Když bylo Irmě dva roky, žila v kojeneckém ústavu. Tehdy jsem tam přijela fotit děti. Přidělili mi ty nejsložitější případy, děti, které bylo nejtěžší umístit. Vešla jsem do její skupinky a spatřila děvčátko s podivně zkřiveným, staře působícím obličejem. “To je opravdu nehezké dítě,” problesklo mi hlavou. Ale když jsem ji začala fotografovat, opravdu jsem ji uviděla napříč tou nehybnou, smutnou maskou. Najednou ožila.
Není snadné zachytit pohled dítěte, které nikdy nepoznalo opravdovou lásku. Tento zvláštní tvor upřeně hleděl přímo do objektivu. Bez mrknutí. A já jsem náhle uviděla její duši. Samotnou, nekonečně samotnou. Trpící. Ani ne naději, jen první okamžik v jejím životě, kdy ji někdo skutečně spatřil. Spatřil duši odstrčenou, chápající všechno. Podobnou té mé. Pak sklopila oči a zalily se jí slzami.
Poprosila jsem vychovatelku: Povězte mi něco o Irmě, potřebuji k fotce napsat text. Co se dá říct? pokrčila rameny vychovatelka. No, co umí, co říká? Nic neumí. Ani nemluví. Jenom sedí rozkročmo a kýve se až k zemi. Když to dělá, tiše naříká. O ní není co psát. Je… nijaká.
Dva měsíce předtím nám zemřela mladší dcera.
Náš krásný život narazil plnou silou do kamenné zdi a přestal existovat. My však ne. Žili jsme dál, v tom zvláštním potom. Chodili jsme, mluvili jsme, jedli jsme, snažili jsme se ze všech sil před dětmi tajit zoufalství, aby se nebály. Abychom jim dali naději, kterou jsme sami sotva měli. Myslela jsem: Dokáže mě v životě ještě něco potěšit? Jezdila jsem na focení a plakala v autě. Pak jsem vystoupila, otřela si tvář sněhem, a šla dovnitř, snažíc se být normální. Mluvila jsem klidným hlasem a usmívala se. Všechno jen jako.
Nechtěla jsem žádné jiné dítě na náhradu. Chtěla jsem jen přežít. A tu se objevila Irma se svým zoufalstvím, s osaměním, které vypadalo, že je určeno přímo pro mě
Doma jsem řekla svému zlatému manželovi: Nevím, jak s tebou o tom mluvit… ale fotila jsem tam jedno děvčátko a já na ni nemůžu přestat myslet. Podívej se, třeba bychom o ní měli přemýšlet? A Ondřej odpověděl: Víš, že teď prostě nejsem ve své kůži? Jaké holčičky? My sotva dýcháme.
Ano, nejsem ve své kůži, souhlasila jsem. Ale už asi nikdy v ní nebudu. Musíme se naučit žít tak, jak jsme.
Jeli jsme do ústavu. Podívat se na Irmu. Dovedla ji vychovatelka byla tak drobná, obličej stále stejný, sotva se belhala, jako křivý krab. Pod nosem jí visela zelená nudle. Bože, jak je ošklivá, pomyslela jsem si. To je jen nějaký nepovedený zárodek člověka. Pane bože, co jsem na ní jen viděla?
Irma se dotkla hračky, kterou jsme přinesli, spadla na zadek, rozprostřela nohy, a začala se kývat, rychle a urputně, až čelem dosáhla na podlahu.
Mezitím ředitelka ústavu pronášela: Paní Ladislavo, tohle není dítě s lehkou poruchou! Těžká mentální retardace! Žádné perspektivy. Budeme ji předávat do ústavu. Chápete? Je to hluboce mentálně postižené dítě, nevycvičitelné. Velice si vás vážím, i vašeho muže, ale tohle je domov pro dospělé! Máme na ni sedm odmítnutí. Nic neumí, nedělá nic, co by měla podle věku umět. Jen sedí rozkročmo a houpe se. Říkáme jí malá Voločková.
A tehdy můj muž, kterého jsem se celou dobu bála podívat do očí, řekl: Víte, ona se nám líbí. Vezmeme si ji.
Potom jsem se jej ptala: Proč jsi to řekl? Vždyť jsi ji nechtěl. A Ondřej odpověděl: Pochopil jsem, že ji musíme zachránit. Nikdo jiný jí nepomůže, jen my.
Adoptovali jsme Irmu a opustili ústav v nejistotě a mírném rozhořčení.
Irma byla v hluboké depresi. Nevěřila světu. Svět byl nebezpečný a zrádný. Dva roky jí nikdo nevěnoval pozornost, nikdo ji nemiloval. Dva roky nemohla nic ovlivnit. Neuměla si říct o nic. Neuměla si hrát. Všechno ničila a lámala. Všechno ji děsilo, nevydržela nic, kývala se. Při záchvatech často přestávala dýchat. Jedla jenom kaši. Chodila nejistě, bála se vody, hrnce, táty, výtahu, větru, auta
Uvnitř mě vylo mé zoufalství. Zvenku vyla Irma. Vím, proč je tak nebezpečné brát dítě v době truchlení. Člověk nemá sílu. Všechnu energii vydá na to, aby se sám nerozpadl. Ale dítě potřebuje mnoho sil. Hodně. A musí se někde najít. Já čerpala sílu z našeho smutku.
Říkala jsem si: Jak nepatrné je tvé neštěstí vedle jejího Ztratila jsi dceru, ale máš syna, dceru, muže, maminku, přátele, svou milovanou práci, domov. Irma nikdy neměla nic. Její bolest je větší.”
Víte, kdo se z toho drobného, plachého a věčně ustrašeného tvora, kterého jsme v bolesti přijali, nakonec stal? Byla z ní naše milovaná dcera Irmiska. Rychle se to vypráví, ale pomalu děje uběhlo devět let od chvíle, co je s námi doma.
Irma se stala tím, kým jí bylo určeno být veselou, hravou, něžnou, laskavou, ochotnou, citlivou a dokonce shovívavou k nám. Je to krásná holčička. Chodí do běžné školy do logopedické třídy. Věnuje se potápění. Ano, potápění!
Říká mi: Mami, dneska se mi hned povedlo pod vodou vyměnit náustek a znovu se nadechnout V tu chvíli pláču.
Teď je Irma v potápěčském táboře u Lipna. Letěla tam letadlem. Je jí jedenáct. Volá mi s nadšením: Mami, tady je nádherně, koupali jsme se, jen byl vichr a voda studená! Ale už se otepluje, máme neoprény, zítra jdeme znovu pod vodu! K večeři byla ryba, dali jsme ji toulavým kočkám, je jich tu spousta a víš, že já rybu moc nemusím! Ale jedla jsem kaši. Šli jsme na kopec, třináct kilometrů, málem mi upadly nohy jsou tu krásné stromy, chráněné druhy! Spřátelila jsem se s báječnými holčičkami! A koupila jsem krekry za ty peníze, co jsi mi dala. Rozdávala jsem je ostatním. Houpu se tu v houpací síti Už se mi stýská!
Protože jsme ji zachránili. Zachránili jsme ji. A zachránili jsme i sebe. Společně, na této kocábceA když v tichu večera zavírám dveře jejího prázdného pokoje, kde na posteli zůstala její plyšová opička, najednou cítím, jak se náš příběh uzavírá v kruhu. Irma nám vrátila světlo, které jsme kdysi ztratili. Možná nikdy nezapomeneme, co jsme prožili ale teď s jistotou vím, že žádné dítě není nijaké. V každém je přece ukrytá hvězda. Stačí ji spatřit a vědět, jak počkat, až se rozsvítí.
