Milenka manžela byla tak krásná, až se tomu nechtělo věřit. Kdyby ona sama byla chlapem, možná by si vybrala právě takovou. Víte, existují ženy, které přesně vědí, kolik stojí. Chodí vzpřímeně, dívají se před sebe přímo a otevřeně, poslouchají vás vždycky do konce. Nepotřebují máchat rukama, nemusí vystavovat holá ramena a dekolty, jsou klidné jako caras, nikdy je nepropadnete zmatkem ani panikou.
I ona by si ji vybrala. Jako naprostý protiklad k sobě samé.
Protože ona je jaká? Stále ve spěchu, polohlasem okřikující děti i manžela, věci jí vyskakují z rukou, nikdy se neztihne, v práci poklusem stíhá zaval práce a šéf se jen mračí. Chodí v pořád těch stejných kalhotech a mikinách nebo tričku, protože žehlit šaty nebo halenku to je operace na dvě hodiny, tam je ten pásek, tu třásně nebo krajka… Ani neví, kdy naposledy držela v ruce žehličku. Naštěstí sušička poslední generace vše hezky uhladí, a žehlení je skoro zbytečné.
Ale milenka byla opravdu nádherná. Postava, držení těla, nohy, vlasy, oči, tvář až se člověku tajil dech!
Od té doby co to zjistila… vlastně ne zjistila, spíš uviděla. Ocitla se služebně v okrajové části Prahy, hlad zahnal únava do prázdného podniku, výloha zvonila, všude rušno, jeden volný stůl v rohu. A pak zvedla oči od jídelního lístku. Nezdálo se jí to. Toho muže by poznala kdykoliv, i zezadu. A pak ji tu druhou.
On držel její dlaně v obou rukách a líbal jí prsty. Fuj, opravdu kýč. Něco jako tvé prsty voní kadidlem. Ale ona byla krásná. Opravdu hezká.
Měla pocit jako po popálení: vidíte červený flek na kůži a víte, že bolest každou vteřinou přijde, zatím je jen prázdno, čekání, nevyhnutelný pád do bolesti. V té době člověk fouká na popálenou kůži, aby tu budoucí bolest oddálil.
Mělo ji to bolet. Ale necítila nic. Prázdno.
Manžel přišel domů včas. Jako vždy měl dobrou náladu, klid, humor. To ona bývala v neustálém shonu, tlačila, kontrolovala, pobízela. Ale on, vyrovnaný, silný, veselý, vždy vtipem zachránil situaci.
Teď by se jí nějaký jeho vtip hodil. Ale její vlastní humor selhal.
Celý večer chtěla položit tu otázku studeně a přímo: Tak co, jak se daří tvé milence? Viděla jsem vás nedávno v Café Modrý proužek. Ona je fakt děsně hezká, chápu tě, sama bych neodolala.
A sledovat, jak mu po čele teče pot, jak rudne a snaží se udržet klid.
Mohla pokračovat: A co teď? Dětem ji představíš, aby si zvykly na novou maminku? A kam dáš mě? Má aspoň vlastní byt, nebo si ji přivedeš k nám?
Nic takového neřekla. Manžel ji v noci objal, přitáhl k sobě a za chvíli spal.
Možná mezi nimi ani nebylo nic víc pomyslela si kroutě se na své straně postele. Vzápětí se tiše rozesmála. Už přemýšlí jako ženská, které se pod nosem stala nevěra, ale přesto pořád všechny přesvědčuje, že se jí to jen zdálo.
Možná spolu opravdu ještě nic nemají. Možná je to první fáze: zaujetí, dech a myšlenky v souladu. A manžel taky umí být pečlivě utajený, nehnul brvou, neřekl jediné slovo navíc.
Celou noc se převaluje v posteli. Sny má zvláštní: všude plno divokých květin a cizí milenky v červených šatech.
Ráno vstává s těžkou hlavou, všechno je pomalejší než obvykle. Děti připraví do školy, snídaně v klidu.
Celou dobu přemýšlí co teď? Co obyčejně dělají ženy, které načapají manžela s milenkou? Vygooglit?
Google mlčí jak ryba. Odpovědi v sobě nenachází. Snad prostě žít dál?
Ale vlastně, co by zkoušela? Vždyť žije dál. Nic se nemění. Starý režim, manžel doma načas, bez rtěnky na košili, bez cizího parfému, děti poskakující po bytě, kino v neděli. Nic nového v jeho chování. Stejný sex dvakrát týdně. Někdy i třikrát, když je pozorná.
Možná se v tom kavárně spletla?
Nespletla. Zavolala mu v poledne, nebral to. Vzala si taxi, jela znovu tam. Cestou vymýšlela věrohodnou historku pro taxikáře že čekají na zásilku do práce. Manželovo auto stálo naproti v řadě. On a ona spolu vyšli z kavárny, sedli do jeho auta a odjeli.
Zbledla, poprosila taxikáře o vodu, předstírala, že volá naštvaně do svého telefonu: Ať vás čert vezme i s tím balíkem! Já nemůžu čekat, jedu na firmu!
Jako by jí nebylo jedno, co si o ní myslí taxikář.
Vědomí existence milenky převrací život na ruby. Rozvod? Možná. Ale jak dál žít? Snášet to? Proč? Kvůli čemu?
Vzpomněla si, jak před lety v manželství jejích přátel objevil manžel milenku. Schovával se, zapíral. Ale žena to stejně zjistila. Byl skandál, on popíral do poslední chvíle, i když byly jasné důkazy nezmazané zprávy v telefonu. Prý ho hackli, prý pomluvy závistivců.
Tehdy její manžel tvrdil: Já bych nikdy nelhal. To je trapné. Když už něco provedeš, přiznej to. Buď rodina je důležitá, tak přerušíš všechno okolo a budeš odpovědný. Nebo si odejdi ale zabezpeč rodinu.
Byla na něj skoro pyšná. Takový zodpovědný.
Jo, to se dobře radí, když to není tvůj problém. Zvlášť z dálky, bez osobní účasti.
Ale když se ocitneš přímo uprostřed, když vidíš před sebou ženu i milenku, odvaha a pevný hlas najednou nejsou nikde.
Přišla k jejich stolu v kavárně a beze slova se posadila. Milenka zvedla překvapeně oči. Manžel ztuhl, pak se začal nervózně ošívat. Nikdo nepromluvil. Bylo to pozoruhodné. Milenka okamžitě pochopila. Nebo možná už dávno věděla.
Manžel se chtěl začít něco říkat, ale zvedla ruku, aby ho zarazila: To určitě není to, co si myslím, viď? A s klidným tónem dodala: Víte co? Nic nenormálního. To se stává. Jen teď dobře promyslete, jak to celé uspořádáte máme děti, společný byt, rodiče už nejsou nejmladší. Vy dva jste šikovní, nějak to zvládnete.
A beze slova se zvedla a pomalu kráčela ke dveřím. Nově vyžehlené šaty jí slušely. Škoda, že je tak dlouho nenosila.
