Pavel Novotný stál sám před dvěma nehoblovanými borovicovými rakvemi, ruce zkřížené na prsou a úšklebek pevně usazený na rtech. Vane studený větr z Vysočiny, práší na jeho drahé boty a on hledí na rakve s odporem, jako kdyby se díval na něco nečistého. Kolem něj, v tmavém oblečení, beze slova stojí asi třicet vesničanů.
Ženy v černých šátcích, muži se svraštělými klobouky v rukou, děti, které nerozuměly smutku dospělých. A uprostřed nich Pavel ve svém šedém třídílném obleku, s nablýskanými hodinkami, co září v ostrém poledním slunci, a s tím nepřejícným úsměvem, kterému nikdo nerozuměl. Tohle je ta nejlepší rakev, co jste našli? pronesl nahlas a posměšně ukázal na levou rakev. Vypadá to jak bedna od jablek z trhu. Nikdo neodpověděl. Ženy si mezi sebou tiše něco pošeptaly.
Starý truhlář, pan Hlaváček, který obě rakve vlastnoručně zhotovil v noci před pohřbem, sevřel pěsti, ale mlčel. Pavel obcházel rakve, zkoumal je jak vadné zboží. A ty květiny, kde jste je natrhali? U cesty? Tohle nevypadá jako pohřeb člověka, ale nějakého psa. Zastavil se mezi oběma rakvemi, pohlédl na shromážděné vesničany a vypustil z úst větu, která prolomila doteď tiché smíření.
I po smrti mi děláte ostudu. Ticho se změnilo v dusnou zlost. Nad rakví klečící Ivana, oči nateklé od pláče, pozvedla hlavu a pohlédla na něj pohledem, v němž řinčel hněv. Měj trochu úcty, Pavle. Jsou to tvoji rodiče. Ale Pavel se ani neotočil. Vytáhl mobil, zkontroloval čas a teatrálně si povzdechl, jako by mu celé to místo kradlo vzácné minuty života.
V tom do vesnice přijel nenápadný černý vůz a zastavil na kraji polní cesty. Z auta vystoupila mladá, štíhlá žena s koženou aktovkou a velkou hnědou obálkou v ruce. Zamířila přímo mezi hroby. Pavel si ji zevrubně změřil, nepoznával ji. Ona jej mine bez pozdravu a přistoupí rovnou k panu faráři Jiřímu, něco mu zašeptá do ucha. Farář smutně přikývne.
Pavel si poprvé všiml obálky v její ruce a v ten okamžik, poprvé za celý den, úšklebek z jeho rtů na vteřinu zmizel. Cítil, že je něco špatně, že v tom papíře, který drží, je něco, z čeho v žilách tuhne krev. Znovu zkřížil ruce a zadíval se do nebe, jako by nad ním nemělo žádná moc. Jenže v té obálce už stálo jeho jméno a to, co ukrývala, mělo zničit všechno, v co Pavel kdy věřil.
A zde se příběh láme zpět Do let dávno minulých. Do chalupy z nepálených cihel na konci neasfaltované cesty, kterou žádná mapa neznala. Stavení pokrývalá vlnitým plechem, za nímž se táhly pásy brambor a holé švestky, zárubně s vyviklanými panty, okno zacloněné vyšívanou utěrkou, kterou jeho maminka Marie opravovala do úmoru.
Uvnitř hliněná podlaha, stůl se třemi různými židlemi, oltářík se svatým Václavem, kolem něj svíčky. Na kamnech Marie vařila fazole, knedlíky, a když byla štěstěna, trochu uzeného. Pro Marii a Františka to bylo víc než dost. František stavěl každý roh toho domu, sám míchal bláto se slámou, tahal vlnitý plech z města pěšky pod žhnoucím sluncem.
Pro něj dům znamenal vše, co mu život kdysi upřel a vše, co slíbil, že jednou svým blízkým postaví. Domov, bezpečný přístav, kde mu nic nevezmou. Marie tomu rozuměla, protože jej milovala a uměla nalézt bohatství v tom, co jiní hanlivě nazývali bídou. Ale Pavel to nepochopil. Pavel to nepochopil nikdy. Odjakživa v sobě nesl pocit, že je něco špatně. Pozoroval ostatní děti, jak do školy běhají s novými baťůžky, v botech bez děr, s jablky a sušenkami, které viděl jen v reklamě.
On přišel v roztrhaných sandálech po otci, místo batohu igelitku a oběd v utěrce dva chleby s fazolemi. Děti se smály: To je syn toho chudáka. Pavel sklopil hlavu a cítil, jak se v něm ujímá hniloba. Je jeden zážitek, který mu nikdy nevyprchal z paměti: paní učitelka zadala pro Den matek donést dárek cokoliv. Spolužáci donesli květiny z obchodu, v lesklých krabičkách bonbony, blahopřání se stuhou. Pavel přinesl vyšívaný ubrousek, do něhož Marie v noci zašívala jeho iniciály. Zabalila jej do novin, protože dárkový papír by byla zbytečná pýcha. Jakmile se postavil před třídu, jeden kluk zahulákal: To je hadr na nádobí! Všichni se začali smát. Učitelka je ztišila, ale hanba už Pavla pálila v žaludku.
Když večer vešel do kuchyně, Marie se zeptala, jak bylo. Dobré, zamumlal a zašel vzadu za chalupu, aby neviděla, že brečí. Netušil, že ta servírka byla vyšívaná tři noci při svíčce, prsty píchaly a každým stehem do ní Marie všívala všechnu lásku, kterou neuměla říct. Už se domů nikdy nevrátila. Druhý den ráno Pavel ten ubrousek hodil do odpadkového koše u cesty do školy.
Jednoho dne bylo mu snad deset přiběhl domu s pláčem. Ve škole plánovali zájezd do Prahy a vybírali dvě stě korun. Dvě stě, což pro něj byla závratná suma. Přistoupil k Františkovi, který lepil starou židli, a se zlomeným hlasem poprosil: Tati, potřebuju peníze na školní výlet. Všichni tam pojedou. Otec ho pohladil po rameni, usmál se svým klidným způsobem a řekl: Peníze nemám, synku, ale tady venku se naučíš víc, než bys poznal na cestách. Pavel nereagoval, jen přikývl a večer usnul v koutě, nenávidě tím místem a tím životem byl čím dál víc.
Příští ráno, když civěl na krytinu, ze které poprchávalo, si Pavel v duši přísahal že odtud uteče, že bude bohatý, nikdy nebude jako František. Toto předsevzetí v něm zahnívalo léta, měnilo jeho stud v hněv a hněv v pohrdání. Každá zamítnutá žádost byla další cihlou ve zdi, kterou mezi sebou a rodiči vystavěl.
Nevěděl, že méně než čtyřicet kilometrů od jejich děravého domova, v malé kanceláři v Pelhřimově, mladá právnička spravovala investice, pozemky a vklady na jméno jednoho muže. Františka Novotného otce, který vždy tvrdil, že peníze nemají.
Pavel netušil pravdu, která ho jednou dožene v nejmilejším okamžiku. Jelikož ve dvaceti sbalil batoh, tři košile, občanku a jízdenku na autobus do Prahy, bez rozloučení, bez objetí. Sestřičku spatřil v kuchyni, když procházel kolem, otřela si ruce do zástěry, opřela se o dveře a sledovala, jak Pavel mizí v prachu cesty. Nevolala, a ani nezaplakala. Jen šeptla: Bůh s tebou, synku. Pavel nezastavil, nezvedl ruku a šel, dokud jej prach nepozřel.
František krmil slepice na dvoře, když uslyšel, jak se za synem zavřely dveře. Zůstal v tichu stát, zatímco v ruce třímá hrst zrna. Marie k němu přistoupila a řekla: Už odešel. Přikývl. Vrátí se Až pochopí. Ale Pavel už se nikdy nevrátil.
V Praze zjistil, že hněv je mocný motor. Tahal pytle ve skladu, přidával na stavbě, roznášel letáky. Sdílel pokoj s dalšími čtyřmi muži. Jedl jednou denně, a každý večer si opakoval: Nebudu jako táta. Za pět let, směsicí prohnanosti a neohlížení se na žádné, postavil malou stavební firmu. Za deset let už měl sídlo na Vinohradech, tři auta s logem a byt s výhledem na Vltavu na hypotéku, která ho táhla ke dnu.
Navenek byl Pavel Novotný úspěšný. Uvnitř hrad, co měl srdce z dluhu a drze přespával na dluh i v iluzích. Když se posouval výš, zapomínal na kluka se spravenými sandály. Jediný rok zavolal mámě. Mám se dobře, dělám. Marie plakala štěstím. Druhý rok zavolal dvakrát ale řeč usychala, jako by ji vždy dráždila stará rána. Třetí rok už nezavolal vůbec.
Marie nevzdávala. Každou neděli v sedm večer volala Pavlovi z obecního úřadu. Mobil vyzváněl a pak skákal záznamník. Vždy nechala vzkaz: Synku, tady máma. Jen jak se máš mám tě ráda. Čekám. Pavel je poslouchal při večeři s obchodními partnery, někdy ironicky, někdy je mazal bez poslechu.
František mu posílal dopisy, ručně, s roztřeseným písmem na linkovaném papíře, o počasí, dešti a tom, jak stará hrušeň dorostla ke dveřím. Nikdy nereptal ani nežádal návrat, jen sděloval maličkosti. Pavel obálky vyhazoval, aniž by je otevřel. Osm let mlčel. Osm let neotevřeného domova. Marie každý večer zapalovala svíčku pod ikonu svaté Anežky s jedinou prosbou ať se syn vrátí.
Neměla tušení, že až na to dojde, ona už tu nebude. Ta jediná, poslední nestlačená číselná volba, byla poslední.
Nemoc si Marie našla bez varování, jak už to v bezlékárenských krajinách bývá. Začala únavou, pokračovala kašlem, pak bolestmi na hrudi, jež nepolevily, ani když jí Ivana vařila byliny. A když ji konečně odvezli do nemocnice v Pelhřimově, lékař jen suše vyřkl verdikt: plíce zničené, potřebuje léky, které nikdo ve vesnici nesežene. Čas jí ubíhal.
Ivana se skoro přestěhovala k Novotným, starala se o Marii, vařila jí snídani, myla, převlékala postel, přikládala nahřáté obklady na hrudník, když nemohla v noci spát. Její děti, už vycepované v domácích pracích, věděly, že u Máry je máma důležitější. Tuhle ji potřebuje víc než vy, vysvětlila jim Ivana. Ticho odpolední bylo nejhorší. Marie sedávala u okna a dívala se po cestě, jako by v závoji prachu chtěla rozpoznat známý stín. Každý den stejná otázka: Nepřijde dnes, Ivano? A každý den stejná milosrdná lež: Třeba ano, paní Novotná, třeba dnes
František se všeho účastnil mlčením. Pomáhal s vodou, sbíral dříví, jezdil pro léky, když vůbec byly, ale měl v očích něco zlomeného. Nejen nemoci své ženy, ale i absenci syna vědomí, že umírá a syn o tom neví, nebo což bylo horší mu to bylo jedno.
Farář Jiří dělal, co Marie už nezvládla. Třikrát za týden volal Pavlovi. První hovor skončil záznamníkem. Podruhé zvedla sekretářka pan Novotný nemůže být rušen. Po třetí zvedl Pavel osobně. Otce už nemám, pane faráři. Jestli jde o peníze, najděte si někoho jiného. Tím byl osud zpečetěn.
Marie o Vánocích prudce zeslábla. Mrazivým větrem si nechávala šlehat kostmi až do samé noci, kašel neustával, byla na pokraji sil. Poslední noc se probrala, jakoby Pavla opravdu uviděla u postele. Ivana ji vzala za ruce, Marie zamžikala. Už je tady, że? Přišel můj kluk Ivana s polknutím řekla Ano, paní, odpočívejte. Marie se usmála, zavřela oči, a Ivana tam seděla a tiše plakala vztekem na muže, který nevěděl, že ho vlastní matka ve snu objímala.
Někdy kolem úsvitu vzala Marie Ivanu za ruku: Byla jsi mi dcerou, kterou mi Bůh poslal, když mi syn odešel. Ivana nemohla mluvit. Jen ji držela a slzy jí padaly němě na peřinu. Před smrtí si Marie přála mít u srdce fotku malého Pavla. Starou, vybledlou šestiletý kluk před hliněným domkem, křivý úsměv, bosý. Uchopila ji oběma rukama, políbila a v šepotu si naposledy povzdechla: Můj syn. Ivana jí zavřela oči, upravila šátek, položila fotku mezi její zkřížené ruce a ve tmě se šla hledat faráře Jiřího. Slzy ronila potichu, jak to umí ženy, co už nechtějí rušit nikoho vlastním žalem.
Marie odešla s poslední nadějí, že svého syna ještě spatří. Pavel byl však příliš zaměstnaný, aby byl někým, koho by už jeho matka nikdy nepoznala.
Marin pohřeb byl prostý, dřevěná rakev od pana Hlaváčka, věnec z lučních květin sebrali cestou děti, a v kapli se farář Jiří modlil hlasem, co se mu zadrhával v hrudi. Vesnice se sešla. Chyběl jen Pavel.
František stál tiše až do konce. Neplakal, nemluvil. Když rakev klesla do země, hleděl v prázdnotu tak, jakoby za hliněnou oponou mohl zahlédnout její stín. Ivana mu položila ruku na rameno jen zavrtěl hlavou. Zůstanu tu ještě. A zůstal stát u hrobu až do soumraku, dokud se neobjevily hvězdy.
V noci došel do prázdného domu, zavřel dveře, co nikdy nešly dovřít, a usedl na židli Marie na tu, co v ní vyšívala, modlila se, hleděla ven, čekajíc Pavla. František už neodešel. Ivana mu přinesla jídlo, na druhý den našla jídlo netknuté. Třetí den už František neodpovídal. Seděl na té židli, ruce složené na fotografii ze svatby on a Marie před stavením, ona v prostých šatech, s úsměvem zářícím víc než slunce. Pane Novotný, musíte něco jíst, žadonila Ivana. František ji jako by slyšel z velké dálky: Já už v životě všechno snědl, děvenko. Ráno třetího dne našla Ivana Františka nehybného, klidného obličejem, se zavřenýma očima a s fotkou na prsou.
Lékař napsal selhání srdce, věk na úmrtní list. Ale vesnice věděla své. František nezemřel na infarkt. Zemřel, protože Marie odešla dřív a on neměl proč zůstat. Pod jeho polštářem našel farář Jiří tlustou obálku adresovanou právničce Kláře Dvořákové s poznámkou: Až přijde čas. Farář uschoval obálku, zavolal Kláru a naposled Pavlovi. Tentokrát na záznamník. Tví rodiče jsou mrtví. Pohřeb je v pátek.
Pavel poslouchal hovor v koupelně svého apartmánu v Praze, zůstal chvíli bez hnutí, pak si zapnul kravatu, nandala hodinky a pokračoval v přípravě. Šel na pohřeb, ne kvůli lásce nebo pocitu viny ale proto, že v jeho hlavě se slovo dědictví rozsvítilo rudě jako reklama na Václaváku.
Do vesnice dorazil v černém SUV z půjčovny vlastním vozem po prašné cestě jet nechtěl, To by mi odrovnalo podvozek, poznamenal sekretářce při rezervaci. Vystoupil v drahém obleku za polovinu ročního platu zdejších lidí, boty se mu po pár krocích obalily blátem.
Hřbitov na konci vesnice, suchý kout mezi starými švestkami, dřevěné kříže ztrácející nátěr. Vedle sebe dvě borovicové rakve na někonečné hromadě hlíny, luční kvítí, svíčky v chráněných sklenkách vzdorujících větru, tři desítky mlčky čekajících. Pavel nepozdravil, k rakvím šel bez úcty. Postavil se mezi ně, s teatrálním pohybem si sundal sluneční brýle jakoby chtěl, aby všichni viděli jeho tvář.
Prohlédl rakve, květiny trhané z louky, voskem pokapané svíčky a zasmál se bez emocí, suše, rázně. Nevěřím zemřeli přesně tak, jak žili. S ničím. Pár žen se pokřižovalo, starý chlap odplivl a odvrátil hlavu. Pavel obešel rakve, zaklepal na dřevo, jako když hodnotí levnou práci. Ani lak na tom není. Tohle je to nejlepší, co uměli sehnat. Truhlář Hlaváček přistoupil s napjatými čelistmi, paní Hlaváčková ho však chytila za ruku. Nech ho být. Bůh si ho najde sám.
Pavel pokračoval ve své tirádě o vesnickém prachu, smradu, ztracených obchodech, vtipkoval o otcově starých šatech: Ta košile má víc záplat, než látky. Smál se. Jenže nikdo jiný už dávno ne.
Jedna stará paní vzadu si Pavla přeměřila a hlasem zmeřeně prohlásila tak hlasitě, aby to slyšel: Marie se každou noc modlila, aby se její syn vrátil. A Bůh jí ho poslal takhle.
Pavel s ledovým klidem hleděl na hodinky, jako by měl někde lepší místo.
Ale dnes si měl konečně uvědomit, že přišel o osm let pozdě.
Ivana už to nevydržela. Vstala od Mariiny rakve, otřela slzy a postavila se před Pavla. Nižší, hubenější, zničené ruce, oči zarudlé ze tří týdnů pláče. Pohledem Pavla doslova přimrazila. Už jsi dořehtal? Pavel na ni zíral s překvapením a opovržením. A ty jsi kdo? Já jsem ta, co tvé matce zavírala oči, když umírala s tvým jménem na rtech. Já jsem ta, co tvému otci nosila jídlo, když už nechtěl žít. Já jsem ta, co tu byla každý den, každou noc, když tys byl někde v kanclu, ve svém drahém obleku, obklopený pocitem vlastní důležitosti. Ivana se jí třásl hlas, ale nesklopila oči. Tvoje máma umřela s tvým jménem v ústech. Táta s tvojí fotkou v rukou. A ty přijdeš a vysmíváš se jejich rakvím.
Ještě než stihl Pavel odpovědět, v ten moment zašuměl tichý motor černé limuzíny. Z ní vystoupila právnička Klára Dvořáková v saku a s decentně sepjatým účesem, v ruce obálku. Klára prošla kolem náhrobků, oslovila faráře, pak se obrátila k davu.
Dobrý den, jmenuji se Klára Dvořáková. Jsem právní zástupkyně pozůstalosti pana Františka Novotného. On si výslovně přál, aby jeho závěť byla přečtena zde, před rodinou i celou obcí v den pohřbu.
Pavel si zkřížil ruce a s ironickým úsměvem vyčkával. No jistě. Dědictví Představil si nějaký pozemek. Pár stovek tisíc? Stačilo by, aby zalepil díry, vrátil se do Prahy a zapomněl.
Klára z portfolia vytáhla notářský zápis. Já, František Novotný, o svéprávný, prohlašuji jako poslední vůli: Jsem vlastníkem čtyř set hektarů orné půdy na Pelhřimovsku, tří městských bytů v Humpolci, investic v hodnotě 4 800 000 Kč, spořicího účtu se zůstatkem 2 300 000 Kč.
Pavlovi ztuhl úsměv na rtech, ruce mu vypadly z kapsy. 400 hektarů, byty téměř sedm milionů korun.
Účet mu v hlavě rachotil mohl by splatit všechny dluhy firmy, zachránit byt, znovu dýchat.
Klára pokračovala: Veškerý můj majetek beze zbytku odkazuji dětskému domovu Svatá Anežka v Jihlavě, instituci, které vděčím za život i výchovu. Rozhodnutí je nezměnitelné, sepsáno notářem, 14. září tohoto roku.
Pavlova tvář chřadla, úsměv mizel jako knot voskové svíčky. Zůstal jen prázdný stín. Cože? vydechl pouze.
Veškerý majetek byl převeden na Dětský domov Svatá Anežka, pohledávky i hotovost. Je to právoplatné a nelze napadnout. Klára mluvila neotřesitelně.
Pavel nevěřícně pohlédl na přítomné. Jejich nevraživost rázem vystřídal soucit. Díval se na dvě rakve, na kytice, poprvé nedokázal vypravit ani slovo.
Jsem jeho syn, špitl nakonec rozechvělým hlasem.
Pan Novotný to dobře věděl, proto vám zanechal dopis. Klára vytáhla ze složky dopis napsaný drkotající rukou na školním papíru.
Pavle, synu, jestli tohle čteš, už jsem odešel. A jestli jsem odešel, znamená to, že Marie šla přede mnou, a beze ní tu být neumím. Něco jsem ti nikdy neřekl. Já já nejsem rodák z naší vsi. Neměl jsem rodiče. Odložili mě na prahu Dětského domova Svatá Anežka. Sestrám jsem byl jen dítě v hadru, Františkem mě pojmenovala ta, co mě našla.
Pavel polkl. Vesničané se ošívali; tuhle pravdu nevěděl nikdo.
Tam jsem se naučil skoro vše číst, žít, modlit se, remonotvat kalhoty. Nedovolili mi snít velké sny, ale dali mi střechu nad hlavou a špetku citu. Když mě poslali do světa s igelitkou, slíbil jsem dvě věci: že si vlastníma rukama vystavím důstojný život a že domovu vše vrátím.
Šetřil jsem, kupoval pozemky, investoval, víc, než sis dovedl představit. Ano, byl jsem bohatý, ale peníze jsem nechal růst dál; už dávno jsem věděl, že skutečné bohatství není v bance. Když jsi jako kluk chtěl a já neměl, nelhal jsem. Ty peníze už měly určení pro děti, co spí v domově jako já kdysi, pro ty, kdo nezažijí, že někdo stojí o jejich život.
Vím, že jsem ti chyběl. V noci si snad vyčítám i tvůj pláč, jenže jsem byl přesvědčený, že láska, čas i práce může stačit. Možná jsem se mýlil nebo jsi to byl jen ty, kdo nic vidět nechtěl.
Moje láska, Pavle, byla vše, co jsem měl; tvou odpovědí bylo mlčení. Nikdy ti nechyběl otec. Chyběla ti vděčnost vidět, co jsi dostal. Peníze dávám těm, kdo ještě umí milovat, těm, co začínají, jak jsem začínal já těm, co se vděčného doteku nebojí.
Nepíšu to ze zloby, píšu to steskem, co už nikdy nesmažu miloval jsem tě od první chvíle a miluju teď, když odcházím. Ale láska není pocit. Je přítomné bytí. Ty ses nevrátil. Tvůj táta, František.
Klára složila dopis zpět do obálky a podala jej Pavlovi. Jeho ruce se chvěly, oči sklopené, neřekl ani slovo.
Kolem plakali všichni muži, kteří plakat neuměli, ženy držely Ivanu v náručí, farář měl sklopenou hlavu a šeptal modlitbu.
A Pavel stál mezi dvěma rakvemi rodičů, v obleku za jmění, s obálkou, která vážila celou jeho minulost. Tentokrát to pochopil.
Lidé pomalu odcházeli. Každý, kdo šel kolem, položil květ, dotkl se rakví. Někteří se otočili na Pavla pohledem, který pálil. Ivana se zastavila jako jedna z posledních: Snad jednou pochopíš, co jsi měl, zašeptala a odešla se šátkem na srdci.
Pavel zůstal sám s rakvemi, s obálkou a větrem, co mu šlehal do tváře nebo si aspoň říkal, že je to větrem, když kolem očí štípalo.
Sedl si do prachu u hrobu mámy, s ušpiněným oblekem a boty zablácené.
Tehdy zazvonil telefon.
Pane Novotný, vaše úvěry na firmu jsou v prodlení, potřebujeme řešit restrukturalizaci, ozval se hlas z banky, tón zdvořilý jen naoko. Pavel to položil.
Vzápětí volalo číslo z autopůjčovny a další: správce domu v Praze, obchodní partneři. Každý hovor byla další kostička z domečku z karet. Stavební firma byla po uši v dluzích, byt už čtyři měsíce po splatnosti, auta na leasing, večeře, společnost všechno jedno divadlo na dluh.
Zmáčkl vypínač na telefonu, konečně v tichu hleděl na borovicové rakve, které předtím zesměšňoval. Najednou v nich viděl třískající ruce pana Hlaváčka pracující v noci; květiny trhané místními dětmi, svíčky navzdory větru.
Poprvé v životě jasně rozpoznal pravý význam těch starých odřených šatů, co měl otec na sobě. On je nenosil, protože by neměl na nové, ale protože pro něj oblečení nikdy žádnou cenu nemělo. František Novotný, dítě opuštěné v hadru, životní bohatství nepotřeboval v kapsách, stačilo mu ho mít v lidech v Marii, vesnici, dětech z domova, v synovi, který nikdy nechápal.
Vytáhl z kapsy klíče od auta z půjčovny. Pohlédl na ně, stiskl je v ruce a nechal je spadnout do hlíny. Za ním šel farář Jiří, sebral svíčky z kaple, tiše se posadil vedle. Nesoudil, neříkal nic. Jen tam byl jak to dělává, když kdysi někde bez slova čekal, až bolest dojde vší silou.
Po chvíli z kapsy vytáhl otlučenou fotku. Tohle tvůj táta chtěl, abych ti dal. Je to jediné, co pro tebe zbylo. Pavel ji o třesoucí se prsty uchopil. Šestiletý kluk před hliněným domem, křivě se směje, bos a za ním Marie s moukou na rukou, František ve starém klobouku, dívají se na malého, jako by v něm měli celý svět.
Pavel přitiskl fotku na prsa, sklonil se a v suché půdě mezi dvěma rakvemi rodičů, kteří jej milovali bez podmínek, Pavlu Novotnému skanuly první slzy po třiceti letech. Plakal pro neodpovězené telefonáty, pro vyhozené dopisy, pro smazané vzkazy i fazole v utěrce, pro dvě stě korun na školní výlet, pro chybějící ubrousek s výšivkou, pro matčin kašel v zimní noci, pro prázdnou židli, na níž otec zemřel.
Plakal pro všechno, co měl a nikdy nevěděl, že to má.
A Vysočinský vítr dál rozfoukával prach, suché kvítí, i ozvěnu smíchu, který už v té vsi nikdy nebude slyšet. Protože Pavel Novotný toužil být bohatý celý život a teprve, když zůstal sám, pochopil, kde skutečné bohatství leží.
