Kopie manželky
Jsi si jistá, že ti to nebude na obtíž? zeptala se Markéta, když stála ve dveřích s taškou přes rameno a zvláštním, trochu nejistým úsměvem, jaký jsem u ní snad nikdy neviděl. Chápu, že je to nepříjemné. Chápu to.
Markéto, už toho nech. Pojď dál, stoupl jsem si stranou a přidržel jí dveře. Pokoj je volný, Petr nemá nic proti. Je to v pořádku.
Petr nemá nic proti zopakovala a v jejím hlase bylo něco podivného. Nebyla to ironie, spíš překvapení, jako by to slovo nemá nic proti mělo pro ni jinou váhu.
On mívá málokdy něco proti, řekl jsem a zamířil do kuchyně. Zuj se. Přezůvky máš vlevo.
A tak to všechno začalo.
Bylo mi dvaapadesát, Markétě, mé kamarádce ze studií, o rok méně. Posledních pět let jsme se vídali jen občas, jednou pozvali na kávu v centru Brna, jindy jen krátký telefonát. Myslel jsem, že Markétu znám dost dobře natolik, že jí otevřu dveře bez dlouhého rozmýšlení. Rozvedla se. Nájem jí skončil. Na nové bydlení čekala na papíry. Mělo to být na dva tři týdny, nanejvýš měsíc. Potřebovala se nějak překlenout, zvednout se.
Bydleli jsme v Olomouci ani velké, ani malé město, kde se všechny ulice trochu navzájem podobají a v obchodě pod domem vás poznají podle hlasu. Třípokojový byt, třetí patro, okna do tiché ulice. Petr byl stavbyvedoucí, nenápadný, ale měl dobrou pozici. Já učil ekonomii na střední škole. Dvacet tři let spolu. Dcera už dávno žila v Praze. Byt měl řád, jak to bývá, když je všechno léta na svém místě a nechce se měnit.
Markéta přijela s velkou taškou a jednou krabicí. Vybalila potichu, skoro neznatelně. První tři dny jsem o ní skoro nevěděl ráno odcházela, večer se vracela, jedla málo, mluvila ještě méně. Petr se první večer jen zeptal:
Na dlouho?
Měsíc, odpověděl jsem.
Jasně, měsíc, zopakoval stejnou intonací, jako měla Markéta ve dveřích.
Nevěnoval jsem tomu pozornost. Nikdy jsem si moc nevšímal detailů. Nebo jsem si aspoň myslel, že ne.
Poprvé jsem se zarazil druhý týden. Ráno v koupelně ležela na umyvadle moje lahvička parfému. Zahrada jasmínu tmavě zelený flakon se stříbrným uzávěrem, kupoval jsem ho už roky v obchodě na Olbrachtově. Nebyl tam, kde má být, v levé horní přihrádce, ale přímo na umyvadle. Řekl jsem si, že jsem ho asi já sám zapomněl vrátit na místo. Vrátil jsem ho zpět. Zapomněl na to.
Třetí týden přišly další drobnosti.
Snídali jsme spolu, všichni tři. Kávu jsem vařil po svém trochu studené vody, až pak horkou, ale nikdy úplně vroucí, jinak zhořkne. Petr to věděl a vždy mě pochválil. Jednoho rána ji dělala Markéta, protože jsem se zdržel u telefonu. Petr ochutnal, a řekl:
Nojono. Dobré!
Okoukala jsem to od Radka, usmála se Markéta. Takhle to prý dělá vždycky.
Podíval jsem se na ni. Markéta se tvářila vesele, neškodně. Usmál jsem se i já.
Ale uvnitř mě to mírně zabolelo. Něco malého, bezejmenného.
Pak přišlo obvyklé pracovní kolo: výuka, opravy testů, shon. Doma bylo klidno, čisto. Markéta zvládala uklidit, něco uvařit. Petr si na to zvykl rychleji, než jsem čekal.
Dnes vařila Markéta, oznámil mi jednou nadšeně, jako kdyby mluvil o nějaké radosti. Fazolová polévka. Výborná.
Já ji taky občas dělám, namítl jsem.
Nojo, vlastně, přikývl. Je to podobné.
Nezeptal jsem se, čí je lepší. On to taky neřekl.
Markéta pracovala z domova, něco s dokumenty, hotové detaily jsem neřešil. Celé dny seděla v hostinském pokoji za notebookem, okolo oběda přišla uvařit něco nenáročného, na večer byla vždy učesaná, oblečená jako ven, ne v domácím. Zatímco já chodil večer v teplácích a starém svetru, ona byla vždy upravená. Jako by v mém bytě působila lépe než já sám.
Jednou večer seděli s Petrem u televize. Já v ložnici opravoval testy. Ze zdi bylo slyšet jejich rozhovor, v klidu, bez pauz. Petr vyprávěl a Markéta se smála. Ten smích zněl jako můj vlastní, ale trochu jemnější. Přišlo mi to zvláštní, pak jsem to zaplašil. Smích jako smích, no a co.
Ale za pár dní jsem na to zase myslel, už ne s odmítáním.
Markéta začala česat vlasy trochu jinak, než chodila celý život. Dřív nosila sportovní krátký sestřih, teď si nechávala delší, sčesané dozadu. Přesně jako já. Uvědomil jsem si to u zrcadla v předsíni naše odrazy byly podobné, stará a nová fotografie po letech na stejném místě.
Sluší ti to takhle, řekl jsem.
Vážně? podívala se do zrcadla, upravila pramen. Napadlo mě to zkusit, viděla jsem tě tak.
Opět to viděla jsem tě. Další nepatrné napodobování. Usmál jsem se, šel do kuchyně. Uvnitř ale něco zůstalo zaražené.
Zavolal jsem dceři v neděli.
Tati, jak se máte?
Dobře. Máme u sebe Markétu, víš, říkal jsem ti to.
Jojo, ještě je u vás?
Pořád čeká na papíry.
No, hlavně že držíte pohromadě. Co táta?
Petr s Markétou si rozumí.
Ticho.
A to je dobře, nebo špatně? zeptala se.
Asi dobře, řekl jsem, i když jsem to cítil jinak.
Dlouho jsem pak seděl s chladnoucím čajem u okna a přemýšlel nad tím, proč jsem tu nestrannou větu řekl opatrněji, než bylo třeba. Jako bych si potřeboval ověřit pevnost půdy pod nohama.
Pátý týden Markéta chtěla recept na mou jablečnou buchtu.
Tu, co jsi dělal minulou neděli, s jablky a skořicí.
Nemám ho napsaný, dávám to od oka.
Tak mi to aspoň popiš, vyzkouším.
Vysvětlil jsem jí to nejpodrobněji, jak jsem uměl. Zapsala si. A za tři dny buchtu upekla sama. Petr jedl a opět chválil. Nedokázal jsem poznat, říká-li to z přesvědčení, nebo už přestává vnímat rozdíl, kdo peče.
Ten večer jsem v předsíni otevřel skříň a zůstal stát. Visela v ní Markétina světle šedá bunda s páskem. Má vlastní, skoro stejná, visela hned vedle. Dlouho jsem na obě koukal.
Nezeptal jsem se proč. Ne protože bych se bál, ale protože jsem nevěděl, jak to říct, aniž bych zněl hloupě.
V práci bylo napětí blížila se inspekce, všechno jsem dodělával doma. Petr s Markétou trávili večery v obýváku. Slyšel jsem útržky rozhovorů za zavřenými dveřmi. Občas jsem šel mezi ně, rozhovor pokračoval, akorát trochu jinak. Zapojili mě, ale spíš jako třetího do počtu.
Jednou večer jsem to přece jen nadhodil, když Markéta byla už ve svém pokoji.
Petře, nemyslíš, že mě Markéta tak trochu napodobuje?
Petr se na mě podíval, rozpačitě.
Kdo? Markéta?
No přece. Účes, bunda, recepty, parfém.
Holky si přece občas půjčují nápady. To je normální.
Možná, řekl jsem.
Díval se už do mobilu. Téma skončilo samo.
Večer jsem ležel potmě a přemýšlel, že Petr má vlastně pravdu. Kamarádky si občas něco okoukají. Asi jsem to taky někdy u Markéty okoukal, jen už si nevzpomínám. Je to normální. Několikrát jsem si to pro sebe zopakoval, jako by to slovo mohlo něco změnit. Normální. Ale normální to nebylo.
Od té chvíle jsem si Markéty všímal víc. Viděl jsem věci, které mi dřív unikaly. Když mluvila s Petrem, tiše skláněla hlavu k pravé straně přesně jako já, když někoho opravdu poslouchám. Říkala no právě přesně tím protahovaným způsobem, jak to mám ve zvyku já. Tea pila bez cukru, dřív si Markéta dávala vždy dvě lžičky. Teď už ne.
To nebyla náhoda. Něco jiného než obyčejné napodobení.
Zavolal jsem kolegyni Zuzce ze školy, se kterou jsem občas probíral život.
Zuzi, stalo se ti někdy, že by ti někdo začal připomínat tebe samu? Ne, že by ti to lichotilo, ale že tvůj styl převezme odněkud do úplného detailu.
To se říká skrytá závist, odpověděla hned. Četla jsem o tom. Člověk touží po tvém životě, ale nemůže ho vzít přímo, tak si ho začne potichu půjčovat po částech.
Mlčel jsem.
Máš u sebe někoho takového?
Nevím, odpověděl jsem, ale uvnitř už jsem věděl, že ano.
Nakonec rozhovor s Markétou přišel od ní. Jednou večer, když jsme popíjeli čaj v kuchyni, řekla:
Rádku, ty máš všechno tak pěkně uspořádané. Koukám na tebe a říkám si: takhle by se mělo žít. Byt, manžel, práce. Všechno na svém místě.
Dalo mi to dvacet let práce, to mít všechno na svém místě, řekl jsem.
Já vím, kývla. Je to vidět, cítím to. Petr taky
Odmlčela se.
Co Petr taky? zeptal jsem se.
Jen říkal mi, že si tě váží. Že vám to spolu funguje. Že se chápete.
Položil jsem hrnek.
Mluvíš s ním o mně?
Občas. Když na to přijde. Chválí tě.
To je milé, řekl jsem. Ale necítil jsem se dobře.
Nevěděl jsem pořádně proč. Manžel chválí ženu kamarádce. Co je na tom špatného? Nic. A stejně něco nesedělo. Mužská intuice, nad kterou jsem se vždy smál, teď pracovala na plné obrátky. Ale mlčela, protože pro to neměla slova.
Ke konci šestého týdne mě Markéta poprosila, jestli si může vzít moje parfémy. Prý její došel.
Jasně, řekl jsem.
Večer jsem zjistil, že ve flakónu zbyla jen třetina. Přesně jsem si pamatoval, že minulý týden byl skoro plný.
Dal jsem lahev do skříňky a zamkl malým zámkem, který jsem nepoužil snad roky. Díval jsem se na sebe do zrcadla a říkal si: teď schováváš parfém před kamarádkou. Co je z tebe za člověka. Ale zpět už jsem ji nevytáhl.
Ten večer přišel Petr domů neobvykle dobře naladěný, takové nálady měl poslední dobou hlavně, když Markéta byla doma. Přinesl zákusky. Jen tak, bez důvodu.
Trochu si zamlsáme, řekl.
Markéta se zaradovala přesně takovým radostným způsobem, jako bych to býval já, kdyby zákusek donesl mě. Přesně, ani víc ani míň. Správně. Díval jsem se na tu scénu z kuchyňských dveří a pomyslel si, že Markéta všechno dělá správně. Správně chválí kávu. Správně se směje. Správně sklání hlavu. Všechno jak já, akorát pozorněji a ochotněji. Bez únavy. Bez dvaceti tří let soužití.
A Petr si toho všímal. Možná to nedovedl pojmenovat, ale všímal.
Dal jsem si taky kousek zákusku, byl dobrý. Povídali jsme si drobnosti, všechno vypadalo normálně. Uvnitř mě však zůstával pocit, na který jsem dlouho nemohl najít jméno. Jako když se vrátíte domů a něco není tak úplně na svém místě, i když to tam stojí.
Jednou přišla nečekaná služební cesta škola mě vyslala na doškolení do Ostravy, čtyři dny. Ředitel navrhl v pátek, já kývl v pondělí. Hlavou mi problesklo: nechám Petra s Markétou doma čtyři dny. Ale okřikl jsem se. Dospělí lidé. Nic se nestane. Měl bych si trochu odpočinout.
Před cestou jsme s Petrem promluvili v kuchyni.
Vrátím se v pátek večer, řekl jsem. S večeří ti pomůže Markéta, zvládne to.
To zvládnem, řekl Petr. Neboj se.
Nebojím, řekl jsem.
Chvíli jsem se na něj díval. Vypadal klidně. Dvacet tři let jsem tohle jeho obličej znal. Teď byl klidný, možná až moc lehký, jak bývá, když člověka nic netíží.
Odjel jsem ve středu ráno. Ve vlaku jsem pročítal metodické materiály, pil kávu z kelímku, díval se z okna na okolní krajinu. Školení bylo nudnější, než jsem čekal, ale potřebné. Večer jsem s Petrem mluvil jen krátce.
Jak je doma?
Dobrý, po večeři, všechno v pohodě.
Markéta je doma?
Ano, ve svém pokoji.
Fajn, dobrou noc.
Dobrou.
Nic podezřelého. Nic zvláštního. Lehl jsem si v hotelu, nemohl jsem usnout. Myslel jsem na všelicos na školu, dceru, že musím koupit nový hrnek. Pak na Markétu. Na dva stejné šedé kabáty v předsíni. Na parfém.
Ve čtvrtek odpoledne mi volal ředitel.
Rádku, poslední den už je jen opakování. Klidně jeď domů dřív, neztrácej den, domluvili jsme se s pořádajícími.
Přijel jsem domů už o půl desáté večer. Vlak měl zpoždění, ale cesta taxíkem byla rychlá, v tom čase už bez kolon.
Odemkl jsem si. Nezvonil jsem, předpokládal jsem, že bude Petr spát.
Nespal.
V obýváku svítily dvě svíčky na stolku u gauče, na stole byly talíře, skleničky, miska s olivami, vonělo to jídlem a parfémem. Jazmínovou zahradou můj parfém byl ale zamčený, Markéta si koupila svůj nový.
Petr seděl u gauče, Markéta vedle něj. Na sobě měla šaty modré barvy, nikdy jsem je neviděl, ale střih a barva přesně podle mého stylu. Vlasy vlnité dozadu. Ruce poklidně v klíně. Povídali si. Když jsem prošel dveřmi, oba zvedli oči.
Vteřina ticha.
Ty už jsi zpátky? řekl Petr překvapeně.
Vidím, odpověděl jsem.
Položil jsem tašku, pověsil kabát a dělal všechno pomalu a opatrně ruce se chvěly jen trochu.
Rádku, byl to jen večeře, řekla Markéta. Jen jsme dojedli…
Vidím, přikývl jsem. Se svíčkami.
Zase ticho.
Romantika, dodal jsem, nejvyrovnaněji, jak to šlo.
Petr vstal.
Nedělej z toho…
Petře, přerušil jsem ho úplně tiše, neříkej mi, co nemám dělat.
Zmlkl. Markéta koukala do ubrusu.
Šel jsem do kuchyně, nalil si vodu, díval se z okna na starý květináč s muškátem, který vždy zalévám ve středu. Ve středu jsem doma nebyl Markéta ho zalila.
Vrátil jsem se do obýváku.
Markéto, najdeš si zítra něco jiného na spaní? řekl jsem.
Zvedla hlavu.
Chápu, že to tak může vypadat…
Najdeš si? zopakoval jsem prostě.
Najdu.
Dobře.
Vzal jsem tašku a šel do ložnice. Zavřel jsem dveře, ne na klíč, prostě jen zavřel. Lehl jsem si na peřinu v oblečení a zíral do stropu. Z obýváku se ozvalo tiché cinknutí, někdo sklízí nádobí. Pak ticho. Dveře do hostinského pokoje tiše zapadly.
Petr nepřišel v noci do ložnice. Slyšel jsem, jak si lehl na gauč v obýváku. To mluvilo za vše.
Ráno jsem vstal první. Uvařil si kávu. Díval se do tiché Olomouce, pátek pomalu začínal. Venku nějaká paní venčila psa, holubi na římse. Obyčejné ráno.
Petr vyšel kolem osmé, stoupl do dveří kuchyně.
Musíme si promluvit, řekl.
Ano, přikývl jsem, pořád zíraje z okna.
Rádku, mezi mnou a Markétou nic není.
Možná.
Ne možná, nic není.
Petře, řekl jsem, pořád do okna. Nechápeš, o čem mluvím. Nemluvím o tom, jestli něco je nebo není. Mluvím o tom, že jsem poslední měsíc viděl, jak v mém bytě žije někdo, kdo se postupně stává mnou. Moje účesy, moje parfémy, moje recepty, moje bunda, moje gesta. A můj manžel, který si toho všímá a líbí se mu to. Protože jsem to já, ale bez únavy. Bez zažitých zvyků. Bez dvaceti tří let manželství.
Mlčel.
To není otázka, dodal jsem. Jen to, co jsem viděl.
Přeháníš, řekl konečně.
Možná, pokrčil jsem rameny. Jdu do práce. Až se vrátím, nechci vidět v pokoji její věci.
Rádku…
Ještě něco, řekl jsem, když jsem si obouval kabát. Naivní důvěřivost. To mě vystihuje. Důvěřoval jsem moc. Vám oběma.
Odešel jsem. Dveře tiše zaklaply.
V práci jsem odučil dvě hodiny, zkontroloval docházku, pil čaj se Zuzkou, která vyprávěla nějaké historky a já kýval do rytmu, poslouchal jsem však jen napůl. Zuzka se na nic neptala, koukla na mě pohledem, ve kterém už otázka nebyla třeba.
Domů jsem přišel kolem půl čtvrté. Hostinský pokoj byl prázdný, čistě ustlaný, po Markétě žádná stopa. Jen v koupelně na poličce jsem našel malý bílý plastový hřeben. Sejmul jsem ho dvěma prsty a vyhodil do koše.
Petr byl doma, četl si. Zvedl oči, když jsem vešel.
Odešla.
Vidím, kývl jsem.
Co bude dál?
Sundal jsem kabát, zamířil do kuchyně, začal něco dělat, ani jsem nevěděl co, prostě bylo potřeba něco dělat.
Rádku, přišel za mnou. Jsme spolu dvacet tři let. Nemůžeš to hodit za hlavu během pár dní…
Můžu, přerušil jsem ho. Dej mi čas.
Kolik?
Nevím. Několik dní. Potřebuju přemýšlet.
Z několika dní byla týden. Žili jsme v bytě jako dvě cizí osoby, zdvořile, bez hádek. Každý jedl zvlášť, spali jsme odděleně. Petr párkrát zkoušel mluvit, odpovídal jsem krátce. Ne proto, že bych se urazil, ale nebyl jsem připraven říct nahlas to, co se mi v hlavě skládalo do hromady slov, která jsem se bál vyslovit, abych jich nelitoval.
V té době jsem hodně přemýšlel o začátku. O tom, jak jsem nechal Markétu přijít bez rozmyslu, protože tak je to správně. Kamarád v nouzi. Protože je to snad normální. Kdy vlastně poprvé cítil, že něco není v pořádku, a proč jsem to tehdy nepomenoval. Tichá závist, řekla Zuzka. Kopírování osobnosti. Postupné, nenásilné, bez hrubosti. Snad bez zlého úmyslu, možná jen z potřeby si navzájem půjčit život malými kousky. Parfémy, recept, pohyby.
Nejvíc mě bolelo něco jiného. Ne Markéta, Petr.
On by si toho nemusel všimnout. Nebo si to mohl uvědomit a říct mi to. Nebo aspoň nereagovat na vylepšenou kopii, jak jsem tomu začal říkat. Ale reagoval. Nosit zákusky, smát se, dělat večeři se svíčkami, když jsem nebyl doma. Možná nevědomě, možná prostě jen přestal přemýšlet.
Na začátku druhého týdne jsem zavolal dceři.
Tati, co se děje?
Co by?
Tvůj hlas je jiný.
Asi se s Petrem rozejdeme, řekl jsem poprvé nahlas.
Dlouhé ticho.
Kvůli Markétě?
Nejen kvůli ní. Ona jen ukázala něco dalšího, co už existovalo.
Co?
Těžko se to vysvětluje. Petr si zvykl. Já taky. Zvykli jsme si natolik, že už jsme se vlastně skoro neviděli. A ona přišla, stala se mnou, ale lepší verzí. Všiml si jí.
Tati…
Neplač, není proč. Jen říkám, jak to je.
Zůstaneš sám?
Nějaký čas jo. A to je v pořádku.
To slovo, v pořádku, tentokrát opravdu sedělo. Protože jsem ho vybral sám.
S Petrem jsme si v neděli večer naposledy v klidu promluvili.
Myslím, že bysme měli jít od sebe, řekl jsem prostě.
Mlčel dlouho.
Je to konečné?
Nevím. Potřebuju prostor. Chci zjistit, kdo jsem bez tebe, bytu, všeho.
Kvůli svíčkám? Byla to jen večeře.
Petře, není to kvůli svíčkám. To je jen poslední detail. To, co jsem viděl, jsem dlouho potlačoval, nazýval normální, i když nebylo.
Já nevím, co jsem udělal špatně.
Nic konkrétního. Prostě jsi mě přestal vidět. Zaregistroval bys, že ti cizí člověk postupně nahrazuje manželku, kdybys mě dál viděl?
Neodpověděl. Ani nemohl.
Byt prodáme, nebo já odkoupím tvůj podíl. Teď ne, potom. Uvidíme.
A ty půjdeš kam?
Pronajmu si něco. Tady, nebo kdekoliv. Uvidím.
Začínat znovu v dvaapadesáti, povzdechl si a v jeho hlase bylo trochu lítosti, nevím, jestli ke mně nebo k sobě.
Ano, v dvaapadesáti. Začít nový život v padesáti. Někdo začne i později.
Vstal jsem, prošel chodbu, v koupelně otevřel skříňku. Vzal zamčený flakón jasmínu, chvíli ho jen podržel. Pak jsem ho odnesl do koše, nehodil, jen postavil. Už ho nepotřebuju.
Posadil jsem se u čaje.
Další dny jsem jednal systematicky volal do realitky, na právníka, navštívil Zuzku, řekl jí stručně, co bylo třeba. Nikoho nepřesvědčovala, jen přikyvovala stylem vím, co cítíš. Dobří přátelé to umí.
Seděli jsme u ní v kuchyni.
Zlobíš se na ni? zeptala se.
Na Markétu? Vlastně ne. Maximálně na sebe, že jsem to neviděl dřív. Říkal jsem tomu normální, přitom nebylo.
To není tvoje chyba, že jsi důvěřoval.
Naivní důvěra, řekl jsem sám o sobě.
Ne naivní, jen upřímná.
Možná.
A na Petra?
Na něj jsem naštvaný. Ale je to tichý vztek. Ten přejde.
Tak co teď?
Najdu si byt, změním účes, koupím jiné parfémy. Určitě ne jazmín.
Rozumné, usmála se.
A zkusím zjistit, co je doopravdy moje a ne jen zvykové.
Bude to trvat.
Já času mám.
Přelila mi další šálek. Za oknem drobně pršelo, podzimní deštík, ne studený, jen šedivý. Díval jsem se na to a přemýšlel, jak jsem pár týdnů dozadu přesně věděl, jak vypadá můj život: byt, Petr, práce, trasy, recepty, parfém vlevo v koupelně. Všechno na svém místě, a najednou už ne.
Necítil jsem ale prázdno ani ztrátu. Bylo to jiné, zvláštní, skoro nepohodlné. Jako když svléknete starý kabát a teprve pak zjistíte, jak už tlačil v ramenou, vy jste jen včas nezpozorovali.
Víš, promluvil jsem k Zuzce, asi poprvé za hodně let nevím, co bude dál. A jde to vydržet.
Vydržet, usmála se. Správný slovo.
Uplynul další týden. Našel jsem si byt menší, jeden pokoj, v jiné části Olomouce. Světlý, s výhledem do parku. Drahý, ale dalo se. Domluvil jsem si prohlídku, obešel ho, v prázdném pokojí chodil sem a tam. Parkety trochu vrzaly. Trochu jsem se usmál dá se tu žít.
Beru, řekl jsem majitelce, unaveně působící paní.
Na dlouho?
Nevím jistě. Alespoň na rok.
Kývla.
Doma, tedy v bytě, kde jsem zatím bydlel, jsem stáhl trochu věcí. Pomalu, beze spěchu. Odsouval jsem své od Petra, nepotřebné vyhazoval. Našel starou košili, nenosil ji léta, ale schovával pro strýčka příhodu. Rozhodl jsem, že ji daruju.
Šedý kabát jsem daroval taky, pořídil nový temně modrý, jiný střih. Zkusil jsem ho na sobě, v zrcadle žádná Markéta. Dobrý.
S Markétou jsem se neviděl, nevolal ji. Napsala jednou: Rádku, vím, že jsem ti ublížila. Odpusť, jestli můžeš. Přečetl jsem a už na to nereagoval. Ne proto, že bych neodpustil, spíš, že jsem zatím nechtěl. Nebo nemohl. Rozdíl jsem nerozeznal.
Petr dál bydlel v bytě. Bavili jsme se, když bylo potřeba, klidně, jak nám bylo vlastní. Bylo to trpké a zároveň osvobozující. Věděl jsem, že neví, jak získat to, co jsme ztratili. Možná ani nechápe, co přesně mu chybí.
V pátek před stěhováním jsem zašel do parfumerie. Stál jsem dlouho u regálu, zkoušel vzorky. Slečna prodavačka se mnou měla trpělivost. Nakonec jsem našel parfém Stříbrný cedr. Úplně jiná vůně, jemně dřevitá, s teplým nádechem. Vzal jsem ji hlavně proto, že byla jiná než co bývalo.
Výborná volba, usmála se prodavačka.
Uvidíme, odpověděl jsem.
Stěhování zabralo půl dne. Pomohla mi Zuzka, Petr nabídl taky, neodmítl jsem. Pracovali jsme tiše. V novém bytě všechno dostalo nové místo, jak jsem chtěl.
Večer, když všichni odešli a já zůstal sám, otevřel jsem Stříbrný cedr, trochu nanesl na zápěstí. Vůně byla cizí. Ne špatná, jen jiná. Přičichl jsem a pomyslel si, že si prostě zvyknu, nebo nemusím.
Venku už byl listopad, stromům zbývalo posledních pár listů. Lampy v parku se rozsvítily brzy, jako vždy tou dobou. Dal jsem vařit vodu, mezi krabicemi našel svůj starý hrnek a postavil se k oknu.
Zazvonil telefon, dcera.
Tak co, tati? Už ses zabydlel?
Postupně.
Je ti smutno?
Podíval jsem se ven na rozsvícené lampy v parku.
Ne, řekl jsem upřímně. Víš, není mi smutno.
Dnes už vím: důvěra je krásná věc, ale naivní důvěru si musí člověk dovolit jen vůči sobě. Každý má svůj život, a i když nám ho někdo začne pomáhat žít vlastní zůstane pořád jenom v nás. A někdy je dobře začít znova, i když se to zdá nepohodlné.
