Kdo to je? babička Marie a Mikuláš vyšli na verandu a zírali na neznámého. Jsem vnukyně, přesněji pravnučka. Jsem vnučkou Alexandra nejstaršího syna Marie.
Marie seděla na sluncem zalité lavičce, vychutnávala první teplé dny. Konečně přišla jara. Pouze Bůh věděl, jak Marie přežila tu krutou zimu.
Už žádná další zimy! pomyslela si Marie a s úlevou si vydechla. Nebála se už vyjít ven. Naopak, čekala ten okamžik. Hrášek už měl kuličky. Šaty si už koupila.
Ničeho už Marie na tomto světě nepoutalo.
***
Kdysi měla velkou rodinu manžela, Františka Ivo, vysokého muže, a čtyři děti tři chlapce a holčičku. Žili v míru, pomáhali si, málo se hádali. Děti jedna po druhé vyrostly a rozletěly se po různých městech.
Starší dva synové nastoupili na vysokou školu a později se rozprchli po Brně, Ostravě, Plzni, kde pracovali. Prostřední v základní škole slabě studoval, později založil úspěšný obchod, který ho odvedl do zahraničí, kde zůstal. Dcera také neopustila rodnou vesnici vyletěla do Prahy a brzy se provdala.
Zpočátku děti často navštěvovaly rodiče, psaly dopisy a po příchodu mobilní sítě volaly. Jedna po druhé přicházeli vnoučata. Marie občas sbalila starou ošoupanou kufřík a vyrazila za jedním z potomků na návštěvu.
Postupně vnoučata vyrostla a z babiččiny péče se vytratila. Volání na Marii ubývalo, návštěvy se stávaly zřídkavými. A myšlenka přijít na návštěvu už ani nenapadala práce, rodina, vlastní děti, které rostou.
Zpráva o úmrtí otce Františka Iva se stala jediným podnětem k návratu do rodinného domu. Však nikdo se nechtěl dožít sta let. Osud se ukázal jiný.
Po posledním rozloučení s otcem se děti rozprchly. Zpočátku máma volala, ale postupně se vše utichlo.
Marie zkoušela volat sama, ale rychle pocítila, že děti už nejsou, a stáhla se. Tak žila posledních deset let. Každý rok někdo z dětí vzpomněl, zavolal a pak týden mává sama sobě v úsměvu.
Jednou, když Marie opět seděla na lavičce a přemýšlela, zaslechla smích:
Dobrý den, tati Maruško! za plotem stál mladý chlapec a radostně se usmíval. Nepamatujete si mě?
Marie přimhouřila oči:
Mikuláši!Co ty tady děláš?
Ano, tati Maruško! rozběhl se chlapec a vběhl na dvoře.
Mikuláš byl syn sousedů, kteří bez hostiny a jídla nedokázali přežít. Marie ho vždycky znala jako věčně hladové dítě. Z lítosti mu dávala zbytky jídla, staré šaty od svých dětí a přihlašovala ho přes noc, když jeho rodiče pořádali další slavnosti.
Nezbylo dlouho, aby rodiče Mikuláše zemřeli. Vzali ho pryč a od té chvíle ho Marie neviděla a silně mu chyběla.
Kde jsi byl tak dlouho, Mikuláši? radostně se zeptala.
Nejdřív v dětském domově, pak do armády, pak na studium. Teď jsem se vrátil na naši malou vlast. Chci zvednout rodnou vesnici!
Co zvednout? mávl rukou Marie. Všichni už jsou pryč.
Nic!Nezmizím!
A tak se Mariin život změnil. Mikuláš si našel práci u Jana Iva, největšího farmáře v jejich kraji.
Ve volném čase opravoval svou starou chýši, která mu zbyla po rodičích, a nezapomínal na Marii pomáhal jí na dvoře. Marie se smála, neříkala mu synku, ale spíše milý. Tři roky spolu těžili.
Jdu, tati Maruško, jednou řekl, jako by se omlouval, Ivanov je úplně zapečený. Chce, aby se pracovalo, ale peníze neplatí. Půjdu hledat práci. Nezlob se!
Co na tom, Mikuláši, žádné křivdy?Jdi s Bohem!
Znovu zůstala Marie sama. Občas se jí chtělo plakat z osamělosti. Dny se táhly v očekávání konce, ale něco ji stále drželo při životě.
****
Dobrý den, tati Maruško! zas zazněl známý hlas. Marie se podívala přes plot a spatřila známou tvář.
Mikuláši!Opravdu ty?
Já, tati Maruško! vysoký, dobře oblečený mladý muž vstoupil do dvoru. Tady jsem! Vrať se!
Ach, radost! rozrušila se Marie. Přijď dál, Mikuláši! Hned postavím konvičku! Hned!
Káva je dobrá! usmál se Mikuláš. Právě se vracím domů. Nevěděl jsem, že tě zastavím, bez pozvání!
Po půl hodině šťastná Marie a ještě šťastnější Mikuláš seděli u stolu, pili čaj z krásných starých šálků a sotva mluvili.
Jsem už připravená odjet, Mikuláši, slza mičela po tváři Marie.
Ne!Neříkej to! žertovně mávl prstem mladík. Přijel jsem, a teď spolu, tati Maruško, budeme žít! Všichni nám budou závidět! Peníze jsem vydělal, farmu rozšířím! Ty už nikdy neodejdeš!
Farma! ozvalo se dětské zvolání. Je tu někdo doma? hlasité dívčí hlásky přerušily jejich ticho. Marie vyhlédla z okna a spatřila dívku v krátkém kabátku a pod vysokými podpatky.
Kdo vy? Marie s Mikulášem vyšli na verandu a dívali se na hosta.
Jsem tu pro Marii! řekla vdovská vnučka, pravnučka. Jsem vnučkou Alexandra, nejstaršího syna Marie.
Žena a chlapec se podívali na sebe.
Volala jsem vám, ale telefon byl vypnutý! řekla. Vyrazila jsem na štěstí!
Pojď dál! roztrpělivě pozvala Marie a Mikuláš přiběhl k dívce, podal jí kufr.
Marie a Mikuláš sledovali Věru, která s radostí rozbalovala připravené pochoutky a povídala o sobě.
Nemám rád město. Chci žít na vesnici! řekla. Rodiče to nechápou. Dědeček Alexandr mi navrhl, abych tu zůstala pár měsíců. Říkal, že když zůstanu na venkově, už nebudu chtít odejít! Volal vám. Táta volal. Já také. Jen se nám nepodařilo se spojit. Promiňte! Nebudu jenom chlebníkem! Mám peníze! A ještě vám otec a dědeček poslal pozvánku! Zůstanu do semestru studuji dáladně a pak půjdu!
Zůstávej, kolik chceš! nakonec souhlasila Marie. Pro mě je to radost!
Měsíc utekl. Marie seděla na lavičce a pozorovala, jak Věra šikovně bojuje s zahrádkou. Není to městská!
S Mikulášovou pomocí Věra znovu orala dlouho zanedbanou půdu, rozdělila ji na záhony, postavila skleník, nakoupila sazenice od sousedů a s potěšením vše vysazovala.
Mikuláš nezůstal nečinný. Ze svých výdělků zahájil výstavbu moderní farmy a najal dělníky, aby opravili Mariin střechu a místo kamna nainstalovali individuální topení.
Marie se radovala. Na tváři se jí neodtrhával úsměv. Už nebyla sama.
Občas se pojem smutku zatoulal na její tvář, když si představila, že Věra brzy odjede. Už si na pravnučku zvykla. Čas však plynul a Věra mířila do města.
Jak to, Věro, zvládnu tu zahradu sama? vzdychla Marie, balící koláče pro pravnučku na cestu.
Babko, jen vodu do sudu nezapomeň natankovat. Mikuláš poleje! A já se vrátím! usmála se Věra.
Vrátíš se? rozzářila se Marie.
Samozřejmě!Nemůžu odejít! Zamilovala jsem se do tebe, babi, celým srdcem. A Mikuláš mi navrhl svatbu! Na podzim svatba! Kam bez muže? A on je můj venkovský chlap!
O rok později Marie sluníčkem hřála a houpala kočárek se spícím pravnukem. Věra s Mikulášem byli na farmě. Společnou prací farma vzkvétala a pomáhala prosperovat celému kraji.
Marie se podívala na pravnuka, jak sladce spí, a pomyslela si:
Nikdy už neodjdu, potřebuji pomáhat dětem!
Nahrávejte lajky a pište své myšlenky do komentářů!
