Prožili jsme spolu třicet let. Znala jsem, jak František dýchá ve spánku a jakou pomazánku má rád ke snídani. A on to všechno vyměnil za staré city z vejšky a šel za ženskou, co vypadala na fotkách jako upravená fotomodelka. Té noci jsem neplakala naplnila jsem mrazák ledem a sepsala si seznam. Seznam, jak ho dostat zpátky tak, aby prosil, ať ho nechám zůstat. První bod setkání s jeho novou láskou.
Říkávalo se, že první láska je jako plané neštovice když to přežiješ v mládí, zůstanou jen jizvy, ale už se nevrací. Lhali, zdá se. Nebo šlo o jiný druh nemoci.
Můj příběh začal tím, že můj svět, pilně budovaný třicet let jako starý dřevěný dům, popraskal. Prasklina však nešla od základů, ale spíš od hřebene střechy, od antény, co začala chytat cizí vlny.
Se sestrou jsme vyrůstaly pod heslem naší matky: Hodnota není v bytě ani autě, ale v pověsti. A na druhém místě ve cti. Maminka byla tvrďačka ze staré školy zásady ze železobetonu. Snad proto jsem si vzala Františka, aniž bych měla za sebou jediný románek. On byl můj první muž. Můj jediný. Já jeho první nebyla ale mě to dlouho netrápilo.
To nedělní ráno bylo ospalé a vlahé. Za okny našeho starého domu v brněnských Žabovřeskách rozkvétala třešeň. Franta pil čaj s mátou a civěl do stolu. Pak postavil hrnek, prokřupal si klouby a řekl větu, která rozřízla ticho jako ostrá sekera polínko:
Miluško já asi odejdu.
Mazala jsem máslo na chleba. Máslo bylo studené a drolilo se.
Na služebku? ptala jsem se, i když jsem podle jeho tváře věděla, že ne.
Potkal jsem Danu. Pamatuješ, jak jsem o ní mluvil? Poznali jsme se ještě na vejšce. První láska. A ta nikdy nezmizela, Milu. Jen čekala na svůj moment. Nechci ti lhát. Nechci být podlý.
Mluvil a já pozorovala, jak venku sousedovic kluk kope do míče. Míč narážel do zdi garáže: bum-bum-bum. V rytmu jeho slov. Děti už vyletěly z hnízda, byt nám zůstává velký, vnoučata už jsou za dveřmi Ještě něco povídal o upřímnosti a o tom, že si člověk city nevybere. Ale v krku mi vyschlo, jak kdybych spolkla celý Saharský písek. Beze slova jsem ukázala na karafu s vodou.
Je ti blbě? vyskočil, nalil mi vodu. Miluško! Neblbni mi tady.
Mně? hlas mi zněl jako vraní chřipka. Mně je výborně. Štěstí, no, chodí a mizí, ale ryby se mají vždycky čistit čerstvé.
Napila jsem se, v žaludku to studilo, v hlavě bodlo. Pak jsem vstala a odešla do koupelny. Kliknutí zámku mě oddělilo od něj, od jeho slov i celého světa. Otočila jsem vodu naplno, abych mohla dýchat nahlas. Ale on to vždy slyšel.
Miluško! Otevři! bušil do dveří. Opravdu je to nutné?
Franto, nech mě, musím se opláchnout!
Dělám si legraci! Pojď ven! křičel, jako by mu to mohlo projít.
Podívala jsem se do zrcadla. Zírala na mě ženská s očima jako obtáhlý citron, šedé vlasy, oteklý nos. Kráska. Zakroutila jsem hlavou. Proč se mnou vůbec vydržel tolik let? Asi proto, že se nechtělo hledat úkryt emocí jinde.
Opláchla jsem se ledovou vodou, učesala se, napnula rty a vyšla jako svržena královna, co se tváří, že šla jen do parku.
Stál v předsíni, bledý, ruce se mu třásly. Chudák. A ta jeho lítost mi úlevu nepřinesla. Spíš naopak. Potřebovala jsem jít ven z bytu, ve kterém byla ještě cítit jeho kolínská.
Franto, jdu na chvíli do Lužánek. Nechoď za mnou.
Miluško, co srdce? Nebude ti zle?
Srdce? uchechtla jsem se. To moje teď pracuje v úsporném režimu. Nechoď.
Chtěl něco říct, ale natáhla jsem si kabát a vyklouzla ven.
Lužánky zalévalo slunce. Mladé maminky tlačily kočárky, dědek na lavičce luštil křížovku, paní s jezevčíkem zápasila o vodítko. Život šel dál, jako by nic Sedla jsem si na lavičku a začala pozorovat ženy v parku: která z nich je ona? Ta vysoká s kloboukem? Nebo tamta, co má šedé kudrliny? Kde ji našel? Na stránkách Spolužáků? Nebo v řadě na salám? Ta myšlenka mě pálila a já pochopila, že ji musím vidět. Dotknout se jí. Pochopit, v čem je lepší.
Za nějakých čtyřicet minut jsem vrátila domů. Franta na mě čekal v kuchyni, čaj dávno studený.
Ty jsi tu? zeptala jsem se věcně.
Kam bych šel? vzhlédl. Milu, můžeme si promluvit?
Už jsme si řekli, co bylo třeba. Plány jsi sdělil, já to slyšela. Bez otázek.
Miluško, prosím tě…
Jen chci pochopit, jak to celé vůbec začalo. Našla tě ona, nebo ty ji?
Zaváhal a rezignovaně vydechl.
Ozvala se mi přes Messenger. Že prý mě čistou náhodou našla, když hledala bývalé spolužáky…
Jo, náhody. Na internetu zvlášť. Takže? Kafíčko, schůzky, nostalgie?
Jen jsme se párkrát sešli. Povídali jsme.
O staré lásce a ztracených snech? Františku, chováš se jak puberťák. Založila jsem ruce na prsou. Jak se vůbec ta paní jmenuje? Nechoď kolem horké kaše.
Zaváhal, seděl si na židli jako hříšník.
Milu, co z toho budeš mít?
Chci jméno té, pro kterou bys vyměnil třicet let pantoflí za kufry. Nebo má nějakou tajnou přezdívku?
Dana. Dana Sýkorová.
Dana Pěkné jméno. Lépe zní než Miluše, co? Stará, usedlá, spolehlivá.
Milu
Nech toho. Zvedla jsem se. Jsem ráda, že sis to srovnal. Myslím, že si také někoho najdu. Někoho temperamentnějšího. Třeba některého trenéra jógy. Nebo někdejšího Petra ze školy. Prý se rozvedl…
Milu, proč to říkáš? Tys taková nebyla!
Nebyla? mizela jsem už ve dveřích. Kafe nechci, bolí mě hlava. Jdu si lehnout.
Svalila jsem se na postel, zírala na strop a došlo mi, že jsem zalhala. Nehlava mě bolela, ale duše ano. Jako kdyby dovnitř někdo zarazil rozžhavenou jehlici. Ležela jsem pár minut, poslouchala Frantovy kroky v kuchyni, pak jsem tiše otevřela notebook. Dnes se všechny tajnosti odehrávají na síti.
Mrkla jsem na Frantovu stránku. Spousta přátel, ale žádná Dana Sýkorová… Smazal? Nebo ji tam nikdy nepřidal? Otevřela jsem jeho sledující, lajky, komentáře pod starými fotkami. Furt nic.
Pak mě zaujala žena na fotce od moře. Zlatožlutý písek, tyrkysová hladina, slamák na hlavě a sklenka v ruce. Jméno Renata. Město Karlovy Vary. Provdaná za cizince. Má Frantu v přátelích. Proklikala jsem její profil a na jedné staré fotce z vejšky bylo kolečko kolem dívky s dlouhými copánky. Podpis: Dana Sýkorová, naše hvězda!
To bude ona! Našla jsem ji podle tagu na jiném profilu, ten byl otevřený.
Zírala jsem na obrazovku. Na profilovce byla dokonalá brunetka, make-up, oči přes půl obličeje a na ramenou kožíšek. Ve statutu Žiji tady a teď. Sleduje stránky o partnerské psychologii, vaření i astrologii. Poslední příspěvek: Osud spojuje lidi, aby dali jeden druhému druhou šanci. A u toho srdíčko.
Zlost mnou projela tak, že jsem měla chuť laptop rozflákat o stěnu. Lovkyně! Rozehrála síť, hodila udici a Franta se chytil. První láska, jasně. Jen paní ve věku, co to umí s Photoshopem a má chuť zahnat nudu.
Chtěla jsem odejít, ale při prohlížení přátel Dany jsem našla známou tvář: muž se stříbrnými skráněmi, v drahém kabátě, opřený o nové auto. Petřík! Petr Doležal! Kamarád ze základky, co mi v devítce nosil aktovku a čokolády. Dvacet let jsme se neviděli. Slyšela jsem, že odešel do Prahy, rozjel stavební firmu, zbohatl, rozvedl se.
Srdce se mi rozbušilo. Když někdo ví všechno o Daně, tak jedině Petr. Chodili spolu na vedlejší třídu, mohli se znát.
Našla jsem ho na Facebooku. Napsala jsem mu: Petře, ahoj! Poznáváš? Tvoje stará známá, co se jí ve škole říkalo Vřeteno. Nevěřila bys, co potřebuju. Mohl bys se mnou zajít na kávu, prosím?
Odpověděl za hodinu. Navrhl restauraci U Zlatého lva u centra.
Vymluvila jsem se v práci na doktora a doma spustila svůj maraton krásy. Z krabice vytáhla tmavě modré šaty, co jsem koupila na tchýnin jubilej a nikdy neměla na sobě. Natočila jsem si vlasy, silnější make-up už ráno, parfém, podpatky. Ze zrcadla na mě hleděla úplně jiná žena. Hotová bojovnice.
Do restaurace jsem dorazila o dvacet minut dřív, posadila se k oknu, objednala si sklenku vína. Prsty se mi třásly, když jsem ji přikládala ke rtům.
Petr přišel přesně na čas. Vešel jako někdo, kdo patří do tohoto světa: drahý kabát, pečlivě střižené šediny, lehký úsměv. Když mě uviděl, vzpomněl si na starou školní lásku.
Miluše? přisedl si, políbil mi ruku jako ve filmu. No páni! Čekal jsem holku v zástěře a místo toho taková dáma. Vypadáš výborně.
Nech toho, Petře… ale děkuju, že jsi přišel. Vím, jak jsi vytížený.
Pro tebe mám čas vždycky. Sedl si, lusknul prsty na číšníka. Chceš víno? Tak dvě sklenky toho nejlepšího. Jsi hladová?
Nevím, v krku mám knedlík.
Číšník přinesl víno. Petr nalil, připili jsme si.
Na shledání.
Udělala jsem hlt, víno příjemně zahřálo.
Petře, musím rovnou k věci. Jsem v mizerné situaci.
Vážně se na mě zadíval.
Poslouchám.
Franta mě opouští. Můj manžel. Kvůli první lásce. Kvůli Daně Sýkorové. Ty ji máš mezi přáteli.
Petr se zamračil, pohodlně opřel.
Sýkorová? Ta Danča? zasmál se pobaveně.
Na síti se jmenuje Renata, Franta říkal Dana. Podle publika asi.
Zasmál se, chtěl vytáhnout cigarety, ale když viděl, že v restauraci se nekouří, zas je schoval.
Chceš upřímně? Tvůj Franta si užije, ale ne dlouho. Naklonil se ke mně. Tu Danu znám od vidění. Potkat ji na večírku dobrý, ale kdybys s ní měla žít…
Co?
Zašklebil se.
Je to bordelářka. Neumí vařit jen hotovky. Dva děti od každého jinýho, nikdo s ní nevydržel kvůli tomu, jak ho den co den deptala. A chrápe, Milu. Kdysi jsem přespal u známejch na chalupě, slyšel jsem ji přes stěnu. Takový chrápání, až cinkaly skleničky. Franta je přece zvyklý na tvůj klídek a guláš, ne?
Usmívala jsem se a v duchu cítila prapodivnou úlevu, snad triumf.
Petře, ani netušíš, jak moc jsi mi pomohl. Ale to není vše, potřebuju ještě…
Nedořekla jsem. U stolu se totiž objevil hlas, ze kterého mi v žilách zamrzla krev.
Aha, tady jsi! Já ti pořád volám!
Obrátila jsem se. U stolu stál Franta. Bledý, vzteklý, ruce v pěst. Za ruku se ho držela žena, poznala jsem ji z fotky. Dana Sýkorová. Naživo o moc méně upravená: těžká brada, výrazné rty, přísný pohled.
Jejda, Péťo! zakřenila se na Petra a pustila Frantu. To je ale náhoda!
Petr se zvedl, jakože mu je Dana milejší než trní v patě.
Franta mě doslova vyrval ze židle.
Co tady děláš? Proč jsi s ním? Jak dlouho už vy dva?
Franto, pusť mě, řekla jsem chladně, Jsi svobodný. Mám právo si povídat s kým chci.
Svobodná?! otočil se na Petra. Takže ty, pejsku, jsi její novej kavalír?
Tohle není tvoje věc, odsekla jsem.
Do hovoru vstoupila Dana. Vlípla se na Petra: Františku, neblázni. Péťa je fajn. Známe se dlouho. Začala flirtovat. Péťo, dáš mi číslo? Ztratili jsme kontakt…
Petr na mě mrkl říkal jsem ti to.
Ančo, byl jsem tu pracovně, odsekl Petr. Já a Miluše jsme staří přátelé. Diskutovali jsme.
Co diskutovali? rozohnil se Franta. Miluše je máma od plotny!
Vztek se mnou lomcoval. Vtom Petr udělal něco nečekaného. Přistoupil ke mně, objal mě v pase a prohlásil nahlas:
Františku, nesluš se takhle chovat. Miluše je skvělá žena. Pokud jsi tak hloupý, že ji vyměníš za podíval se na Danu …za tohle, tvoje věc. Možná my dva se teď začneme scházet, že Milu?
Byla jsem v šoku, ale pohotově jsem mu položila hlavu na rameno.
Nebráním se, Petře.
Byla to divadelní etuda, ale pro Frantu to byl šok. Zbledl ještě víc.
Ty vy nenašel slova.
Franto, pojď, stáhla ho za rukáv Dana, která se začínala bát. Nepokaz večer.
Běžte už oba, přidal Petr. Chtěls svobodu, máš ji. Nedělej scény.
Franta střídal pohled mezi mnou, Petrem a Danou. Konečně mu docvaklo, že svojí svobodou ji předal i mně.
Ještě si to vyříkáme, zabrblal, otočil se a šel ke dveřím. Dana mu klopýtavě následovala.
Vydechla jsem. Třásly se mi kolena.
Díky, Petře. Skvělý herecký výkon.
Není zač, pousmál se, Ale víš, Milu, já jsem vlastně nehrál úplně všechno.
Podívala jsem se na něj. V očích stará vřelost, nějaký smutek.
Jak jsem tě dnes uviděl, řekl tiše, říkal jsem si, že jsem byl v pubertě hlupák. Že jsem měl bojovat. Ale já utekl.
Petře nevěděla jsem, co říct.
Ale dost řečnení, jez, nebo z tebe bude seschlá větévka.
Večeřeli jsme. Petr vyprávěl o životě, o firmě, o dceři. Poslouchala jsem jen napůl. Mířila mi hlavou jediná otázka kde je teď Franta s tou Danou.
Do bytu jsem přišla pozdě. V předsíni se svítilo. Franta seděl na lavici, v jednom svetru, bledý, oči zarudlé.
Vrátila ses? řekl ochraptěle.
Jak vidíš. Odložila jsem boty a kabát. Proč nejsi u Dany? První láska přece čeká.
Miluško… vstal a přišel ke mně. Promiň mi, že jsem byl blázen.
Už jsi se omlouval ráno. Za špatný vtip.
Ráno jsem nelhal. Jen jsem byl pitomec. Přišel jsem k ní, ty Daně Seděl jsem tam hodinu. Zapla televizi, ohřívala řízky v mikrovlnce a stěžovala si na bývalého, děti, záda. Koukám na ni a vlastně proti mně cizí člověk, unavená, unylá paní. Žádná láska. Jen nespokojenost a touha, aby jí někdo podal utíkací prášek. Vzpomněl jsem si na tebe. Jak jsi ráno pila vodu, jak se ti třásly ruce. Jak jsi vyšla z koupelny se vzpřímenými zády. Teprve tehdy jsem pochopil, co jsem ztratil.
Ztratil jsi, Františku. Vyhodil jsi, řekla jsem a sedla si do křesla. Je v tom rozdíl.
Postál u dveří.
Chápu. Ale Petr v restauraci Líbí se ti?
Je můj starý kamarád. Ale byl to on, kdo mi dnes řekl, že ještě za něco stojím. Ty jsi mi to neřekl už dlouho, Františku.
Franta si klekl ke mně a vzal mě za ruce.
Milu, jsem hlupák. Dej mi šanci to napravit.
Nevím, Franto. Dnes jsem skoro umřela bolestí. Jsem jiný člověk. Nebo už nejsi ten, koho jsem znala?
Počkám. Jak dlouho budeš chtít. Jen mě nevyhazuj.
Pozvedl ke mně oči, byly v nich slzy. Za třicet let jsem jej viděla plakat jen jednou když zemřel jeho táta.
Mlčela jsem. Hlavou mi běžela Petrova slova i Frantova tvář, jeho ruce, pach domova.
Dobře, šeptla jsem. Zvedni se a jdi spát. Na gauč.
A ty?
Já si tu ještě posedím.
Odešel. Zůstala jsem sama. Myšlenky žádné. Jen prázdno. Přišla jsem k oknu. Za oknem pršelo. Jarní, hlasitý déšť. Možná myje špínu z duše.
Uteklo pár dní. Žili jsme jako sousedi v jedné domácnosti: tiše, zdvořile, opatrně. Franta se snažil: umýval nádobí, luxoval, nakupoval. Já ho pozorovala z povzdálí. Dana mu ještě dvakrát volala slyšela jsem, jak s ní mluví krátce a rázně, pak zablokoval číslo.
Petr taky volal. Zval mě do kina. Omlouvala jsem se. Ne že bych nechtěla, ale bála jsem se nového světa, kde mohu jít do kina s jiným mužem. Včera mi ale řekl: Milu, život ti neutekl, nejsi v klášteře. Máš právo žít, i hezky žít!
Dnes je sobota. Franta od rána chodí kolem mě, jde s otázkou na rtech.
Miluško, co kdybychom šli do parku? Kvete šeřík.
Nechci.
Milu… sedne si vedle mě. Vím, jak jsem ti oblížil. Ale chci, abys věděla vybírám si tebe. Každý den. A budu si tě vybírat dál.
Koukám na něj. Zhubnul, v očích nevina, která tam dřív nebyla strach o nás.
Franto, a co za rok, když tě omrzím a vzpomeneš na staré lásky?
Nevzpomenu. Kroutí hlavou. Protože moje poslední láska jsi ty. A na to se přijde až tehdy, když o ni málem přijdeš.
Zazvonil zvonek. S leknutím jdeme ke dveřím. Franta otvírá. Slyším ječivý ženský hlas. Dana!
Vpadne dovnitř mokrá, bez kabátu, v pomačkaném plášti.
Franto! Proč mi to děláš?! Už vím proč! piští od dveří. Kvůli ní? Kvůli téhle staré megerce? ukazuje na mě.
Dana, běž domů, říká tvrdě Franta. Nezval jsem tě.
Nezval? Kdo mi vykládal, že čas nestárne? Kdo mi psal, že ji nechá? A ona se mezitím tahá s Petrem Doležalem! Zatímco ty jsi spal vedle!
Ty víš, kde spím? Franta bledne.
Petr mi vše pověděl! Potkali jsme se! vyhrkne Dana a okamžitě lituje.
Ticho.
Ty ses potkala s Petrem? opakuje Franta pomalu.
Dana se rozhlíží.
No a co? Jen kávu jsme měli. Zavolal mi, že chce něco probrat…
A co je vám do toho? vklouznu já. Co bys řešila s Petrem, Dano?
Zamračí se:
Tebe do toho nic není! Ty odvedeš chlapa, čarodějnice!
Já? Ty jsi tu vpadla a křičíš. Franto, vyveď ji prosím.
Franta stojí jak socha. Kouká na Danu, pak na mě a pochopí.
Ty s Petrem?
A co jsem měla dělat? rozpláče se Dana. Jsi ke mně studený. A on je tak zajímavý, movitý. Jsem sama…
Málem se rozesměju. Je mi jí najednou jen líto. Tak to je ta slavná první láska.
Proč jsi přišla, Dano? ptám se vyčerpaně.
Abys věděla, co je Franta zač! A ten tvůj Petr fuj! Všichni jste stejní! vypadne z bytu a třískne dveřmi.
Ticho. Franta přistoupí ke mně.
Milu… já to nevěděl.
Vím.
Ona tedy s Petrem A Petr tě chránil…
Upřímně asi chtěl pomoct. Ale staré zvyky nezapomněl.
Změnil se vítr?
Přistoupím k oknu. Pršet přestalo, mezi mračny prosvítá slunce a dlažba se zalévá světlem.
Víš, Františku, v jednom měla pravdu. Byla jsem s Petrem v restauraci. Ale do kina jsem s ním nešla. Ne protože bych čekala tebe. Ale protože jsem si uvědomila jedno…
Jaké?
Otočím se k němu.
Žila jsem s tebou třicet let. Znám tě, jak spíš, jakou nohu si ve spánku podkládáš, co snídáš a kdy tě trápí něco, co neřekneš. Přirostla jsem k tobě jako strom ke své půdě. Jde přesadit strom ale nemusí se uchytit. Petr je krásný skleník, ale ty jsi můj zarostlý, starý, ale můj sad.
Franta polkne, vezme mě něžně za ruku.
Budu se o sad starat, slibuji. Vypleju plevel.
Ještě poroste, povzdychnu. Tak to v životě chodí.
Milu… ta scéna v restauraci s Petrem. Myslel jsem, že mě roztrhne.
Žárlil jsi?
Šílel jsem. Pochopil jsem, že bych kohokoli, kdo by se tě dotkl… Ale svůj vlastní hloupost ne.
Dlouho se na něj dívám. Pak si opřu hlavu o rameno, slyším jeho srdce.
Franto…
No?
Asi bych už taky nemohla bez tebe být.
Sevře mě v náručí.
Děkuji.
Za co?
Že dáváš šanci. Ještě jednu.
Stojíme u okna. Slunce omývá pokoj. Venku štěbetají vrabci, voní mokrá zem a šeřík. Kdesi v centru Dana Sýkorová už jistě hledá další cíl. Petr Doležal projíždí v luxusním voze městem a myslí si své. A my spolu mlčíme. Dva lidé, které osud malem odvedl jinam, ale nakonec spojil zpět. Protože jsou věci, co jsou silnější než první láska. Je tu ta poslední. Nerušená, tichá, pevná.
Zvednu hlavu:
Dáme čaj? S mátou.
S mátou? usměje se. Koupil jsem bublaninu. S třešněmi.
Odkud víš, že se vrátím?
Věděl jsem. Políbí mě do vlasů. Prostě jsem věděl.
Jdeme do kuchyně. Za oknem jaro. Před námi obyčejný život hádky i smíření, nemoci, radosti. Ale spolu. A to je to hlavní štěstí. To, které v cizích profilech nikdy nenajdeš. To, které bylo vždycky doma. Jen člověk na to občas zapomene. Ale paměť, jako láska, nehrdzaví. Jen čeká.
