Alois zahlédl psa ležícího u staré dřevěné lavičky a okamžitě k němu vběhl. Do jeho výhledu vstoupila i páska, kterou Natálka nešikovně odhodila. Mars, křečkovitý pes, upřený pohledem upadl na svého pána s steskem
S bráchou téměř dva roky sotva mluvili. Vendula dodnes nechápala, jak z drobné nepříjemnosti může vyrůst tak hořký spor.
Vendula a Václav Růžička se narodili s ročním rozdílem. Už od dětství byli nerozluční, vždy si stáli po boku. Ať udělali jakýkoli omyl, odpovědnost sdíleli rovnoměrně, nikdy si nevyhýbali vzájemnému závazku.
Jejich rodná vesnice, Jarov, se rok od roku rozrůstala a kvetla. Měli štěstí na starostu Pavla Novotného, který se narodil právě v té vesnici a ukázal se být výborným hospodářským odborníkem.
Po ukončení zemědělské vysoké školy se vrátil domů a pustil se do činnosti. Jeho úsilí brzy získalo uznání a po deseti letech se Pavl Novotný stal vedoucím místní správy.
V soukromém životě se vše také vyvíjelo dobře. Vendula po absolvování zdravotnické střední školy nastoupila do vesnické ordinace jako sestra. Pavl nemohl přehlédnout takovou krásu. Vendulu zaujal a vzájemně si projevili zájem. Vzali se a svatbu oslavila celá vesnice. Václav upřímně radoval ze šťastné sestry, i když jeho vlastní manželství s Natálkou bylo daleko od idylického.
Zatímco Vendula byla v novém manželství, Natálka ji občas nazývala zbytečnou či namyšlenou. Po svatbě se však závist vymkla kontrole. Natálka chtěla stále víc nový dům, větší auto, luxusnější pelíšek
Čím častěji házela Václavovi: Ostatní mají vše, my nic nemáme! Muž se snažil, jak mohl, ale Natálčiny touhy nezvládl naplnit ani penězi, ani silou.
I Natálka nebyla spokojená: Bůh jí neobdařil radost z mateřství. Mezitím Vendula úspěšně vychovávala děti chlapce, pak dívku, postavila prostorný dům a její manžel dosáhl čestného postavení
Rodinné setkání často končila hádkou. Kdykoli Václav navštívil Venduliny, Natálka ho hned po něm zaháněla.
Poslední rozepře vypukla na Václavův narozeninový den. Vendula mu přinesla labradorského štěněte z města už dlouho si takového psa přál. Pavl mu daroval nový motocykl.
Všechno šlo hladce, dokud opilá Natálka nevybuchla a nevyhrotila Vendulě:
Co to má být, Vendulko? Ten pes to je nějaká pohrdání? Když už děti nejsou, vezměme si aspoň psa, že jo?!
Vendula se snažila situaci uklidnit:
Natálko, zklidni se. Později se budeš stydět
Slova nevyzněla. Rozhořčený konflikt se rozkládal, hosté se rozdělili do dvou táborů. Pavl tiše šeptal své ženě, ať odejdou, a po rozloučení opustili slavnost.
Uplynuly dva roky. Tehdy Václav začal vyhýbat se sestře, jejich vztah se omezil na pár krátkých, řídkých setkání. Mezitím napětí mezi ním a Natálkou narůstalo.
Ve večerních hodinách se Václav čím dál častěji procházel k řece se svým psem Marsem. Vypadali, jako by byli jedním tělem: Václav házel hůl, Mars radostně běžel za ní, pak se uvelebil u nohou a naslouchal tichým příběhům svého pána.
Vendula o tom slyšela od sousedů, ale nic neudělala Václav byl neoblomný.
Po dalším rozhořčení Natálka čím dál víc nenáviděla Vendulu i jejího Marsa. Když Václav nebyl doma, vyhodila psa z domu, poslala ho ven a někdy ho i udeřila.
Zvědavé sousedy jen přilévaly olej do ohně:
Slyšeli jste, Natálko, že tvůj manžel zase chodí k řece se psem
Včera ho potkal Vendula, jeho manžel i děti smáli se a radovali!
Žárlivost naplnila Natálku po celé. Jednou se Václav zeptal:
Natálko, neublížíš Marsovi?
Co potřebuji tvého psa?! zakřičela a zmizela z místnosti.
Mars se čím dál častěji skrýval před Natálkou a dráždil se, když se objevil.
Všechno skončilo, když jednou ráno Václav rozzuřený zakřičel:
Mám toho už dost, ta neustálá závist!
Zůstala jen sama, plná hněvu, a vytrhla Marsovi vodítko, přivázala ho k lavičce a připevnila pásku. Chudý pes trpěl, až když vypustila hněv, odložila pásku, sbalila si věci a odešla navždy.
Večer se Václav vrátil a nenalezl psa u brány. V domě byl nepořádek. U lavičky našel Marsa sevřeného v poutech. Rychle ho rozvázal a v hrsti ho nesl do ordinace.
Vendula právě připravovala odchod, když spatřila bratra s krvácejícím psem:
Vendulko, pomoz zakřičel zoufale Václav.
Vzali Marsa do ošetřovny. Vendula ho pečlivě prohlédla:
Kdo mu to udělal?
Natálka Václav sklonil hlavu.
Vendula tiše přikývla. Sešila rány, očistila oči, podala mu vodu.
Později na chodbě Václav prosil:
Promiň mi, Vendulko
Už to je dávno, usmála se unaveně sestra. A Natálka?
Ne, Vendulko. Už ne.
Vendula zavolala Pavla:
Pavle, přijeď prosím.
Jakmile uslyšel vyčerpaný hlas ženy, Pavel už vyrážel. Za půl hodiny stál v chodbě. Když spatřil sourozence, kteří se objímali, vedle nich tiše vydechl Mars, jen se usmál:
Tak pojďte, hrdinové.
Václava odvezli domů a poradili mu, jak pečovat o psa.
Když Vendula vyprávěla matce, co se stalo, jen zamyslelě povzdechla:
Měli se už dávno rozejít.
Pak se rozběhla k synovi, aby mu pomohla uklidit dům.
Na lavičce Václav hladil Marsa. Matka přijde, pohladí oba:
Jste pořád naživu?
Naživu, odpověděl Václav.
Z domu se line jemná vůně dušeného masa a čerstvé zeleniny. Mars zakousl se do nosu, zakýval ocasem. Václav se usmál a vstával.
Život šel dál.
