Sotva mi bylo osmnáct, už jsem se provdala. Doslova a do písmene vystřelila jsem do manželství naprosto nečekaně, nejen pro své okolí, ale i pro sebe samotnou. Ale co se stalo, to se zpátky nevezme. Začínala jsem nový život, úplně neznámý, ve kterém mě čekalo mimo jiné seznámení s rodiči mého mladého muže, který byl, pravda, stejně zaskočený a rozpačitý jako já. Oba jsme vypadli z hnízda dřív, než jsme se naučili pořádně letět.
Jednoho rána, když mě moje teta Anežka jak bylo jejím zvykem krmila snídaní, přistrkovala ke mně samé dobroty a nutila mě jíst ještě o lžičku navíc, přišla k nám sousedka, stará paní Jandová. Zadívala se na tuto proceduru a utrousila:
Ty se, děvenko, máš, ty jsi rozmazlená, nic jsi nezažila, uvidíš, jak ti tvoje tchyně zavaří.
Prosím tě, nech už jí, jen jí nestraš, okřikla ji teta Anežka.
Opravdu, s křivdami jsem se dosud nesetkala. Naši zajímavou rodinu tvořily babička a její tři dcery, maminka mého bratra Jindřicha byla nejmladší Miluše a mě si nejvíc hýčkala nejstarší sestra Anežka. Muži mezi námi nebyli, všechny sestry nám vzala válka. Žily jsme pospolu, v pokoji a děti měly lásky i péče na rozdávání, někdy skoro až příliš.
Mě, jako nejmladší, rozmazlovali obzvlášť. S pravdou přišla stará Jandová opravdu, křivdu jsem neznala. Ale slovo tchyně mi znělo nepříjemně, skoro jako výhružka, drsné a ostnaté. Tchyně to slovo se mi zarylo do paměti a nechtělo pustit až do té chvíle, kdy nadešla naše první schůzka. Ve mně to slovo vyvolávalo obavy z nepředvídaných nesnází v budoucnosti.
Moje tchyně byla sympatická, vysoká, statná žena. Pojď dál, děvče, usmála se na mě vřele. Hned začala pobíhat po domě, nabízela nám jídlo a pak mě vzala na dvůr, kde mi s pýchou ukázala svůj pečlivě udržovaný záhonek, kde už rašily nejrůznější zeleniny. Představila mi taky svého prasátko, jak jinak než Bóďu když uviděl svou paní, radostně zachrochtal.
Bóďo, Bóďo, hned tě nakrmím, ty můj šikulo, mluvila k němu něžně, a mně u toho až zjihlo srdce, skoro jako kdyby chválila mě.
Zahrádka, Bóďa to mi všechno bylo až důvěrně známé z dětství. U nás jsme nazývali všechna selátka Bóďa a domlouvali jim s podobnou laskavostí. Najednou mi tam bylo dobře a začínalo se mi vše i líbit.
Ráno naši chlapi odcházeli na stavbu a my ženské zůstávaly doma. Jen to protivné slovo tchyně mi bránilo, abych ji oslovovala, a přitom to bylo stále potřebnější. Jednou, když mi pochválila jméno, začala jsem jí vyprávět o českých legendách, o staré kněžně Ludmile, a ona se smála: No tak mě klidně říkej Ludmilo, já taky Ludmila, ať máme po starostech. Líbí se ti to jméno?
Tak mi Ludmila vyřešila ten drobný problém a já už jí říkala paní Ludmilo, samozřejmě s respektem k jejímu jménu. Život si sedal do klidu. Jak byla usměvavá, bystrá, uměla nenápadně zařídit v domě všechnu práci když jsem vstala, snídaně už byla jako doma na stole, podlaha vyleštěná, zahrádka vypletá a Bóďa spokojený.
Sedávaly jsme pak na prahu, vyprávěla mi s úsměvem, co všechno musela přežít za války se třemi kluky, jak pracovala na nucených pracích v lese, jak její děti ztratily chlebové lístky a jeden hodný vedoucí jí dovolil zametat krám a brát domů drobky z táců, kde zůstávaly zbytky chleba. Ten muž, ať je mu země lehká, tím zachránil hlavně nejmladšího synka, mého muže, který byl tehdy slabý a křehký.
V mých představách se ty příběhy rozzářily pestrými barvami, svět se rozšiřoval o nové pocity a porozumění. Všechno bylo zalité poklidem do jednoho osudného rána.
Jednou mě Ludmila vzbudila a povídá: Děvenko, ženy se chystají do lesa na borůvky, půjdu s nimi, třeba vám něco přinesu. Ale nakrmíš Bóďu? Vše připraveno v kýblu.
Jistě, o Bóďu se postarám, nebojte, ujistila jsem ji a zůstala doma sama.
Velmi brzy se Bóďa připomněl hlasitým chrochtáním. Vzala jsem kýblík s jeho snídaní a šla ke chlívku tam už stál pořádně dorostlý vepř. Stačilo otevřít dvířka, vsypat jídlo do jeho koryta. Jednoduché, myslela jsem si. Chyba lávky.
Jakmile jsem pootevřela dveře, Bóďa je s neuvěřitelnou silou vrazil dokořán, vytrhl mi kýbl z rukou a vydal se jako splašený ven, přímo na záhony. Duch svobody mu nedal pokoj v radosti vyváděl po záhoncích, vál na zádech, chrochtal a škodil, až se mi chtělo brečet. Zděšeně jsem zírala, co teď? Musela jsem něco dělat sledovat, jak ničí drahocennou práci paní Ludmily, to nešlo. Už jsem chápala, co znamená doopravdy pokazit si vztahy s tchyní a to navíc oprávněně.
Bylo nezbytné, za každou cenu Bóďu zahnat zpátky do chlívku! S tou myšlenkou jsem se za ním vrhla. Naše rychlosti byly celkem srovnatelné, někdy jsem ho i chytla za tu jeho kulatou, klouzavou kůži, ale Bóďa rychle pochopil, že s sebou svobodu nedá zadarmo, vysmekl se a pelášil dál. Musím zkusit lest. Rozběhla jsem se do domu, nabrala chléb. Hladový Bóďa bral z ruky, pomalu jsme se přibližovali ke chlívku, ale jakmile byl na dosah, otočil se a začal zase vyvádět s novou vervou. Na jeho fantazii jsem nestačila. Povalil dokonce i skleníček s mladými rajčaty.
Nakonec se Bóďa unavil, sedl na své tlusté boky a s požitkářským chrochtáním zarovnával záhonky úplně napadrť. V nouzi jsem si vzpomněla, jak jsme v dětství hladili kolem uší naše domácí zvířata. Teď už mě nevnímal jako soupeře, dovolil mi přijít blíž. Zvolna jsem ho svalila na bok a začala ho drbat na břiše. Blaženě přivřel oči, spokojeně funěl a já už nemyslela na nic jiného, než že nesmí vstát. Čas se vlekl střídala jsem unavené ruce, hrdlo suché, slunce pražilo čím dál víc. Bylo patrné, že jsme oba dočista ztraceni: Bóďa šťastný, já zoufalá, oba špinaví a s rozbořenou zahrádkou.
Vtom se zabouchla branka a do téhle podivné scény přiběhla paní Ludmila.
Ty potvoro, ty jsi tu děvenku úplně umořil! křikla, popadla Bóďu za zadní nohu a vlekla jej přes zbytky záhonů rovnou do chlívku, kde ho zavřela.
Chtěla jsem vstát, ale nohy mě neposlouchaly. Ludmila mi pomohla vstát a se smíchem mě vedla z bahna na dvorku.
Počkej, děvčátko moje, tebe musím pořádně očistit! přispěchala s vědrem vody, co sama ráno přinesla od pumpy, a začala mě umývat polévala mi nohy, ruce, tvář. Voda stékala černá od hlíny a s ní, mám pocit, uplavalo i to děsivé, pichlavé slovo TCHYNĚ, které už se nikdy nevrátilo.
Přemohlo mě radostné osvobození a najednou mi samo uniklo ze rtů: Jé, maminko moje! Rozesmála se, objala mě a vedla domů, pohostit mě lesními borůvkami.
O rozorané zahrádce jsme se už bavily jen letmo. Mávla rukou:
Ach, děvčátko, to jsou jen záhonky, to napravíme a zelenina zase poroste. Vždyť nám toho tolik netřeba. A rajčata znovu obrazí, uvidíš. Co si z toho dělat, že si prasátko zablblo? Teď si odpočiň, dokud naši chlapi nepřijdou, já ti uvařím něco dobrého k obědu.”
Odkud jen vzala ta žena s tak těžkým osudem tolik trpělivosti, dobroty i moudrosti? Nevím, kdo ji obdaroval takovým soucitem a laskavým srdcem. Ale vím jistě, odkud vyrůstají silní, hodní a poctiví synové, které pak tyto výjimečné ženy nespravedlivě někdy nazývané slůvkem tchyně bez váhání dávají jiným děvčatům.
