KLobásový zloděj
Nedokázal si toho kocoura nevšimnout. Prostě proto, že kradl v jeho malém potravinářském krámku. Dělal to však takovým způsobem, že se na něj nedalo zlobit. Naopak.
Majitel obchodu se pokaždé těšil na tuhle scénu a natáčel ji na mobil. Večer pak záběry ukazoval manželce a společně se smáli. Tak tedy.
Kocour vždycky seděl dlouho přede dveřmi, které byly dokořán, a předstíral, že se tam jen tak zastavil odpočinout, a ne kvůli něčemu jinému. Opatrně se rozhlížel, aby zjistil, zda ho někdo nesleduje. Sám majitel se schovával za velkou lednici a odtamtud všechno natáčel.
Kocour nesměle vklouzl dovnitř, zamířil rovnou ke stolečku s klobásami, kde najednou zrychlil, popadl párek nebo špekáček a okamžitě zmizel, jenže…
Hlad mu nedovolil odběhnout daleko. Po pár metrech od obchodu se zastavil a pustil se do jídla.
Majitel mezitím vyšel ven, ale nikdy nešel blíž. Jen se z dálky ptal:
Chutná?
Kocour zvedl hlavu a spokojeně zamňoukal.
Tak to je hlavní, odpověděl mu.
Přijď zas.
Možná se divíte jak je to možné? Klobásy jen tak na pultu, ne v lednici, někde vzadu, ještě rozložené jednotlivě. Ale odpověď je prostá.
Majitel krámku měl prostě dobré srdce.
Rozhodl se kocoura krmit tímto způsobem. Když k němu přišel poprvé, byl kocour strašně hubený a vyčerpaný, ale zároveň…
K kategoricky odmítal přijít blíž k člověku nebo si vzít jídlo z jeho ruky. Tak člověk vymyslel vlastní řešení.
Nejprve dal párky hned ke dveřím. Kocoura pojmenoval Emil, zloděj se nakonec dočkal vlastní přezdívky.
Aby si Emil mohl sám ulovit něco k snědku. Poctivě ukrást, zasloužit si.
A systém zafungoval. Později už Emil pro klobásky chodil dál a dál, až se nakonec dostal ke stolečku s dalšími výrobky, kde na spodní poličce přímo u země vzniklo jeho krmné místo.
Emil už dávno může prostě vejít, vzít si co chce a odejít, ale…
Tady je to, vážení, hlavně o tom obřadu. Ukradené chutná líp.
Pak majitel před obchod položil misku s vodou, velkou nádobu s nejlepším kočičím krmivem a plastový box s pískem. Vedle postavil malý psí pelíšek s teplou dekou uvnitř.
Emil zůstával stále opatrný a do rukou se nechytal, i když si rád popovídal. Majitel za ním často vyšel ven po uloupeném párku a začínal rozmluvu.
Kocour občas během hodování zvedl hlavu, podíval se na něj a něco zamňoukal zpět.
Ale jednu věc už delší dobu řešil Emil zjevně přibral, hezky prokoukl a už vůbec nepotřeboval klobásky krást. Navzdory tomu…
Dvakrát denně běžně ukradl ještě pár kousků a mizel s nimi za roh.
Majitel mnohokrát zkoušel vypátrat, kam chodí, ale Emil mu pokaždé proklouzl.
Tak koupil malou kameru s dobrým záběrem, která mu posílala obraz přímo na počítač v kanceláři.
Jednou se mu podařilo Emilovu záhadu rozluštit.
Z okénka u sklepa vedlejšího domu vyskočilo rezavé koťátko a s obrovskou chutí se vrhlo na párek, který Emil přinesl.
Zítra! Slyšíš? Zítra je přineseš domů! Plakala žena majitele obchodu večer a utírala si slzy, ale…
To bylo téměř nemožné. Emil už se dal doma bez problému chytit, často spal přímo uprostřed obchodu, ale…
K koťátku se dostat se nedařilo.
Dny ubíhaly. Na kameře obchodník sledoval, jak malé rezavé koťátko přichází pít z Emilovy misky nebo odpočívá v pelíšku, ale…
Při sebemenším pokusu se přiblížit, mizelo jako červená raketa a nastavilo ocásek.
Všechno se změnilo jednoho dne, když majitele přilákal podivný zvuk od dveří.
Zákazníci nebyli.
Vyšel zpoza pultu a šel ke vchodu.
Na prahu sedělo rezavé koťátko a křičelo na celé kolo.
Co je, maličký?
Udivil se muž.
Koťátko k němu přiběhlo, podívalo se přímo do očí a zamířilo pryč. Majitel nezaváhal a vydal se za ním.
Za rohem ležel Emil a naříkal. Pokousal ho pes do zadní pravé nohy. Podařilo se mu utéct, ale rána byla hluboká.
Rezavý drobek strčil hlavou do Emilova boku a znovu zakřičel.
Jéžiši, řekl obchodník.
Svlékl bundu, položil do ní skučícího Emila, opatrně vzal neodporující koťátko a schoval si ho do kapsy.
Po cestě zavřel obchod a všichni nasedli do auta.
Strávili pět hodin na veterině, kde Emilovi ošetřovali ránu a zašívali ji.
Během toho se stačil skamarádit s rezavým, kterému začal říkat Ohníček, protože byl hravý a hodně ukecaný.
Večer zavřel krám a donesl domů ještě omámeného Emila i Ohníčka.
Manželka byla šťastná. A co dělá žena, když je šťastná?
Samozřejmě. Volá kamarádky. Ten proces je dlouhý, vyžaduje obsáhlé rozhovory, vysvětlování a rady.
Když skončila, muž, Emil i Ohníček spali roztažení na posteli.
No to je pěkné, utrousila žena.
A kde mám spát já?
Ale Ohníček se ochotně posunul, přitulil se k ní a začal ji šťouchat malými tlapičkami.
Tak našli svůj domov.
Dnes jsou z Emila a Ohníčka pořádní, líně spokojení kocouři, kteří už ani vzdáleně nepřipomínají ty pouliční nebožáky.
Někdy Emil ze zvyku Ohníčka olizuje a ten se vůbec nezlobí.
A naproti obchodu, u obuvnictví, se usadila malá šedá kočička. Prodavačka odtud často běhá do potravin koupit jí něco na zub.
Možná si ji také jednou vezme domů.
Možná… Jednou vezmou domů všechny?
A z koček se stane vzácný artikl, který budou lidem přidělovat až po dlouhém čekání a absolvování speciálních kurzů?
Co myslíte?
Mohlo by se to stát?
Jan Dvořák
Foto z internetu.





