Naděje už není
Já vaše peníze nechci! vyhrkla Tereza vztekle a rozhozené bankovky odhodila na podlahu.
Ale to jsou vaše peníze, odpověděla majitelka bytu klidně. A za to, co se stalo, vážně nemůžu. Nedělejte prosím scénu, ještě vzbudíte sousedy.
Tereza na ni hodila zlý pohled, prudce se otočila a vyrazila ke schodišti.
Když vyšla z domu ven, zatočila se jí hlava. Jen stěží došla k nejbližší lavičce. Posadila se, zakryla si obličej rukama a rozbrečela se. Potichu, téměř neslyšně. A v duchu si vyčítala, co udělala:
Kdybych jen tušila, že to takhle dopadne, nikdy bych na tu svatbu nejela!
*****
Tery, já se vdávám! oznámila jí po telefonu kamarádka Lucie. Svatba je za měsíc. Pak máme i obřad v kostele. Přijedeš?
Gratuluju a mám z tebe radost, Lucko. Jenže… Tereza si vzdychla.
Tak to už řekni!
Promiň, ale asi se mi tam nepodaří přijet. Moc bych chtěla, opravdu, ale…
Cože? Jak to myslíš, že nepřijedeš?! Lucčin hlas byl upřímně překvapený. Od první třídy jsme spolu, prošly jsme vším a ty mi nepřijedeš na svatbu? Chceš se mě dotknout, nebo co?
Vůbec ne, to mě ani nenapadlo. Jenže svatba s oslavou to není na jeden den.
No, vlastně tři dny. Myslím, že můžeš v práci dostat volno bez problémů.
Nejde o práci, Lucko… Mám kočku, Matyldu. Nemám ji komu nechat. A vzít ji s sebou není možné, to chápeš… Takže…
Ne, Tery, o tom se nebudeme bavit! Prostě tam být musíš. Prosím tě, zkus někoho poprosit, ať se jí na ty dny postará. Vždyť jsou i zvířecí hotely nebo hlídání. A když bude třeba, ráda ti s tím pomůžu.
Nevím…
Máš měsíc na zařizování, kamarádko. Nepodveď mě, prosím. Chci tě tam v tak důležitý den mít.
Po rozhovoru Tereza přemýšlela. Nechtěla Lucii zklamat, ale netušila, co dělat s Matyldou.
Nechat ji samotnou v bytě, i s velkou zásobou jídla a vody, to by nemohla.
Matylda je mazlivá a samota by ji zničila.
Nakonec se Tereza rozhodla: jet na svatbu prostě musí. Matyldu mezitím předala na hlídání paní Jindřišce.
Myslela si, že paní je spolehlivá a hodná.
Jindřišku našla přes internet nabízela už několik let hlídání koček a slibovala, že je majitelům vrátí živé a zdravé.
Přečetla si všechny recenze byly pozitivní. Mnozí lidé ji využili opakovaně a byli spokojení.
Navíc (a to bylo rozhodující) Jindřiška kdysi pracovala ve veterinární ordinaci kdyby bylo třeba, umí poskytnout první pomoc.
Tereza ji tedy kontaktovala a domluvila si schůzku.
Byt, kam přijela, byl třípokojový a jedna velká místnost byla určená jen pro kočky. Tereza byla spokojená jak s prostorem, tak s paní majitelkou. Všechno vypadalo, že Matyldě tam bude dobře.
A ještě byla přesvědčená, že Matyldě nebude smutno, protože s ní budou další kočky.
Matyldo, jen tři dny vydrž, ano?
Kočka se otřela o její nohy a podívala se jí do očí. Tereza ten pohled znala.
Matylda chtěla na ruce, ale už bylo načase odejít.
Nebojte se, slečno, usmála se paní Jindřiška. Bude v pořádku.
Děkuju, tady máte peníze, Tereza jí podala dvě tisícikorunové bankovky. Kdyby něco, hned volejte.
Samozřejmě.
*****
Tři dny utekly jako voda.
Lucie byla šťastná, že Tereza dorazila, a Tereza měla radost za svou kamarádku. Její novomanžel vypadal spolehlivě.
Tereza ale denně myslela na Matyldu, a každý den volala Jindřišce:
Dobrý den, jak se má moje Matylda? Je hodná?
Dobrý den, Terezo. Všechno je v pořádku. Vaše kočička krásně jí, na záchod chodí, jak má. Přijedete pořád za tři dny?
Ano… A proč?
Jen si potřebuju být jistá, lidé se někdy zdrží a ozvou ve chvíli, kdy už mám domluvené další kočky. Tak to radši ověřuju.
Ne, víc dní ji tam opravdu nenechám. Hrozně se mi stýská. Už se těším, až ji uvidím.
Když se Tereza vrátila do Prahy, zamířila rovnou k Jindřišce, předem jí zavolala.
Dobře… Budu čekat, povzdechla si paní.
Tereza seděla v taxíku a nemohla dostat ten povzdech z hlavy.
Proč jsem tak nervózní? Vždyť říkala, že je Matylda v pořádku…
Ale špatný pocit sílil.
Vaše kočka utekla, oznámila jí Jindřiška.
Cože? Jak se to stalo?
No, sousedi nade mnou dělali rekonstrukci a byl hrozný hluk, kočky se lekly. Šla jsem je poprosit, ať přestanou. Ale když jsem otevřela dveře, Matylda mi proklouzla do chodby a byla pryč. Nestihla jsem ji chytit.
Proč jste mi nezavolala hned? křičela Tereza. Proč jste mi lhala?
Doufala jsem, že ji najdu sama. To se někdy stává, když je koček víc, nemůžu je uhlídat. Vždycky jsem je našla a přinesla zpět. Ale Matyldu jsem našla nechala i inzerát v inzerátech, ale zatím nic. Pořád ji můžeme najít, nezoufejte.
Jak mám nezoufat? Vy jste slíbila, že všechno bude v pořádku!
Můžete si vzít peníze zpátky.
Já o ně nestojím! vykřikla Tereza a bankovky hodila na zem.
Ale jsou vaše, odvětila paní klidně. A za to, co se stalo, nemůžu. Prosím, nebudeme dělat scény, sousedi spí.
Tereza se otočila a zamířila ke schodům.
Jakmile vyšla z domu, zatočila se jí hlava. Jen s námahou došla k lavičce. Nechtělo se jí věřit, co se stalo. Proč jsem jen na tu svatbu jela? Proč jsem opustila Matyldu?
Na chvíli v duchu zalistovala ve vzpomínkách, do večera, kdy šla z práce domů. Bylo 30. prosince, před sebou spoustu volných dní, které si chtěla užít pro sebe.
A právě ten večer, když přišla k domu, jí ke kotníkům skočilo malé zrzavé klubíčko. Než to stihla pochopit, koťátko jí vylezlo po džínách až do dlaní.
To se mi snad zdá… usmála se Tereza a rozvažovala, co dál.
Vzala ji domů, protože ji nic jiného nenapadlo.
S Matyldou Tereza prožila silvestr i celé volné dny. Všimla si, jak si ji její kočka ochočila.
Terezko, najdi si konečně kluka! Takhle akorát nosíš domů zrzavé kočky, vtipkovala maminka.
Holky mají nejdřív kočku. Kluk si na to zvykne, smála se Tereza.
V práci pak zážitky vyprávěla kolegyním.
Všimli jste si, že kočky se umí samy připomenout? Vždycky si vyberou nejhorší počasí a najednou se objeví, koukají smutně a jako by říkaly: Venku je taková zima. Vezmeš mě domů? A ty už prostě musíš.
Tery, píšeš jako do knihy! smály se holky.
Kolegyně jí přály štěstí, i když trochu nerozuměly její vášni. Ale věděla, že jednoho dne to i ony pochopí.
S Matyldou se domov změnil bylo tam víc chlupů, ale i víc tepla a lásky.
Po příchodu z práce už u dveří čekala kočka.
Mňau! volala Matylda a jemně postrčila Terezu hlavičkou.
Nejraději usínala Tereze na klíně, spokojeně přístávala jako starý traktor.
A teď nikoho doma neměla, žádné předení Matyldu ztratila.
Přesto doufala, že někde je.
Jenže kde to netušila.
Tak! řekla si, zvedla se z lavičky. Nebudu jen sedět. Musím ji najít.
*****
Halo! Máte ji?! zavýskla Tereza, když jí zavolal jeden z dobrovolníků, co pomáhali s hledáním.
Možná… Ozvala se jedna paní, že našla kočku, která odpovídá popisu. Pošlu vám adresu.
Děkuju…
Byla všech těm lidem opravdu vděčná. Sama by to nezvládla.
Od Matyldina útěku uběhl už měsíc a půl.
Bylo to nejtěžší období jejího života. Po večerech prohlížela fóra ztracených zvířat, ale na žádné fotce svou kočku nenašla.
A fotky měla jen z doby, kdy byla Matylda ještě kotě. Nikdy ji nenapadlo, že by je mohla potřebovat.
Jenže Matylda už byla dospělá a změněná, možná proto ji nikdo nepoznal.
Tereza vystoupila z taxíku, zazvonila na zvonek.
Kdo je? ozval se ženský hlas.
Tereza. Kvůli zrzavé kočce, kterou jste našla. Dobrovolník mi dal váš kontakt.
Pojďte dál.
Za chvíli už Tereza stála před domem a rozhlížela se po lavičce. Nebyla tam. Rozplakala se ve stoje.
Ano, kočka té ženy byla také zrzavá jenže to nebyla Matylda. Milá, krásná ale cizí.
Nechám si ji, když je vaše jiná, řekla paní a hladila kočku. Ale vám přeju, abyste tu svou našla. Hlavně neztrácejte naději.
Tereza nikdy nikomu nezáviděla víc. A rychle odešla, aby jí nekazila náladu.
Ještě několikrát Tereze za měsíce volali, nikdy to nebyla Matylda.
Bylo to hrozné běžet do cizího bytu, doufat, že ji najde, a pak zase odejít s prázdnou.
Terezo, vím, jak moc jsi ji milovala, volala maminka. Ale musíš jít dál. Klidně si vezmi jinou, tady na vsi má sousedka koťata, jedno je taky zrzavé…
Děkuju, mami. Ale já jinou nechci.
Když se půl roku nenašla, pochopila Tereza, že už moc šancí nemá.
Jen se modlila, aby byla Matylda naživu. Klidně už u někoho jiného nebo mezi toulavými kočkami, hlavně aby žila.
*****
Jak žít dál, netušila.
Cítila k Matyldě vinu a sama sebe nesnášela. Kdyby nejela na svatbu, nic by se nestalo.
Nemusela by ji předávat cizímu člověku a teď by měla kočku doma.
Ale teď…
Teď vlastně neví, jestli je naživu, kde je. Ta nejistota byla hrozná.
O víkendech radši nevysedávala doma, aby neviděla všude její pelíšek.
Bloumala po městě, koukala na dvorky paneláků, mířila k popelnicím v naději, že někde zahlédne zrzavý ocas.
Nevěřila už, že ji najde, ale chodila pořád dál.
Jednou takhle došla až na okraj města, kde sídlil útulek pro zvířata. Možná máma má pravdu, možná je čas najít novou kočku? napadlo ji, ale myšlenku hned zaplašila.
A když se Matylda najde? Co si pomyslí? Že jsem ji vyměnila? Nechtěla to.
Chystala se otočit, když se u vrat zjevila pracovnice útulku.
Hledáte něco, slečno?
Tereza se polekala a otočila.
Když budete chtít, ukážu vám naše kočky. Můžete se jen podívat, to vás k ničemu nezavazuje.
Nechtěla… ale neodmítla.
To je Adam. Tam vzadu je Karel. Krásní, viďte? ukazovala jí slečna.
Ano, opravdu, přikývla Tereza.
Najednou se u koček cítila po dlouhé době trochu líp. Jen málo, ale byla to úleva. Jako by ji zvířata pohledem léčila.
A kdo je támhle vzadu? zeptala se.
Tam žije náš poustevník. Tak mu říkáme. K nikomu nechce, skoro se nenechá ani krmit. Půl roku je u nás, tehdy ho přinesli v příšerném stavu. Vyléčili jsme ho, ale přes to si nás nikdo nepustí k tělu.
Terezě zvláštně píchlo u srdce.
Můžu… Můžu ho vidět?
Samozřejmě, přikývla dívka.
Slyšel-li kroky, zrzavý kocour se demonstrativně otočil zády, aby dali najevo nezájem a nechuť ke kontaktu.
To je náš samotář. Takhle vždycky reaguje.
Tereza v tu chvíli nedokázala odtrhnout oči. A pak…
…ne, to se jí nezdálo.
Matyldo? zašeptala s nejistotou. Matyldo, jsi to ty?
Kocour pomalu otočil hlavu a překvapeně se na ni zadíval.
To se mi jen zdá…
Matyldo! zvolala tentokrát jistější. Ježiši, žiješ! Pojď ke mně, moje kočko, poznáváš mě?
Kocour na ni chvíli koukal, zvažoval… Moje panička?!
Ano, teď ji poznal. Hlas, oči, vůni. Ale odvážit se za ní to hned ne.
Opustila mě? Nebo ne? Když přišla zpátky, proč mě hledala?
Instinkt velel běžet. A on běžel. Ke své paničce.
Pracovnice otevřela klec a oni oba se objali.
Všichni se na ně dívali: mladá žena, kočky, dokonce i mraky a slunce na obloze. Protože v podobných chvílích prostě chcete být svědky štěstí.
A Tereza s Matyldou odešly domů slíbila i pomoc útulku.
Vždyť oni ji pomohli spojit s její kočkou.
*****
Po cestě domů Matylda hlasitě přístávala a občas zamňoukala, jak Tereze vyprávěla: Bála jsem se tak, byl strašný hluk a tys tam nebyla. Tak jsem běžela tě hledat. Jenže jsem vběhla pod auto. Jsem ráda, že jsi mě našla. Už mě nikdy neopustíš? Matylda se podívala své paničce přímo do očí.
Ne, Matyldo. Nikdy tě už neopustím.Matylda se spokojeně uvelebila Tereze na klíně, srst v teplých pruzích slunečního světla. Doma to najednou znovu vonělo životem, i když byly v bytě jen dvě živé bytosti; vlastně dvě srdce, která si znovu našla cestu k sobě. Tereza opatrně opřela tvář o měkké zrzavé kožíšky, slzy teď už nepřišly místo nich jen tiché štěstí.
Ten den si Tereza znovu uvědomila, co znamená nepřestávat doufat. Že naděje opravdu někdy zmizí, roztrhá se na kousky v pocitu ztráty a viny ale někde hluboko zůstane ukrytá, nepatrná jiskřička, která dokáže přežít všechno.
A tak, když Matylda zapředla a její zvuk se nesl celým bytem, Tereza pochopila, že v tu chvíli má všechno, co potřebuje: domov i přátelství, a hlavně srdce, které nikdy nepřestane hledat a věřit, že všechno, co máme rádi, se může jednou vrátit domů.
