Když byla Andrejka dva roky stará, žila v kojeneckém ústavu. Ten den jsem měl přijet nafotit děti. Přidělili mi ty nejsložitější případy, o které se dlouho nikdo nezajímal.
Vešel jsem do její skupiny a uviděl holčičku se zamračeným, překrouceným, skoro až staře vypadajícím obličejem. Jaké nehezké dítě, problesklo mi hlavou. Když jsem ji ale začal fotit, uviděl jsem ji skrz tu strnulou, bezútěšnou masku. Najednou v ní cosi ožilo.
Zachytit pohled deprivovaného dítěte je těžké. Ta podivná holka se mi ale dívala přímo do objektivu. Nepřestávala. A zničehonic jsem zahlédl její duši. Samotnou, nekonečně osamělou. Trpící. Nebyla v tom ani naděje spíš to bylo vůbec první okamžik v jejím životě, kdy ji někdo vnímá. Duši odmítnutou, vše chápající. Stejnou, jakou mám já. Pak sklopila zrak. A oči se jí zalily slzami.
Poprosil jsem pečovatelku: Povíte mi něco o Andrejce? Mám napsat článek. Co bych vám tak řekla? vzdychla jen. Co umí, co říká? ptám se dál. Ale ona nic neumí. Nic neříká. Sedí v provaze a houpe se až na zem. A když se houpe, kňourá. O ní nemá smysl něco říkat. Je prostě žádná.
Dva měsíce před touhle návštěvou nám zemřela nejmladší dcera. Úžasný život narazil v plné rychlosti do cihlové zdi a zmizel. Ale my jsme zůstali. Žili jsme dál v jiném světě. Ve světě POTOM. Chodili jsme, mluvili, jedli, dělali všechno proto, abychom našim dětem zakryli vlastní zoufalství a neodradili jim poslední naději. Sami jsme už další skoro neměli. Kladl jsem si otázku: Bude mě ještě někdy něco těšit? Jezdil jsem na focení a před ústavem brečel v autě. Pak jsem se otřel sněhem, narovnal, předstíral normálního člověka, mluvil obyčejným hlasem, usmíval se. Ale bylo to póza.
Nechtěli jsme náhradní dítě. Jenom jsme chtěli nějak přežít. A do toho přišla tahle Andrejka se svojí samotou a zoufalstvím… Jako bych za dobu toho projektu neviděl stovky takových osamělých dětí. Jenomže Tahle jako by klíčem odemkla mé srdce. To osamění bylo moje…
Doma jsem opatrně řekl své skvělé ženě: Nevím, jak o tom mluvit… fotil jsem tam jednu holčičku, chápu všechno, ale teď prostě na ni nedokážu nemyslet… podívej se, neměli bychom o tom uvažovat? A Jana řekla: Uvědomuješ si vůbec, že nejsi v pořádku? Jaké holčičky? Sotva dýcháme.
Ano, nejsem v pořádku. Ale už asi nikdy nebudu. Musíme se naučit žít jak to je.
Jeli jsme do kojeneckého ústavu. Podívat se na Andrejku. Přivedla ji vychovatelka. Byla droboučká s tím stejným pokřiveným obličejíkem, skoro se belhala, jako rak, a pod nosem měla zelený flek od soplu. Bože, jak vypadá, napadlo mě. Vypadá jak nepovedený zárodek člověka. Co jsem v ní vlastně viděl?
Andrejka osahala plyšáka, co jsme přinesli, upadla, rozkročila nohy, začala se houpat, rychle a energeticky, až se hlavou dotýkala podlahy.
Mezitím hlavní lékařka rozjela svůj monolog: Pane Schovánku, tohle není dítě s lehkou mentální retardací! Je tu těžká mentální zaostalost! Žádná perspektiva. Chystáme ji předat do ústavu sociální péče. Rozumíte? Je to hluboce mentálně retardované, nevzdělavatelné dítě. Teď mám už sedm zamítnutí. Nic neumí a nedělá, co by měla v jejím věku. Jenom sedí v rozštěpu a houpe se. Říkáme jí Voločková
A tu můj muž, na kterého jsem se celou dobu bál vůbec podívat, řekl: Víte, nám se ta holčička líbí. Vezmeme ji.
Ptal jsem se ho potom: Proč jsi to řekl? Vždyť jsi nechtěl? A on odpověděl: Došlo mi, že ji musíme zachránit. A že nikdo jiný to neudělá.
Adoptovali jsme Andrejku a nechali ústav v rozpacích.
Andrejka byla v hluboké depresi. Nevěřila světu. Svět byl nebezpečný a záludný. Nikdo si jí dva roky nevšímal a neměl ji rád. Nemohla svět nijak ovlivnit. Neuměla si říct o pomoc. Nehrála si. Všechno trhala a ničila. Vyděsilo ji všechno, lámala se a houpala. Vždy propukla v hysterii až do zástavy dechu. Jedla jenom kaši. Sotva chodila, bála se vody, nočníku, táty, výtahu, větru, auta…
Ve mně vyl můj smutek. Zvenku vyl Andrejka. Vím, proč se při ztrátě dítěte nedoporučuje adoptovat hned další. Člověk prostě nemá sílu. Všechno padne na to, aby se člověk nerozpadl. Ale dítě potřebuje sil opravdu hodně. Ty si musíte někde najít. Já je bral z naší bolesti.
Opakoval jsem si: Tvoje neštěstí je malicherné proti té bídě toho dítěte. Ztratil jsi dceru, ale máš ještě syna, dceru, ženu, mámu, přátele, práci, domov. Andrejka nikdy nic neměla. Ani trochu. Je jí mnohem hůř.
Víte, co se z toho nepatrného, zlomeného, uplakaného, depresivního tvora, kterého jsme si vzali, stalo?
Byla to naše úžasná dcera, Andulka. Rychle se to píše, ale nebylo to rychlé. Uteklo devět let.
Andrejka je teď tím, kým ji Bůh zamýšlel lehká a veselá, koketní, hodná, vstřícná, citlivá, něžná a velmi tolerantní k nám, krásná dívka. Chodí do běžné školy do logopedické třídy. Věnuje se potápění. Potápění!
Říká: Tati, při tomhle ponoru se mi hned povedlo vydechnout do automatiky pod vodou V tu chvíli brečím.
Právě teď je Andrejka na potápěčském táboře v Chorvatsku. Letěla tam letadlem. Je jí jedenáct. Volá mi a nadšeně štěbetá: Tati, je tu nádherně, koupali jsme se, byl bouřka, moře úplně zchladlo! Ale už bude teplejší, přivezli nám neoprény, zítra jdeme znovu pod vodu! K večeři byla ryba, dali jsme ji kočkám, tady je koček strašně moc! Víš, že rybu nemám ráda. Ale jedla jsem kaši. Byli jsme na výletě na horu, třináct kilometrů, nohy mě skoro upadly Je tu krásně a rostou tu chráněné stromy! Kamarádím se tu s moc fajn holkama. Koupila jsem si krekry za ty peníze, co jsi mi dal. Všem jsem je rozdala. Houpu se v houpací síti… Stýská se mi!
Protože jsme ji zachránili. Zachránili jsme ji. A zachránili i sami sebe. Spolu, na jednom voru
Z téhle části svého života jsem si odnesl: Skutečné štěstí neznamená zůstat bez bolesti. Znamená najít sami sebe v pomoci druhému.
