Hele, Terka sedí už přes dvě hodiny v čekárně u bylinářky paní Niny v malé vesnici kousek za Českými Budějovicemi. Tohle byla její poslední naděje. Už pár let se marně snaží s manželem o miminko, ale pokaždé to skončí dřív, než by chtěla.
No, já Vám fakt nevím, všechny výsledky jsou v pohodě, žádná diagnóza, všechno čistý, krčila rameny gynekoložka.
Ale když je se mnou všechno v pořádku, proč to teda nejde? Musí to přece mít nějaký důvod, snažila se zjistit Terka.
To netuším. Medicína někdy nestačí Zkuste třeba zajít do kostela, nebo tak… odpověděla tiše paní doktorka.
***
Terka byla s Tomášem pět let sezdaná. Měli krásný byt na Vinohradech, fajn práci, společné koníčky, hezký vztah Chyběl v jejich životě jen dětský smích, který by rozveselil prostorný domov.
Už dřív Terku napadlo, že nad nimi visí nějaká kletba, a po rozhovoru s lékařkou to jen zesílilo.
Víš co, na chrámy teď kašli, tohle je na pořádnou bylinkářku! Znám adresu jedné skvělé, napiš si to, přitiskla jí do ruky papírek kamarádka Markéta. Jeď tam, na co čekat, tím dřív, tím líp!
Nakonec na Terku konečně přišla řada. Vstoupila do voňavé, nízké chalupičky, kde ji přivítala drobná babička v bílé šátce a květované halence. Usmála se tajně čekala nějakou děsivou postavu s černýma kočkama, ale tahle paní působila spíš jako pohádková babička.
Vítej, dcero, posaď se tady ke svaté Maří Magdaléně, řekla klidným hlasem.
Terka se rozbrečela. Víte, já mám takový problém
Já už vím, proč jsi přišla. Udělám, co bude v mých silách, řekla laskavě paní Nina.
Posadila Terku na měkoučkou židli, přečetla modlitbu a udělala kolem ní pár rituálů se svíčkou. Celé to trvalo asi dvacet minut. Potom si sedly proti sobě, stará paní ji vzala za ruku.
Nepřivedeš na svět dítě. Nad tebou je stín stará kletba, kterou musíš nechat odmodlit.
Jaká kletba, proboha? Komu bych co udělala? divila se Terka.
Ty ne. Tvoje matka si nese těžký hřích. Ty za ni platíš.
To je nespravedlivé! Mamka je dávno po smrti. Proč mám platit za cizí chyby já?
To je koloběh života. Některé věci neovlivníme
Ale můžete mi nějak pomoct? doufala Tereza.
Ne. Kdybys měla jen obyčejné zlé oko nebo zášť, dobře, to zvládnu. Ale tohle je hlubší. Musíš zjistit, komu tvoje máma ublížila, a napravit, co můžeš. A hlavně modli se, nejen za sebe, ale i za všechny, kdo ti kdy ublížili.
Děkuju, špitla Tereza.
Se slzama v očích nasedla do auta a volala Tomáše.
Tome? Dneska nedorazím domů, musím za tetou na vesnici, vysvětlím později
Nasedla a rozjela se směrem k Sedlčanům.
Terko! Cos nepřijela dřív, mohla jsem ti nachystat saunu! vítala ji teta Božena.
Teto, jdu k věci, řekni mi pravdu co provedla moje máma? Co udělala tak hroznýho?
Tos kde slyšela? zalekla se teta.
Tereza vyprávěla zážitek u bylinářky a tetě spadla brada.
Kdo by to řekl… No dobře, poslouchej
Teta jí řekla, že její maminka Marie byla nejkrásnější holka v okolí, o nápadníky neměla nouzi, ale zakoukala se do ženatého. Bez výčitek vylákala od jeho manželky Pavla. Chudák manželka zůstala sama s miminkem. Když za Marií jednou lezla po kolenou, aby jí svého muže vrátila, vysmála se jí do očí. Ponižená žena odešla a při odchodu vyslala na Marii i její budoucí děti kletbu.
A co bylo dál? ptala se Tereza šepotem.
Tvoji rodiče si sice vzali, ty ses narodila, ale štěstí dlouho nevydrželo. Nejprve zmizel táta, pak i maminka. Jako kdyby kletba zafungovala. No a teď ty Teta pokývala smutně hlavou.
A žije ta Pavla ještě tady ve vsi? Chci ji poprosit o odpuštění. Za maminčiny hříchy.
S Pavlou to taky nedopadlo dobře Po nějaké době se psychicky zhroutila, byla chvíli mírná, ale pak jednoho dne napadla na ulici kolemjdoucího a museli ji odvést do ústavu. Jejího syna, Lukáše, dali do děcáku.
Lukáš je vlastně můj nevlastní bratr, že? Je starší než já
Přesně tak. Ale jeho život byl samý smutek. Odchoval ho ústav, když se vrátil, začal pít a dělat ostudu. Nakonec z něj už byl troska. Ztratil se jednou v zimě v lese, našli ho zmrzlého, přišel o obě nohy. Teď žije na vozíku, v rozpadlém domě na konci vsi.
To je hrozný Mamka nejen rozbila rodinu, ale zničila životy úplně nevinných lidí.
Tak to prostě bylo, přikývla teta Božena.
Vedeš mě za ním? Chci ho vidět, rozhodla se Tereza.
Nechoď tam, pořád pije a je z něj hromada neštěstí Nevíš, co čekat.
Když mě tam nezavedeš, zeptám se ostatních, nedala se Tereza.
Dobře, jdeme. Ale pak si nestěžuj! zabručela teta a oblékla si bundu.
Cestou ke starému baráku Lukáše šlapaly po sněhu, byla už tma. Barák napůl spadnutý, plot ležel prostě bída s nouzí. Okýnko žlutě svítilo od lampy, jinak tam nebyl proud. Tereza krátce zaťukala na okenní tabulku.
Není zamčeno! ozval se nakřáplý hlas zevnitř.
Kdyžtak zakřič, jsem venku, zašeptala teta Božena.
Tereza vešla dovnitř a šokoval ji téměř nesnesitelný puch laciného vína a kouře. Stůl byl plný nedopalků, láhví, a v koutě seděl na vozíku muž s prošedivělými vlasy. Na stole spala stočená do klubíčka bílá kočka, jediné čisté místo v celém domě.
Máte na stole kočku začala bezradně Tereza.
To je Bělka! Ta může všechno, je šéf, já jsem jenom nájemník, zahuhlal Lukáš s ironickým úšklebkem. Tak co po mně chceš? Jestli jsi z úřadu, tak mě do ústavu stejně nedostanete!
Jsem tady z jiného důvodu. Já jsem Tereza, tvoje sestra z tátovy strany.
Fakt, no vida! Sestřička! Jsi přišla pro dědictví? Nic tu není, všechno je máma Pavly.
Já tady nejsem kvůli penězům Chci tě poprosit o odpuštění. Nechci, abys kvůli naší rodině zůstal úplně sám. Jak ti můžu trochu pomoct?
Lukáš se uchechtl bolelo ho to, ale urazil se. Pak sykl: Dáš mi tisícovku?
Tereza vytáhla peněženku a položila na stůl pět tisíc. Díky. Jsi volná, odpuštěno! A jestli jednou ještě budeš chtít prominutí, stav se!
Potřebuješ něco? Nikam tě nikdo nechce odtáhnout k doktorovi, jen řekni.
Stačí. Už vypadni, jdu si lehnout.
Tereza vyšla ven a vydala se zpět do tetina stavení. Byla úplně vyřízená, tohle setkání ji zasáhlo víc, než čekala.
Tak co? Povídali jste si? běžela za ní teta.
Jo. A odpustil prý…
Buď ráda, že jsi to zkusila. Drž se. Nechceš přespat?
Ne, potřebuji být teď sama, zalhala Tereza a nasedla do auta.
Celý týden se pak toulala jak duše v předpeklí. Myšlenky na Lukáše ji sužovaly dnem i nocí. Uvědomila si, že je mu jediná blízká duše, která mu zbyla. A napadlo ji nakonec zajít do kostela. Po mši tam zůstala, uklidňovalo ji to, a tak se začala modlit za všechny, co jí kdy ublížili.
Je ti těžko, dcero? oslovil ji farář.
Promiňte, zdržuji vás?
Chceš si popovídat? Anebo vyznat?
Tereza se rozplakala a všechno mu vyklopila do posledního detailu.
Farář jen kroutil hlavou: Víš, že bylinkářka se úplně mýlila? Děti nejsou odpovědné za rodiče. Ale v jednom má pravdu musíš se modlit nejen za sebe, ale i za ty druhé, obzvlášť když ti obližují.
Co mám ale dělat s Lukášem? Chci mu pomoct, vzít ho k sobě, bojím se ale, že Tomáš to nepochopí.
Rozhodni se podle srdce a svědomí, řekl klidně pan farář.
Druhý den sbírala Terka odvahu, ale jela k Lukášovi znovu, tentokrát rozhodnutá.
Na co jsi přišla? Přišla jsi zase s penězma? zavrčel Lukáš.
Tentokrát ne. Pojedeš se mnou. Zavolám záchranku, když budeš dělat problémy. Prostě pojedeš, basta! Zkusíme nemocnici, a pak tě vezmu domů mám barák se zahradou, tam ti bude líp.
Lukáš chvíli mlčel.
A co Bělka? Ta půjde se mnou!
Jasně že půjde, vždyť už jsem si na kočku dlouho dělala zálusk, rozesmála se Terka.
***
Uběhly tři měsíce, a Lukáš se zabydlel stal se z něj veselý, empatický člověk. Rád seděl u počítače, rozhodl se učit programování.
Hele, zítra přivezou z Německa ty protézy, za pár měsíců zase budeš běhat, poplácal ho po zádech Tomáš.
Lukáš měl slzy v očích. Člověk by neřekl, že to ještě někdy zažije.
Já s tím nemám tolik společnýho, je to Terka ta je ráda, že tě našla, usmíval se Tomáš.
Za půl roku stáli Tomáš s Lukášem u okna porodnice v Praze. Šťastná Terka jim v okně ukazovala dvojčátka.
Bude u nás vesele! rozesmál se Tomáš.
Tak co, strýčku, připraven na dvě neteřinky?
Kdykoliv! zahřměl Lukáš a poprvé po letech se od srdce zasmál.
