se v rozpacích.
Pšššt. Potřebujete sílu, musíte si odpočinout. Teď Oči máte čisté. Uvolníme vlasy, dobře? Sestra jí zvedla hlavu a sundala sponky z drdolu.
Zaplatím, sáhla Alena po kabelce. Peněženka tam není.
Vzlykla.
To je po druhé, co ji okradli. Poprvé to bylo kdysi v metru nějaký muž do ní strkal, byla unavená, nevšímala si toho. Až venku zjistila, že jí rozřezali kabelku a vyndali peněženku, kde bylo krom nějakých korun hlavně fotka Martina a památeční euro, co dostala kdysi od kolegy. A taky nákupní seznam.
Sedla na lavičku, a rozbrečela se jako malá holka. Ó, nebylo jí líto peněz ale té nové kabelky! První drahé, kterou si pořídila, když šla poprvé na důležité jednání. A peněženka ladila Musela ji dát do opravny, ale šrám už zůstal na kabelce i na duši.
Teď byla znovu okradena. Asi ten muž na příjmu.
To je dobrý. Ležte, přinesu tlakoměr. Klid, klid
Sestra odešla, vrátila se a změřila tlak, vedle někdo sténal, Alenu však pohltil polospánek jako rozehřátý karamel
Martin po koupelně na mámu zapomněl. Jitka připomínala, několikrát i volala, ale Alena mobil nezvedala.
Něco se děje, Martine. Měl bys hledat. Zavolej do práce, sedla si manželovi naproti, ten jen mávl rukou.
Máma má vždycky všechno zařízené. Má určitě i rezervované lůžko na JIPce, když bude potřeba. Nech to být.
Odstrčil ji a pustil si fotbal na velké televizi, co dostali od mámy. Martin si zahojil ego sklenicí pivka a hrstí arašídů, spokojený.
Jitka s povzdechem zase zkusila volat tchyni.
Oni k sobě nikdy nenašli vztah. Nepohádali se, ale ani teplo mezi nimi nebylo.
Aleně nechyběl čas, spíš prostě neuměla jinak než dávat: nová okna (aby přece syn oknaře neměl doma staré!), rekonstrukce koupelny, auto, karta do fitka pro snachu, kde bolívá páteř, lepší jídlo, kvalitní látky. Nevnucovala se, prostě zavolala, nabídla, vybrala s ní nejlepší z nejlepšího.
Jitku to šokovalo, pak ale pochopila, že nemá smysl odporovat. A potají začala šetřit, že jednou dluh vrátí.
Alena prostě uměla milovat takto. K jinému se nedostala, nebo to zapomněla. I Martínkovi hračky, tréninky, postel, brusle, magnetofon, moře (ale v táboře), autíčka Když bylo potřeba vyměnit školce topení, sama zajistila chlapy i materiál, pohádala se kvůli tomu s půlkou údržby. Kdyby bylo potřeba nové bazény do školy, domluví s trenérem. Proč to dělala? Protože ho měla ráda a chtěla, aby měl, co ona neměla.
Když jí syn oznámil, že se žení, byla zaskočená. Vždyť nedávno si hrál s angličáky. Svatba podle mladých, ale v lepší restauraci, bez mámina placení by na to nebyli. Šaty pro Jitku podle jejího vkusu, ale z kvalitního salonu
Jitka se chtěla sžít, ale Alena ji nenechala k sobě pustit. Vždyť ona je přece kamenná ženská, hora. Na mazlení nemá čas: pracovní porady, profily, konstrukce, reklamace, soudní tahanice Alena táhla vůz jako kůň a nedokázala jinak.
Jitka ještě několikrát zkusila zavolat. Konečně se dovolala, ale na druhé straně odpovídala cizí žena. Vyptala se, kde je Alena, a ujistili ji, aby přišla na návštěvu ráno, přivezla jí pohodlné oblečení a svetr, protože v pokojích je chladno.
Jitka děkovala, slíbila, že přijede.
Martin se mezitím přesunul na gauč a hrál střílečku na notebooku. Jitka mu chtěla něco říct, ale rozmyslela si to. Potichu sebrala klíče od Alenina bytu a odešla.
…Alena se ráno probudila. V pokoji se po postelích šustili i další, někdo kýchal.
“Kdo je Fišerová? Vy?”
Alena se posadila, pokoušela se učesat do culíku, ale neměla sílu.
“Já jsem Fišerová,” odpověděla klidně.
Seděla na posteli v halence a kalhotách. Kožich a čepice v igelitce, boty pod postelí.
Rozepnutá halenka odhalovala krajkové prádlo; Alena si dopřávala jen hezké, jemné prádlo, na její velikost sice nebyl výběr, často objednávala z Německa.
Žena na vedlejší posteli ji zvědavě sledovala. Alena se polekala, přikryla se peřinou.
Dejte mi ruku, prosím. Jdeme na odběry, řekla sestra. Napíchla ji napoprvé, Alena necítila skoro nic. Pak začal zvonit telefon.
Promiňte, z práce, omluvila se Alena, vyšla na chodbu a usedla na židli.
Otázky, nabídky, rozpočty, objednávky spustilo se to, jako by nebyla v nemocnici. Nakonec to usekla: Jsem nemocná, obraťte se na mého zástupce.
Na druhém konci zavěsili, uraženi.
Alena shrbená, ramena jí spadla. Ze vznešené, pevné ženy se stala obyčejná, unavená nemocná.
Dostala nemocniční košili a župan. Převlékla se a podívala do zrcadla pod očima fleky od líčidel, vlasy rozježené.
Během pádu si včera ulomila tři nehty, teď nepříjemně drhly o látku.
Zpátky do pokoje, přijde vizita, a pak snídaně, zahlásila sestřička. Alena ji poznala včerejší sestru, teď už převlečenou, mířící domů. Volala vaše dcera, přijede. Jitka. Nebuďte smutná, rány se zahojí. Potřebujete ležet.
Proč to děláte? narovnala se Alena, ve své majestátnosti se povyšovala nad sestřičku. Jitka není moje dcera. Je to snacha. A sotva
Ale přijede. Slíbila to. Ty mě nepoznáváš, že ne? tiše se usmála žena. Já jsem Katka. Katka Novotná. Kdysi jsme ležely spolu na gyndě. Ty po tom dítě
Alenu to píchlo, posadila se těžce. Katka jediná tehdy věděla, co Alena zamýšlí, jediná věděla, že velká holka, kterou škádlili, je těhotná, a rozhodla se skončit. Otec dítěte ji jen vyzkoušel ze zvědavosti On za to nestál, dítě ano. Alena se pak sama rozhodla už nebylo. Katka to věděla, hladila ji tehdy přes ramena, když Alena plakala do polštáře, šeptala, že je krásná, nejlepší, a že špatných lidí je na světě moc.
Katko nepoznala jsem tě Promiň. Děláš sestru, vyšlo ti to! Děti?
Mám dvě holky, ukecané. Vnoučat plný byt, hluk je nesnesitelný. A muž?
Katka zavrtěla hlavou zbytečná otázka.
Ne, nikdy nebyl. A nevadí Sama pro sebe jsem měla syna. Myslela jsem, že mě bude chránit Ale nepotřebuje mě. Celý život chráním jen sebe.
Katka by ráda něco řekla, ale už šla vizita. Alena si lehla zpět a Katka šla domů. Bylo jí strašně do spánku.
Po snídani se Alena porozhlédla, trochu se rozkoukala. Spolubydlící v jejím věku, tišší, četly, dřímaly, šuškaly. Jedna, Zina, ležící u okna, pořád něco chroupala. Křupot na celou místnost.
Suchary? zeptala se Alena. Vy máte ráda vanilkové suchary. Ale jen na sucho je to škodlivé, musíte to zapít čajem nebo vodou!
Nervy. Omlouvám se, budu tišší. Manžel je tady o patro níž, mrtvice Nedokážu nejíst. A čaj netřeba.
Jak netřeba!? Prosím, kde tu je voda nebo čaj? Alena vplula do jídelny v erárních pantoflích, vysoká, unavená, ale hrdá. Všimla si zvedajícího kousku linolea, i starého vybavení kuchyně. A taky kvalitních oken. Jen je seřídit. Její opravář by to zvládl
Za chvíli už kráčela s hrnkem teplého, sladkého čaje po chodbě zpět.
Pijte, Zino. Nevím, jak to ráda, kolik cukru. Ale musíte pít! domlouvala sousedce.
Ta přikývla, hltala čaj dychtivě.
Jste moc hodná, uznala Zinaida. Hele, tamhle někdo mává. To bude vaše snacha.
Alena se ohlédla ke dveřím. Tam stála Jitka, směšná v modrém návštěvním županu a bílých igelitových návlecích.
Dobrý den. Mávám, volám To abych tu nekřičela. Já jsem přišla za paní Alenou Fišerovou, Jitka složila tašky na zem, Zina chápavě kývla, usmála se a dál chroupala.
Jituš, nemuselas, poradím si tu zabručela Alena.
Ale prosím tě! Pojďte na bok Jitka vylovila z tašky nové pyžamo, župan, svetr, hygienu, něco k snědku oblíbené dobroty z obchodu. Čaj, káva, prádlo jsem už nebrala, mám jen dvě ruce.
Alena vedle ní působila jako hora, na vrcholku trochu zmuchlaná ofina. Ofina se zachvěla, s ní i Alena, a hruď pod nemocniční košilí se zvedla.
Teto Alčo, co je? vyjekla Jitka a trochu poplašeně couvla. Tak si běžte obléct nové věci, já to tu zatím vyřeším s doktorkou!
Vyletěla z pokoje, a Alena chvíli jen koukala na postel s taškami a županem.
Život se dosud horko těžko sbíral dohromady, dřív ji nutil šlapat po střepech své životní krásy. Bylo to bolestivé, a musela být silná, aby nepocítila, jak moc na ní stopy zůstávají.
Barinová (její staré příjmení) nikoho moc k sobě nepouštěla, ani snachu. Ta teď ale dorazila a stará se. Kvůli penězům? Kdo ví Ale je milé, že přišla.
Martin párkrát volal, ale nebrala. Nevěděla, co mu vlastně říct.
Jitka později zasedla vedle Aleny, zamyšleně si hrála s prstenem. Zatím ještě neřekne, že se chce s Martinem rozvést. Nechce paní Fišerovou teď trápit.
A v noci Alena ležela otočená ke stěně a pomalu plakala, vlastně ani nevěděla proč.
Druhý den jí vrátili kabelku i prsten.
Ten člověk, co vás okradl, v příjmu, zemřel. Byl to Bureš Karel, kdysi slavný sportovec řekli z nemocnice.
Alena pokývla. Teď jí došlo, kde ho už viděla. Bureš Karel, výborný atlet, skoro mistr sportu. Hladil ji po zádech a tvrdil, že je nejkrásnější na světě. Lhal, ale ona mu tehdy věřila. On zemřel. Ona žije.
A není vůbec kamenná, je živá, jen už dávno zapomněla volně a šťastně dýchat.
Ale teď to změní. Má tu Katku, Zinu, má Jitku, bláznivou naivku, a hlavně práci, stovky malých starostí a také vnoučka malou fazolku, zatím jen na ultrazvuku.
Hele, Jitko, nic od něj nečekej. Ale přesto ho miluj a říkej mu to. Já to nedokázala, styděla se a teď mě to mrzí, řekla jednou Alena. Žena potřebuje milovat, jinak zkamení.
Jitka kývla. Ne, Alena Fišerová není vůbec z kamene. Je strašně něžná a zranitelná. Velká, pevná, statná, ale vlastně moc slabá Alča, která přišla na svět kdysi dávno a pěkně nahlas tu svůj život začala.
