Tati, jak jsi mohl?! Jak jsi to mohl udělat mámě?!
Jitka a její kamarádka Klára se procházely po Letenských sadech, když vtom spatřily pána a dámu v objetí. On jí něco šeptal do ucha a ona se tak šťastně uculovala, jako kdyby právě vyhrála ve Sportce. Jitka na to zůstala zírat s otevřenou pusou, neschopná odtrhnout oči.
Jitko, co je? Jitko! divila se Klára.
Ale nic, pojďme, vysoukala ze sebe Jitka a rychle zamířila pryč.
Holky se rozloučily a Jitka zamířila k paneláku, kde bydlela. Srdce jí bušilo, protože něco takového přece není možné!
Tati, jak jsi mohl?! Jak jsi to mohl udělat mámě?! opakovala si v duchu.
Jitka s Klárou vyšly z kroužku dramatického čtení, domů se jim ale ještě nechtělo.
Kláro, co kdybychom šly na procházku do parku?
Dokud je světlo, proč ne! souhlasila kamarádka.
Letenské sady byly sice dost z ruky, ale aspoň se provětráme, řekly si.
Šly parkem a závistivě sledovaly zamilované dvojice, které si jich ovšem nevšímaly ani za mak. Odbočily na liduprázdnou cestičku a právě tam narazily na zmíněný pár. Objímání, šeptání, smích… Až na to, že ten pán nebyl už žádný jinoch. Klára to přešla bez zájmu, ale Jitka zírala na scénu skoro jako v transu.
Jitko, jsi v pohodě?
Já… to… nic, pojďme, řekla Jitka najednou a hned vyrazila kupředu.
Když opustily park, Jitka šla mlčky, ztracená v myšlenkách. Loučila se s Klárou skoro roboticky a pak šla domů s pocitem, že se svět zbláznil.
Před očima jí naskakovala znovu a znovu ta samá scéna. Šťastná tvář cizí ženy u stromu, její táta, co jí šeptá do ucha a vůbec si nevšímá ničeho kolem dokonce ani vlastní dcery!
Tati, jak jsi mohl, vždyť tě mám ráda, vždycky jsi pro mě byl dokonalý. A ty máš milenku? Sama bych tomu nevěřila, kdybych to neviděla na vlastní oči! říkala si Jitka v duchu…
Domů dorazila až večer.
Sedni ke stolu, zahudrala máma. Čekat na tebe a na tátu, to je jak čekat na jaro v lednu.
Hned, jen si umyju ruce, pravila rozpačitě Jitka.
Zalezla do koupelny a zůstala tam podezřele dlouho. Když vylezla, táta nikde. Jitka v tichosti pojedla a odpotácela se do svého pokoje.
Zapnula notebook, ale myšlenky nikde. Před očima viděla stále tu scénu v parku. Nechtělo se jí věřit, že je to pravda.
Takže to, že dospěláci lžou a podvádějí, je prostě normální? Co mu doma chybí? Opravdu nás může opustit kvůli… no, kvůli té?
A v tom jí bleskl nápad:
Jestli si myslí, že jí tátu přenechám, tak to tedy ne! Ještě o mně nejspíš ani neví…
Zaslechla klíče v zámku.
Promiň, lásko, byl dlouhý den, ozval se táta od dveří.
To jsou ti tvoji namáhaví dny na konci měsíce, viď? spustila máma vyčítavě. Teď je máš snad každý den.
Evo, mám teď náročné období, namítl táta.
Vešel do Jitčina pokoje a natahoval se pro pusu jako vždycky, ale Jitka ho odstrčila:
Jdi, ať ti nevychladne večeře!
Stalo se něco?
Mně ne. Spíš tobě?
Táta ji chvíli zkoumavě sledoval, asi chtěl něco říct, ale radši šel do kuchyně.
Jitka celou noc plánovala, jak si tátu vezme zpátky. S tímto plánem nakonec usnula.
Ráno ji probudily máminy poznámky:
Kam jdeš, Karle?
Do práce, je tam fofr.
Je přece sobota, mohl bys být s rodinou.
Vrátím se kolem oběda, někam zajdeme, sliboval táta.
Jitka se líně vybatolila z pokoje a předstírala, že právě vstala.
A kam jdeš ty? okamžitě se ptala máma.
Mami, mám hodinu češtiny, musím letět!
Dneska jsou všichni hrozně zaměstnaní, rozčilovala se máma.
Jitka už byla dávno v koupelně, potom se rychle oblékala, když spatřila tátu v předsíni:
Doprovodím tě!
Jitko, aspoň si dej kafe! Už jsem ho udělala, z kuchyně zvolala máma.
Dej si, holka, počkám na tebe, řekl táta provinile mile.
Jitka do sebe v kuchyni rychle obrátila kávu, popadla kabelu a už volala:
Tak pojď, tati!
Šli mlčky několik minut, pak se táta opatrně zeptal:
Zlobíš se na mě?
Ne, tati! Možná mám pubertu, na okamžik se odmlčela a pak si dodala odvahy. Tati, mám tě ráda!
Já tebe taky, Jitko!
Nejvíc na světě?
Táta se na ni podezřívavě koukl, ale nakonec řekl:
Nejvíc na světě.
Celou cestu se usmívali, ale neměli odvahu se jeden druhému podívat do očí.
Tak ahoj, tati, v poledne tě čekám. Sliboval jsi, že budeme spolu.
Jitka odbočila k jazykovce, ale jen co zašla za roh, schovala se za keř a vyčkávala, až táta odejde. Do práce ale nešel, mířil úplně jinam.
Dlouho ho následovala až do úplně cizí čtvrti, kde postával před jakousi vilou. Vytáhl mobil a volal.
Za několik minut vyšla krásná paní. Jitce spadla brada:
Taková krasavice! Je opravdu lepší než my dvě s mámou?
Paní tátu objala, políbila a vyrazili na procházku podél řeky, ruku v ruce.
Usadili se na lavičce ve Stromovce a diskutovali. Nejprve to vypadalo vážně, ale pak přišel dlouhý polibek. Jitka na ně koukala z povzdálí a cítila, jak ji pálí v břiše vztek a žal.
Po chvíli zamířili zpět k vile, kde žena bydlela. Ještě jeden polibek na rozloučenou a táta šel domů, zatímco paní zmizela v domě.
Jitka tam ještě chvíli postávala a přemýšlela, co dál. Nakonec dostala chuť si s tou paní “promluvit”.
A tak když žena znovu vyšla s pytlem odpadků, Jitka příhodně stála ve dveřích popelnicové ohrady.
Dobrý den, zarazila ji.
Dobrý, copak potřebujete?
Poslyšte, jestli se ještě jednou sejdete s Karlem, uvidíte!
A kdo vůbec jste?
Ty to fakt nechápeš?
Co ode mě chcete? podivila se žena.
Řekla jsem jasně: vemte mobil!
Tady, podala jí telefon.
Vytočte Karlovo číslo. A řekněte mu, ať už sem nikdy nechodí. Já jsem jeho dcera. Moc miluje moji mámu!
Žena vytočila číslo, v telefonu se ozvalo:
Aleno, co se stalo?
Karle, už se vídat nemůžeme.
Proč?
Nebude to fungovat, máš rodinu a já po škole odjíždím z Prahy. Konec.
Jitka v otcově hlase zachytila cosi jako úlevný povzdech.
Dobře, Aleno. Už nevolej, už nechoď.
Dobře, Karle. Měj se.
Jitka se vrátila domů, kde rodiče právě obědvali a zase se spolu výjimečně smáli.
Kde se bere ta tvoje spokojenost? vyzvídala máma s podezřením. Budeš jíst?
Jasně!
Co je, dcero, jsi nějaká veselá, přidal se táta.
Tati, máš mě rád? odpověděla otázkou Jitka.
Mám!
A mámu?
Na okamžik bylo ticho, pak pevně řekl:
I tvoji mámu mám rád!
Fakt, já vás mám oba ráda! zasmál se táta. A všichni v kuchyni měli najednou pocit, že dneska je svět přece jen v pořádku.
