Můj manžel mi vždycky říkal, že nejsem dost ženská. Ze začátku to poznamenával jen tak mezi řečí že když bych nosila víc make-upu, kdybych se oblékala do šatů, kdybych byla něžnější. Ale já jsem nikdy taková nebyla. Vždy jsem byla praktická, přímočará, nestála jsem před zrcadlem celé hodiny. Pracovala jsem, řešila problémy, dělala, co bylo třeba. A on mě takovou znal. Nikdy jsem nepředstírala, že jsem někdo jiný.
Postupem času těch poznámek přibylo. Začal mě srovnávat s jinými ženami, které jsme viděli v novinách nebo na návštěvách, s manželkami svých kamarádů, s kolegyněmi. Prý vypadám spíš jako parťák než jako žena. Poslouchala jsem ho, občas jsme se pohádali, ale šli jsme dál. Nedávala jsem tomu velkou váhu. Považovala jsem to za běžné rozdíly v manželství.
Ale v ten den, kdy jsme pohřbívali mého otce, všechny ty řeči přestaly mít význam. Byla jsem jako otupělá. Nemohla jsem spát, neměla jsem hlad, hlavou se mi honilo jen jediné jak vydržet pohřeb. Našla jsem první černé oblečení, které mi přišlo pod ruku. Na make-up jsem neměla ani pomyšlení, vlasy jsem si upravila jen tak jakž takž. Na nic víc jsem neměla sílu.
Než jsme odešli z bytu v Praze, manžel se na mě podíval a řekl: Takhle půjdeš? Neměla by ses aspoň trošku upravit? V první chvíli jsem nechápala. Řekla jsem mu, že mi je úplně jedno, jak vypadám, právě mi zemřel táta. On jen odpověděl: No jo, ale lidi si budou povídat. Vypadáš neupraveně.
V tu chvíli jsem cítila, jako by mi někdo sevřel srdce. Na smuteční hostině postával se známými, vyjadřoval soustrast, tvářil se vážně. Ke mně byl ale odměřený. Skoro mě neobejmul. Nezeptal se, jak se cítím. Když jsme procházeli kolem zrcadla ve starém obýváku u mámy v Olomouci, tiše mi řekl, že bych se měla dát trochu dohromady, že by si to táta jistě nepřál vidět mě takhle.
Když jsme se večer vrátili domů, zeptala jsem se, jestli to vážně bylo to jediné, čeho si ten den všiml. Jestli si opravdu nevšiml, jak jsem na dně. On jen prohlásil, ať to nedramatizuju, že jen řekl svůj názor, že žena by se neměla zanedbat ani v takových chvílích.
Od té doby se na něj dívám jinýma očima. Ale nedokážu ho opustit. Mám pocit, že bez něj nemohu být.
