Hádej co, musím ti něco vyprávět představ si: Květo, odpouštím ti! Ta naše hádka byla úplně na nic. Přestali bychom se už na sebe mračit, ne? Už nejsme žádné mladice! rozvibroval se hlas Věry Novotné, když po sedmi letech poprvé vytáčela číslo své sestry. Je načase dospět, Květo, kolikrát ještě
Promiňte, ale komu voláte? Nejsem žádná Květoslava…
Hlas v telefonu byl cizí, mladý, nejistý, ale sympatický.
Věra úplně ztratila nit, což u ní nebylo vůbec obvyklé.
Děvenko, kdo jste? Odkud máte číslo mojí sestry?
Nic o žádné Květo nevím. Toto je už víc než rok moje číslo. Promiňte, ale neznám vás ani tu paní, které voláte. Mějte se pěkně!
Věra ještě chvíli seděla jak opařená a v hlavě jí narůstal divný strach. Teprve když ji vytrhlo pípání ukončeného hovoru, konečně se sebrala, nasadila si brýle na nos a překontrolovala telefonní číslo v červeném sešitu, co dostala kdysi od sestry. Moderní technice nikdy moc nevěřila, všechno zapisovala postaru do té své ošoupané adresáře. Květa milovala krásné věci a sestru ráda rozmazlovala malými dárky, kabelkou, pěkným perem, šálkem, kdežto Věra byla na velká gesta: něco pořádného, aby se vědělo, jak má Květu ráda!
Ještě jednou vyťukala číslo ručně a znovu ten cizí hlas, klidný, měkký, ale vůbec ne její:
Já vám už říkala, že je to moje číslo, ozvala se mladá žena trochu roztřeseně. Prosím, už mi nevolejte, rušíte mě v práci. Mám právě výuku.
Věru přepadl strach, že to mladá hned zase zavěsí. Počkejte! Prosím vás, mohu zavolat později? Je to důležité!
Za půl hodiny mám pauzu.
Věra si položila mobil a zamyšleně zírala do prázdna.
Proč Květa změnila číslo? Proč jí nic nenapsala? Jasně, pohádaly se, ale to přece není důvod, aby úplně ztratila kontakt!
Začínala se zlobit.
Celý život stejná, Květo! brumlala a vyleštila po sté kuchyňský stůl, mrkla na hodiny a mračila se.
Věra nesnášela nečinnost. Nikdy nevydržela chvíli v klidu, vždycky musela něco dělat, ruce i hlavu zaměstnané. Byla taková odjakživa energická, rázná, spravedlivá do morku kosti. Kolikrát už to rodiny popudilo! Jenže ona si vždycky stála za svým!
Kdežto Květa byla úplně jiná. Klidná, jemná, v ničem nespěchala. Než před školou snědla kaši, Věra už za tři minuty vyžehlila oběma šaty, upletla copánky, uvázala mašle, zatímco Květa si zívla, zamžourala a postála s kartáčkem v ruce u zrcadla.
Květo, co tam zase děláš?
Přemýšlím
Přestaň hloupat! Přijdeme pozdě! zlobila se Věra. Ty jen myslíš!
A to nemám?
Nemáš! Myslet lze, až si vyčistíš zuby a najíš se!
Vždycky to bylo stejné. Květa se loudala, Věra už obrátila svět naruby a ještě měla čas se vrátit a sestru popohnat:
Co se loudáš, vždyť sotva dýcháš! Takto život uteče!
Květu Věřiny výpady nikdy nerozladily. Koulela očima, usmívala se:
Věruš, nikdo přece nemusí být tak rychlý. Ty jsi naše pýcha! Mne nech žít svým tempem. Pomaličku
Pomaličku! Tak ti uteče celý život! Hni sebou!
Květa se na sestru nikdy nezlobila. Chápala, že ta přemíra energie prostě potřebuje vyventilovat. Doufala, že jednoho dne přijde i láska. Že třeba ta Věru trochu zklidní.
Jak zkrotit sopku? Jen mořem. Oheň v člověku buří, ale láska vše utlumí, promění, nechá vyrůst něco nového. A až se podíváš zpátky, místo sopky bude ostrůvek a kolem modré moře. Krása!
Jenže to nebyl případ Věry. Její láska byla taky žár. A všechno, co se přiblížilo moc blízko, spálila.
Měla čtyři manžely. S prvními třemi se rozcházela během roku.
Nesedly nám povahy! Zněla pokaždé stejná věta.
S tím čtvrtým vydržela tři roky. Ale pak ho taky nechala být, i když měla doma malou dcerku, a na obzoru nebylo kromě zklamání už vůbec nic.
No jo, kde dneska najdeš pořádnýho chlapa? Všechno je jim jedno! Rodina je nepotřebuje! Manželka je věc, co nesmí nic říct! zuřila u Květy na návštěvě. A ty? S tím svým Pavlem žiješ, vyhovuje ti to vůbec?
Pavel prostě donesl na stůl hrnky s čajem a vzal si neteřinku na klín:
Povídejte si, já Evičku uložím.
Malá Evička už dávno klimbala, ale máma jí nevěnovala pozornost. Život se jí zhroutil!
Jak říkám! Ani ryba ani rak! pleska Věra do stolu. Jak s ním můžeš žít? Vždyť to je nuda k nepřežití!
Mě se s ním žije dobře, Věrko. Květa se usmála a posunula víc cukroví. Dej si, určitě máš hlad.
Kdybys věděla! – přiznala Věra a pustila se do koláčků. – Ale zamysli se! Zase jsem sama!
Možná už je čas trochu změknout, Věrko. Proč pořád bojuješ? Stojí to za to? Život utíká! Do toho, Evička vyroste, vdá se a odstěhuje. A ty? Zůstaneš sama?
Ty bláho Květo, ty jsi snad naivní!
O co jde?
O to, že nikomu se nedá věřit! Všichni lžou!
I já?
I ty! Vykládáš, jak Pavla miluješ, ale dítě s ním nemáš! To znamená jediné: není žádná láska! Když žena nechce děti s mužem, tak je nemilovala! Ať si kdo říká, co chce!
Květa mlčela. Otočila se ke sporáku, zkontrolovala konvici a setřela si slzy.
Někdy to není o přání, ale o možnosti. Věrko, já bych chtěla ale nemůžu. Nikdy nebudu máma.
Věra vyskočila a objala ji:
Kdo ti to nakukal? Doktoři? Najdeme ty nejlepší, uvidíš! Všechno půjde!
To si jen myslela. Protože ani největší zarputilost nestačila tam, kde není dáno
Květa sice byla mámou, ale trochu jinak. Vlastní děti neměla, ale přijali s manželem do rodiny syna a dceru z Pavlovy širší rodiny, kteří zůstali sami. Kdyby někdo řekl Květe, že nejsou její, špatně by u ní skončil a i s Věrou se kvůli tomu na dlouho rozhádala.
Vždyť to nejsou tvoje, Květo! Počkej si, svoje budeš mít!
Věro, už mi je skoro čtyřicet! Kdyby to šlo, už by k tomu dávno došlo! A tyhle děti by měly jít kam? Do děcáku?!
Co je ti po tom? Když je Pavlova rodina, ať si je někdo jiný vezme!
Já je chci, chápeš? Já!
Panebože, Květo, po kom ty to máš?
Po kom?
Paličatá a hloupá! To je jen starost!
Dost bylo, Věrko! Je čas, běž už domů, Evička tě čeká.
Je na táboře, přijde až za týden. A s tebou už nemluvím! Ani o pomoc si neříkej, když nechceš slyšet rozum!
Proč v sobě máš tolik zloby, Věruško? ozvala se Květa už do ticha, když její sestra uháněla po schodech, uražená až na půdu.
Odpověď nikdy neslyšela. Věra se opravdu urazila. Vazby přerušila, nevolala, nechodila, a dokonce dceři zakázala chodit k tetě. Jenže malá Evička byla paličatá po mámě, Květu zbožňovala, a do její rodiny zapadla okamžitě a tajně za mamkou docházela bydlely přece blízko.
Pak nabídli Pavlovi povýšení a stěhování do jiného města. Po domluvě s rodinou souhlasil, rodina sbalila kufry, Evičce nechali adresu a slíbili, že může přijít kdykoli, bez ohledu na názory matky.
Nikdy nevíš, co život přinese, Evičko, objímala ji Květa na nádraží. Vždycky máš rodinu, vždycky tě přijmeme a pomůžeme. A maminu si vař, víš, že to s ní není lehké. Lituj ji! Kromě nás jí nikdo nezbyl.
Evička si to vzala k srdci, jak jen mohla. S mámou to nebylo snadné. Postupně to bylo horší a horší.
A všechno proto, že už z Evičky byla dospělá žena a chystala svatbu. Věra ten výběr neschválila.
Jakýsi třasořitka! Takové mi sem netahej! rozjela se hned ve dveřích, když Evička přišla s drobným, očatkovitým chlapcem za ruku. Nemohlas něco lepšího najít?
Evička už o ničem nediskutovala. Mrkla na svého Miloše, otočila se a šla ven mámin křik nevnímala.
Ten třasořitka, teda Miloš, byl mnohem víc, než si Věra kdy myslela. Měl dobrou práci, rozuměl počítačům a když to celé promyslel, navrhl Evičce, že se odstěhují do města, kde teď žila teta Květa.
Tam máme lepší vyhlídky. Byt prodám, něco tam koupíme. Nic nás tu nedrží, že?
Teď už ne Evička brečela, když si vybavovala mámin vytřeštěný pohled a její křik. Květa to pochopí. Je laskavá.
To je hlavní. Chci, abys byla spokojená.
Miloš Evičku miloval tolik, že by kvůli ní šel na konec světa, hlavně, aby už nikdy neplakala. Rodiče už neměl, takže celý jeho svět teď byla tahle holka s červeným nosem a velkýma očima jejich dům, jejich rodina, dvě děti a dlouhé společné štěstí.
A přesně tak to dopadlo.
Květa, když zjistila, co zase Věra vyvádí, chtěla si promluvit ale sestra ji vyhodila.
K tobě utekli? Tak si je nech! Už mi nevolej!
Věro, prober se! Květa už se opravdu naštvala. Bourat je snadné! Vyhozené dítě, to je tvůj vklad do života?! A co kdybych tu nebyla? Kam by šla? K cizím? Jen proto, že matka nedovede obejmout vlastní dceru, když nejde podle tvých představ? Je to její život! Ty už ji jen podpoř nikdy nevíš, co bude dál!
Ale ty zkusila oponovat Věra, ale Květa to nechtěla slyšet.
Dost! Až budeš mít rozum, klidně zavolej. Ale podle našeho. Už dost tvého věčného sekýrování. My budeme čekat.
Věra byla hluboce dotčená. Zakázala si, i jen o Květě nebo Evičce přemýšlet. Pozvánku na svatbu Evičky s Milošem roztrhala a zahodila. Na sestrinny hovory nereagovala, fotky, co jí Květa poslala, zůstaly nerozbalené v koši. V nich zakořenila křivda tak silně, že pomyšlení na smíření odmítla.
Čas plynul, ale rodina žádná ústupky nedělala. Žili si po svém. Květa vychovávala děti, Evičce pomáhala se vnoučaty, Miloš s Pavlem stavěli mladým dům.
A najednou se ukázalo, že ten očekovaný ouchyla už vůbec tlustý nebyl manželka ho krmila s láskou, něco zvládal, věděl a Pavel si nemohl vynachválit nového švagra.
To je kluk, ten Miloš! To tě naučil kde?!
Knížky, strejdo Pavle. A internet. Když člověk chce, všechno se dá naučit.
Evička čekala druhého kluka, když dělali kolaudaci. Když se teta zeptala, zda by neměla pozvat mámu, povzdychla si:
Volám jí pořád, teta Květo. Nezvedá to, nebo hned zavěsí. Nechce mě slyšet.
Ale! Neplač, to nesmíš!
Nebudu posmrkávala Evička, v duši naštvaná a smutná, že s nimi máma není.
Jenže Věra zatvrzele dál trvala na svém. Myslela si: čas všechno napraví! Oni přijdou žádat o odpuštění a já si vyberu, jestli je přijmout.
Jenže pak už nešlo být sama. Jestli to byl věk, nebo něco jiného, každopádně vzala znovu telefon a vytáčela sestřino staré číslo při osamělém Silvestru. Místo Květy se zase ozval cizí hlas.
Jakmile mohla, Věra číslo zkusila ještě jednou.
Ano, kdo volá?
Spíš koho voláte vy! Jaktože máte číslo mé sestry?
Jednoduše. Koupila jsem si novou SIM kartu. Když číslo nikdo dlouho nepoužívá, dají ho jinému.
To je nesmysl. Kde je tedy moje sestra?
To já nemohu vědět, hlas dívky byl odměřený, až se Věra rozhodla mírnit, aby měla šanci něco zjistit.
To je zvláštní… Můžete mi pomoci?
Chvíli ticho, pak holka řekla:
Možná. Co byste potřebovala?
Zjistíte ve vašem městě, jestli tam moje sestra Květa žije? Dám vám údaje, adresu, a vy byste mi řekla, jestli je v pořádku. Všechny výdaje zaplatím.
Slečna chvíli váhala a pak tiše:
Dobře. Není třeba nic platit, nadiktujte mi adresu.
Tak jí Věra všechno řekla a čekala na odpověď, která však byla úplně jiná, než doufala.
Vaše sestra tu už není. Zemřela před rokem a půl. Bojovala s nemocí několik let, nakonec to tělo nezvládlo. Její manžel by vás rád viděl, pokud byste chtěla přijet. A ještě něco
Co? Věřin hlas ztěžkl na dno.
Vaše dcera. Taky vás čeká. A vnoučata. Máte dvě. Poslala vám vzkaz od vaší sestry. Chtěla by to říct sama, ale má pocit, že takhle to lépe přijmete. Vy přece Květu nikdy neposlouchala
Tak říkejte!
Věrko, neblbni. Všechno tvoje je tady. Dospěj už. Pořád tě máme rádi.
Bylo ticho. Věra poprvé v životě ucítila, jak jí něco uniklo mezi prsty.
To je všechno?
Ano.
Děkuji…
Není zač.
V hlasu té neznámé se objevilo něco vřelého.
Přijeďte. Máte krásnou rodinu a nádherná vnoučata.
Pak už jen hovor skončil a Věra plakala. Silněji než kdykoli předtím. Nemohla nic vrátit, ani potlačit bolest. Hrozivě litovala každé vteřiny, kdy jí vlastní ješitnost zabránila dát přednost lásce.
Naplakala se do rána a pak vytočila číslo, které dávno znala nazpaměť.
Evičko…
Mami! Ahoj! Čekáme tě!
Dcero, já…
Nesnaž se nic vysvětlovat. Přijeď! Všechno bude, jak má být!
Věřině srdci něco tiklo. Až při balení kufru jí docvaklo, co ji překvapilo.
V Eviččině hlase byla rozhodnost, jemnost po Květě a taky něco, co Věře tolik let chybělo.
Láska. Nezištná, čistá. Právě ta, kterou Květa znala odmalička a kterou se Věra teprve musela naučit.
A i když si nebyla ničím jistá, doufala, že se to konečně podaří.
