Nevlastní dcera
Když jsme se s Marií potkali a zamilovali, byla Aničce teprve šest. Vyrůstala bez otce a tolik toužila po lásce, že jsme si na sebe ani chvíli nemuseli zvykat přijala mě s otevřenou náručí. Žili jsme spolu v harmonii, dokud nepřišla ona puberta!
Nejsi můj táta! vykřikla jednou Anička.
Jak to, že nejsem? A kdo tě, prosím pěkně, všechny ty roky vyslechl, když tě trápili spolužáci? Kdo se postavil za tebe na třídní schůzce před učiteli, když sis připadala ukřivděná? Kdo schovával poslední čokolády doma, aby ti je dal, když jsi byla smutná? Kdo s tebou sdílel tajemství, že jsi tajně ukradla panenku protivné Zuzaně ze sousedního domu? A kdo, odpusť mi, lezl v noci po dvorech s panenkou za kabátem, abych ji vrátil do křoví, jako by se nic nestalo? A myslím, že jsme spolu už dávno slíbili, že si budeme stát za svými slovy. Jestliže jsi mi od malička říkala táto, proč bych pro tebe najednou neměl být tátou?
Slova nevlastní dcery, kterou jsem považoval za vlastní, mě zabolela, ale nedovolil jsem si dát to najevo. Jednak proto, že jsem chlap, jednak proto, že zahořklost nic nevyřeší jen by všechno zhoršila.
Argument přijímám, zazněl můj hlas, zatímco jsem zasalutoval dlaní ke spánku, jen abych vypadal povzneseně. Tak to probereme? Práva a povinnosti ne-táty a ne-dcery?
Srdce mi krvácelo při těch slovech, ale cítil jsem, že je to správný přístup. Musím jí dát svobodu volby v rámci hranic, které si sama nastaví. Ale Anička mě překvapila i teď. Zabručela jen: Nechci, a zabouchla mi dveře před nosem. To k ní nikdy nepatřilo ani jako malé holčičce. Vždycky přesně věděla, co chce, a my jsme to spolu řešili. Pokud něco nebylo možné třeba skočit ze střechy garáže, abychom letěli jak ptáci vysvětlil jsem jí proč a našel obrázky s následky na internetu. Když si v první třídě vzala do hlavy, že si vezme Antonína Novotného z paralelky a odstěhuje se k němu, jen jsem jí popřál štěstí a slíbil, že až to bude podle zákona možné, osobně jí dovezu kufry. Za měsíc už ale změnila názor.
Vždycky jsme dokázali o všem mluvit. Najednou ale jen nechci a nejsi můj táta. Dřív mi dokázala logicky vysvětlit i to, proč nechce ovesnou kaši na snídani.
Není dobrá! říkala.
Proč? ptal jsem se.
Málo cukru a je na ní škraloup. No vidíte! Jasné a pochopitelné. Buď máma vařila jinou kaši, nebo už dítě dostalo vytoužený zákusek s instantním mlékem, jak slibuje reklama.
Stál jsem před zavřenými dveřmi, zíral do letokruhů dřeva a hledal odpověď, ale jediné, co jsem mohl udělat, bylo pokrčit rameny: Uvidíme…
Marie zůstávala klidná. Prohlásila, že se přesně takhle v pubertě sama chovala, že by její otec nejraději poslal na druhý konec republiky, jen aby měl klid. Ujišťovala mě, že jakmile se hormony sklidní, všechno se vrátí do normálu. Jenže každý návrat ze země Nechci a nejsi můj táta trvá jinak dlouho a mně už začala Anička chybět. Už jsem neměl s kým sledovat večer hokej, s kým se smát kamarádce Marušky, Zuzaně, jejíž barva vlasů se měnila častěji než počasí v Brně.
Časem Anička občas vylezla ze svého kokonu, ale jinak byla ještě výbušnější. Její záblesky dobré nálady znala asi jen ona a také důvody této proměny. V těch chvílích jsem byl šťastný jako malý kluk.
A co kdybychom jeli o víkendu na chatu? navrhl jsem. Hlásí pěkně, vezmeme pruty, stan…
To je skvělý nápad! rozzářila se Marie.
Anička ale vystřelila: Nikdo nikam nejede! Pruty si nos, táto-rybáři!, práskla dveřmi a nechala nás koukat zmateně jeden na druhého. Ještě před minutou byla v pohodě
Tak asi už ji nebaví ani rybaření, pokrčil jsem rameny.
Pak se jednou Anička nevrátila domů. Nezvedala telefon. Volali jsme všechny její kamarádky a když už jsem nemohl sedět a čekat, vyrazil jsem ji hledat. Nejprve jsem zkusil Filipa nedávného kamaráda, ale o Aničce už jsem od něj dlouho neslyšel.
Nevím, kde je, zabručel Filip.
Nemáš aspoň nějaký tip?
Od doby, co mě označila za nudného, se prostě nebavíme.
Víš, taky mě nazvala ne-tátou, ale přesto se starám. Tak nějak ze setrvačnosti, víš?
Otočil jsem se a vydal se po schodech dolů.
Počkej, zavolal Filip. Možná je s Tomášem.
Kdo je Tomáš?
Chodí do paralelní třídy. Ale asi se ti nebude líbit, s čím se tam setkáš.
O to spíš, jedeme, ukážeš mi, kde žije ten nepříkladný Tomáš.
Já tam nejdu.
Někdy lidi potřebují pomoc, i když to neřeknou. Nikdy jsi mi nepřišel jako někdo, koho by složilo pár slov o nudě.
Filip si povzdechl a vydal se se mnou. Dorazili jsme ke garážím. Už z dálky hrála hudba.
Jestli se bojíš, zůstaň v autě, navrhl jsem.
Nebojím.
Před jednou garáží postávalo několik kluků a jedna slečna. Anička mezi nimi nebyla. Přistoupili jsme blíž.
Hledám Annu, je tu s vámi? křičel jsem přes hudbu.
Jsi nějakej z pátrací služby? zasmál se jeden ironicky.
V tu chvíli ale vyšla ona.
Co tu děláš? skoro křičela.
Přišel jsem pro tebe.
Domů trefím sama.
Jistě, ale už je pozdě a nerad bych tě tahal z policejní stanice. Tak pojď, taxi čeká, princezno.
Anička obrazila, ale nastoupila, a na Filipa sykla: Zrádče!
Od té doby mizela z domova častěji. S tvrdošíjností osla jsem jezdil Aničku sbírat od garáže a snášel vtípky té bandy o tom, že má vlastního šoféra. Ale jednou se mnou odmítla jet.
Co po mně chceš?! křičela. Nech mě na pokoji, jsem už dospělá! Budu venku, jak dlouho chci.
S tím běž do Poslanecké sněmovny, víš, v Ústavě jsou jasně daná práva nezletilých, odvětil jsem.
Jdi k čertu! řekla a otočila se.
Víš, já bez tebe stejně neodejdu. Ani tam, kam mě posíláš.
Lituju, že jsi poznal mou mámu, bylo by lepší, kdybys tady nebyl! řekla, a stejně si sedla do auta.
Takový pod pás jsem dlouho nezažil celou cestu mě pálily oči, že jsem musel myslet na to, že asi přišel čas opravdu ji nechat být. Copak jsem něco víc než manžel její matky? Jsem pro ni cizí, proč se jí vůbec pletu do života? Jenže nemohl jsem ji opustit, ne teď, když je plno nástrah. Co když spadne do díry a nebude jí mít kdo podat ruku, kdo ji podrží? Ať si říká, co chce nevzdám se.
Za pár týdnů Anička a její parta změnili základnu. Staré garáže byly zavřené, hudbu jsem už neslyšel a netušil, kde ji hledat. Filip nakonec prozradil pár dalších adres, ale Anička tam nebyla.
Domů už se vracela, kdy chtěla. Někdy i po půlnoci. Viděl jsem, jak je na tom Marie už to nebyl klid, hrála divadlo, aby mě nevyděsila ještě víc. Spolu jsme leželi v posteli a čekali, až dole klapnou vchodové dveře.
Jednou v noci mi zavibroval mobil.
Tondo Nováku, poznal jsem Filipův hlas. Volala Anička, je v nějakém bytě na ulici Kounicova a nemůže se dostat ven.
Řekla číslo bytu?
Ne, jen ho popsala, ale tuším, kde to je.
Jedeš se mnou.
Podíval jsem se na Marii. Rty se jí třásly, slyšela celý rozhovor.
Prosím, neboj se, všechno zvládnu. Zůstaň doma, kdyby něco. Upeč nám lívance, nesnáším vstávat v noci nalačno, tak mě prosím neodsuzuj k smrti hladem, jo? Políbil jsem ji na nos, slanou od slz.
Vyzvedl jsem Filipa a hnali jsme se nočním Brnem. V okrajových částech byla silnice volná, ale blíže centru vše blokovali turisté a taxíky. Vjížděli jsme skoro do lidí, kteří popíjeli pivo rovnou na silnici. Jedna láhev naštěstí auto mine.
Na správném místě jsem Filipa požádal, ať zůstane v autě, kdyby náhodou… Dělal námitky, ale pohledem jsem ho uzemnil. Nebudu řešit dalšího puberťáka navíc.
Pečlivě jsem si prohlédl okna; z některých hrála hudba, někde siluety, na balkoně někdo kouřil. Tipoval jsem, do kterých bytů jít.
Ještě štěstí vstupní dveře zrovna někdo otvíral. Nikdo mi v prvních patrech neotevřel, nebo mě poslali k šípku. Na třetím patře jsem narazil na bábu, která trpěla nespavostí a byla ukecaná jako student po zkoušce.
Máme tu tři divné byty, povídala mi a celé to líčení si vychutnávala. Samí feťáci!
Opravdu? usmál jsem se.
Doopravdy. Sama vidím, co tu provozují.
I kdyby trochu přeháněla, říkal jsem si, že bez důvodu to není.
První byt jen notně unavený muž, dáma unavená životem a pes, procítěný a chytrý. Druhý byl ten večer prázdný. Ve třetím, ještě než jsem stiskl kliku, se otevřely dveře. Vyšla slečna málem jsem ji spletl s Aničkou, tak si byly podobné, ale když se mi zadívala do očí, zamrazilo mě. Prázdný pohled, ústa zkřivená děsivě jako u maňáska, bál jsem se, co najdu uvnitř.
Aničko! volal jsem, sotva jsem vešel, procházel kolem lidí, kteří mi byli naprosto cizí, klopýtal o láhve i nohy. Z koupelny jsem najednou zaslechl její hlas:
Tati! Tati!
Popadl jsem za kliku, zámek povolil. Seděla ve vaně sama, schovaná a vyděšená.
Prošli jsme domem mezitím stoupali schody policisté. Stařenka volala policii a oni přijeli zrovna včas.
Drželi ji tady násilím? ptal se policista.
Ano, i když jsem jen nevlastní, upřesnil jsem.
To je můj táta! řekla nahlas Anička.
Doma jsme jedli lívance se zakysanou smetanou. Byly trochu slané asi se v těstě ocitly Maruščiny slzy. Ale chutnaly jako nikdy. A já přednášel životní moudra své konečně usměvavé dceři. Vysvětloval jsem jí, že i kdyby mě chtěla vyhnat z jejího života, stejně nikdy neodejdu, protože je miluju a bez nich to nejde. Že život je prostě těžký a učíme se ho držet v rukou, jako žonglér míčky v cirkuse. Že pády učí vstávat. A vlastně samé blbosti, ale ony na mě koukaly, usmívaly se a podpíraly si bradu rukou. Tak moje, tak milované. Prostě moje.
