Dnes večer, brzy v zimě, jsem opět kráčela pomalu ulicí na sídlišti Prahy 10. Bylo ještě světlo, zima byla mírná, jen malý mrazík, celé odpoledne svítilo slunce a poslední paprsky se třpytily v bílém prašanu na chodníku. Miluju tenhle druh počasí voní vzduchem a tichým očekáváním. Ani nemládnu ani nestárnu, je mi šedesát a trochu k tomu, ale nebojím se zůstat sama a užívám si svůj životní styl.
Dnes jsem si obula nové kožené kozačky a navlékla norkový kožich, který mi k Vánocům daroval syn. Vždy jsem byla pyšná na svůj vzhled ještě trochu zůstalo z dřívější elegance, která sváděla pohledy v tramvaji. Když jsme byli s manželem mladí, hodně jsme prožívali. Měla jsem to štěstí, že jsme si byli blízcí a vychovali výborného syna. Manžel odešel před deseti lety, dlouho jsem truchlila, ale čas jsem využila k tomu, abych mohla začít žít nově.
Šíma, syn, studoval v Brně a tam i zůstal. Oženil se, jsou z něj báječný tatínek a já mám dvakrát radost z vnoučat, i když je vidím jen zřídka. Práce je hodně, tento svět není jednoduchý. Ale nezoufám si. Jsem na důchodu, syn mi občas pošle nějaké koruny navíc, i když se bráním, říkám, že se obejdu, ale znáte to
Ani nevím proč, při dnešní cestě jsem mala chuť se zastavit a vystavit se pohledům, jako by celý kožich odrážel ozvěnu mé hrdosti. Nešla jsem jen tak, ale šla jsem vyřídit věc: inkasovat nájem od svých nájemníků. Ve svém bytě 3+1 bydlím sama, ten druhý, menší, ve stejné ulici, pronajímám mladé rodině.
Není jednoduché najít slušné nájemníky v Praze. Párkrát jsem narazila jednou neplatili, podruhé mi poničili nábytek. Přišla jsem na to, že musím chodit pro nájem osobně, kontrolovat vše, platby za energie i pořádek.
Nynější nájemníci mě ale uklidňují. Martina, drobná světlá blondýnka, která vypadá sotva na osmnáct, i když v občance má jasně 24, je spolehlivá a vždy má milý úsměv. Přibylo jim dítě, Honzík, dneska mu jsou dva roky. Když jdu za nájmem, mám čokoládu v kabelce pro toho rošťáka.
Manžela Martiny moc neznám. Většinou je před televizí nebo není doma, odpoví na pozdrav, ale do rozhovoru se nezapojuje. Občas mám podezření, že pije, ale to je mimo mé záležitosti moji důvěru má hlavně Martina. Vždy mají čisto a zaplaceno.
Dnes jsem šla pomalu k domu a v duchu si dělala radost co si po inkasu za nájem koupím pěkného na večeři? Miluju lososa, mořské plody, a ráda si takové luxusy občas dopřeju. Nač šetřit, když není na co čekat? Když člověk neví, kolik mu času zbývá, má si dopřát.
Přivolala jsem výtah v paneláku a po cestě ještě přemýšlela, jestli stihnu rybárnu před zavíračkou. Otevřela jsem kabelku a vytáhla klíče, ale zvoním jako vždy, abych byla zdvořilá nikdy bych si nedovolila překvapit Martina či její rodinu.
Tentokrát jsem čekala o něco déle. Už jsem myslela, že není doma, když se dveře otevřely a přede mnou stála Martina, ale vypadala příšerně. Obličej opuchlý, oči zarudlé. Chvěly se jí ruce.
Zatajila jsem dech “Copak se vám stalo, Martino? Zdáte se mi nějak špatně…” Nepokoušela jsem se být vlezlá, ale mrazilo mě v zádech.
Martina ustoupila do předsíně, sepnula ruce na prsou, jako by v sobě dusila bouři.
Není mi dobře, Jano Novotná, oslovila mě a usadila se v pokoji.
Zavřela jsem za sebou dveře a ucítila v bytě nezvyklý nepořádek, věci rozházené, hrací koutek pátý přes devátý. Skříň byla pootevřená a půlka polic prázdná.
Martina mi s třesoucíma rukama podala zaplacené složenky na energie.
“Všechno je uhrazené, ale na nájem teď nemám. Můžu vám to uhradit později? Já s Honzíkem odejdu, hned zítra.”
Zarazila jsem se, zarazil mě pláč, co už z Martiny zbyl. V tom okamžiku jsem pochopila to není od alkoholu, to je od slz.
“Co se stalo, Martino? Kam se chystáte? Kde máte manžela?” ptala jsem se už bez zábran, šokovaná tím, co lze zakrýt usměvem.
Martina usedla na kraj pohovky, přitlačila si dlaně k tváři a začala vyprávět, jak už půl roku není ve své kůži, únava, vyčerpání, nic nestíhá, jen dítě, teď už ho přijali do jeslí. Sešla na polikliniku, udělali jí testy rakovina.
Když to zjistil její manžel, sbalil kufr a odešel. Prý má dost, že jeho teta takhle zemřela, a on to už nechce zažít znovu. Vyčítal jí to, urážel ji, až nakonec odešel s tím, že podá žádost o rozvod.
A Martina? V mateřské, s pár korunami na účtu, všechny peníze dala na energie, teď nemá už nic. Zítra ráno odcházím k babičce na Vysočinu, ve městě nemám na koho se obrátit, dodala tiše.
Ve mně to okamžitě vřelo jak může být člověk tak zbabělý, říct partnerce, že ji opustí v nemoci, a ještě ji nechat bez peněz a střechy nad hlavou?
Přisedla jsem k Martině, pohladila ji po rameni.
Podívej se na mě. Už bylo slz dost. Jako matka už nemáte právo to vzdávat. Co plánujete dělat dál?
Martina zamrkala, sklopila oči. Musím zítra na biopsii do onkocentra, ale Honzíka nemám kde nechat, babička už taky sílu nemá. Tak přemýšlím, že na onkologii nepůjdu, radši se vrátím k babičce na venkov, dojíždět na kontroly a vůbec nevím, jak bych tu zvládala dál.
To snad nemyslíte vážně! Vždyť jste v Praze, kde lidé ještě drží pohromadě. Pomůžu vám! Zítra běžte na vyšetření a já zůstanu s Honzíkem, klidně, jak dlouho bude potřeba. Nájem neřešte. Život není o penězích, dá se přežít i bez ryby na večeři.
Martina na mě zůstala zírat. Vždycky si myslela, že jsem až moc pyšná a striktní. A já nabízím víc, než by nabídli často i vaši vlastní blízcí. Ale já v duchu věděla, že jiné čestné východisko není.
“Tak už seber sílu, přijdu zítra ráno, řeknete mi, do jakých jeslí chodí Honzík, a bude to. Poradíme si spolu.”
Odešla jsem domů, myslela na to, jaké zásoby doma doplním. Rybu jsem ten večer nechala být, místo toho jsem koupila zásoby: kuře na polévku, těstoviny, maso na sekanou V šest ráno už jsem stála u Martiny doma s taškami.
S Honzíkem se dobře vycházelo, byl veselý, přívětivý, i když mu maminka chyběla. Mně chyběla také celý den jsem myslela na osud drobné ženy, na hanebnost jejího muže, a na to, co znamená být opravdu sám.
Vyšetření potvrdilo rakovinu, ale dobrá zpráva přišla po několika bolavých dnech čekání je to teprve první stadium, stačí zřejmě jen operace, šance na vyléčení je vysoká.
Povzbuzení radostí jsme s Martinou všechno oslavily. Musela čekat ještě měsíc na zákrok, v onkocetru byly fronty. Mezitím jsem ji přemlouvala, aby zůstala v bytě, ať neřeší nájem, dokud se nedá dohromady. Pořád se styděla, že mi dluží, ale mě to vůbec netrápilo. Naopak, cítila jsem se jako rodina.
Půl roku poté začala znovu pracovat, už s Honzíkem se přestěhovala k muži, který ji operoval mladému, nadějnému lékaři. Zpočátku mu moc nedůvěřovala, měl lásku v očích, ale ona se ještě bála po zradě. Postupně ji přesvědčil, že život pokračuje a ještě může rozdávat radost.
Dnes, o rok a půl později, sedím v luxusní restauraci na Martinině svatební hostině. Mnoho hostů se mě ptá, jestli jsem nevěstina rodina. Cítím se tak. Převzala jsem místo po matce, kterou nikdy nepoznala.
Martina v bílých šatech s jemnou diadémou ve vlnitých vlasech, zdravá, šťastná, usměvavá a já na svém čestném místě, trošku dojatá a hrdá. Na talířku mám plátek své oblíbené lososové ryby a připomínám si, že před rokem a půl jsem si tuto radost úmyslně odepřela. Teď bych ji obětovala znovu, protože získat téměř dceru a vnoučka Honzíka je tisíckrát víc než všechny materiální statky.
Syn žije daleko, ale mám teď ještě někoho, kdo mě nenechá nikdy o samotě.
A když Martina vstala a se slzou v oku pronášela přípitek: Chci dnes poděkovat nejbližšímu člověku, bez kterého bych tady nestála. Paní Jano, jste pro mě maminkou, kterou jsem nikdy nepoznala. Děkuji Bohu, že jste na mé cestě
Tentokrát už jsem slzám nebránila. Nikdy jsem se necítila víc na svém místě a navzdory věku to byl pro mě ten nejhezčí večer v Praze.
