Snažili jsme se odnést vaše věci do ztrát a nálezů, poznamenal policista. Jenže ten váš kocour je pěkně bojovný. K věcem nás vůbec nepustil. Vezměte si tedy věci i kocoura. Práce máme až až
Na každém českém nádraží jsou čekárny. Někde jsou velké a plné světla, jinde malé a těsné. V některých čekají lidé na měkkých sedačkách, v jiných sedí na tvrdých dřevěných lavicích. Každá je jiná, přesto všechny spojuje jediné to všudypřítomné čekání.
Snad každý, kdo jede vlakem, dorazí aspoň jednou dřív ze strachu, že zmešká spoj, a pak se v čekárně nudí. Kolem nohou se hromadí kufry, tašky a batohy, hodiny se vlečou a člověk se v duchu kárá za zbytečnou opatrnost.
Právě tak seděli lidé i tenkrát, každý uzavřený do svého světa. Jedni listovali novinami, druzí četli knihu, většina zírala do displejů mobilů. Někteří honem zobali z domova připravené chlebíčky. Právě k nim nenápadně směřoval
Ta čekárna byla v přízemí se vstupem přímo z ulice. Asi právě vůně svačinek linoucí se z tašek a sáčků přilákala i jeho.
Byl to velký, rozcuchaný šedý kocour. Na krku měl obojek s telefonním číslem.
Lidé ho odháněli. Nejostřeji reagovaly maminky s dětmi:
Mazej odsud! Jsi špinavý a plný blech. Ještě bys mi nakazil dítě, fuj!
Kocour si jen smutně vzdychl a posunul se dál. Ani nic neškemral. Sedl si jen opodál a zíral, zíral, zíral
Byl hrozně hladový. Jenže prosit neuměl.
Teprve před pár dny ho sem přivezli. Majitel náhle zemřel a příbuzní prodali byt. Jeden z nich kocoura jednoduše naložil do auta, odvezl na nádraží a prohodil:
Tady neumřeš hlady, a nechal ho tam.
Co si teď ale počít? Jak si říct o pomoc? Jak lidem vysvětlit, že má hlad? To kocour netušil.
Takže prostě seděl a upřeně koukal. Vdechoval lákavé vůně, až se mu motala hlava.
A vystresovaným cestujícím naplněným čekáním se do řešení toulavého kocoura vážně nechtělo. Neviděli ho. Rychle odjet pryč, zapomenout na tu čekárnu i toho šedého tvora, ať vše zmizí jak ošklivý sen
Já jsem tehdy přijel na nádraží s předstihem služební cesta, noc ve vlaku, zítra práce, a nazpátek. Do odjezdu zbývalo asi čtyřicet minut. Z nudy jsem si prohlížel lidi a všiml si kocoura právě ve chvíli, kdy na něj jedna maminka zasyčela a ohnala se.
Kocour jen zvyklým pohybem uskočil dál a sedl si bokem. Na křik a vyhánění byl zjevně zvyklý.
Všiml jsem si obojku i telefonního čísla a usoudil, že nepochybně utekl a teď ho doma zoufale hledají. Vytáhl jsem z aktovky kotlety, které mi moje žena zabalila na cestu. Otevřel jsem krabičku a spokojeně nasál vůni.
Tak tohle je dobrota, zamručel jsem a mrkl na kocoura. Mňau, pojď sem, fešáku, mám pro tebe něco dobrého.
Kocour váhal a nervózně přešlapoval. Jistě nechtěl zase dostat kopanec.
Neboj, pojď klidně, přidal jsem. Neublížím ti.
Nakonec se odvážil a zvědavě mě sledoval. Položil jsem mu kotletu na papír. Jemně zamňoukal a pustil se do jídla, opatrně, nezapadl mu ani drobeček.
Jsi domácí, to je vidět, řekl jsem téměř dojatě.
Zadíval jsem se na číslo na obojku a vytočil ho. Telefon však byl vypnutý.
Zaklel jsem v duchu. Do odjezdu zbývalo jen dvacet minut. Popravdě jsem netušil, co dělat.
Co teď? opakoval jsem zoufale a rozhlížel se po čekárně.
Zavalila mě zvláštní bezmoc. Zavolal jsem ženě, honem a zmateně všechno vysvětlil a ptám se:
Co mám dělat? Je jasné, že je zvyklý na lidi, ale majitel patrně zemřel nebo odjel, číslo je vypnuté a kocour tu chodí a slintá hladem. Všichni ho odhánějí.
No, to je teda zas něco, odpověděla mi žena. Jako bys neměl vlastních starostí Proč zrovna ten kocour?
Jsou k němu zlí. On si ani neumí říct o jídlo. Je mi ho líto.
Jasně Jsi v čekárně?
Ano. Rozsvítil jsem se. Lístek má číslo.
Těsně před nástupem jsem zavedl kocoura ke stěně a nechal mu celé jídlo.
Počkej tady, řekl jsem a pohladil ho po hlavě. Moje žena tě určitě najde.
Kocour si mě chvíli prohlížel jediný člověk, kdo si za mnoho dní všiml, nakrmil, pohladil a mluvil laskavě. Dotkl se mé ruky, slabě zamňoukal.
Dobře, čekej. Přijde, pomůže ti. Jen neodcházej.
Druhý den jsem měl plno práce a až večer volal ženě:
Tak co, našla jsi kocourovy majitele? Nakrmila jsi ho?
Celý večer jsem tam byla povzdechla si. Zjistila jsem jen, že majitel zemřel a pozůstalí ho odtáhli na nádraží a nechali být
Dlouho jsem mlčel.
Zítra tam jedu zase, nechci to vzdát, slíbila.
Nedělej si hlavu, tvrdil jsem. Já vím, že pomůžeš.
Jo, slyším, jak si neděláš hlavu, zamručela. Se svým srdcem nemůžeš dělat starosti, to ti říkám! Najdu ti toho tvého mourka. Zavolám i dceři s mužem, pojedeme společně.
Odložil jsem telefon a snažil se přesvědčit sám sebe, že vlastně o nic nejde. Vždyť je všude plno koček jenže mě ten kocour prostě nemohl pustit z hlavy. Celou noc jsem měl neklidné spaní. Zdálo se mi, jak ho hladím po hlavě, on se dívá a kýve
Ráno žena hlásila, že prošla celé nádraží, ptala se uklízeček kocour zmizel.
Zavalila mě vina. Nedokázal jsem to vysvětlit, ale zůstal nepříjemný pocit.
Vrátil jsem se domů
Vlak mě zavezl do Brna. Místo cesty domů jsem tašky svěřil cizímu člověku a sám vyrazil hledat kocoura.
Nejvíc jsem se bál, že ho nenajdu, nebo že to bude pozdě.
Hodinu a půl jsem obcházel nádraží, prohlížel okolí, kontejnery, křoviny.
Kolem půlnoci dorazila žena, brblajíc na celý svět.
Ve dvě ráno, unavení k smrti, jsme padli na lavičku před vchodem a zapálili si.
To jsou nohy, posteskla si.
No jo, co teď?
Chvíli posedíme a jdeme dál. Kde máš věci?
Začal jsem panikařit:
Na nádraží u nějakého pána. Jenže ten už je dávno pryč.
Tak nejdřív pro věci. Pokud je nikdo neukradl, odvezem to do auta a budeme hledat dál.
Prošli jsme halou. U kufrů nás zastavila policejní hlídka.
Vaše tašky? zeptal se policista.
Ano, odpověděli jsme unisono.
A proč jste je tu nechali?
Hledali jsme kocoura, opět jsme odpověděli oba naráz.
Jakého kocoura? divil se strážník a ukázal směrem k zavazadlům. Tohoto?
Na kufru se rozvaloval velký šedý kocour.
Už jsme to chtěli dát do ztrát a nálezů, přidal policista. Ale ten váš kocour je vážně rváč. Bránil to jak pes, nikoho k ničemu nepustil. Tak si vezměte tašky a zvíře. Máme dost jiné práce.
Opatrně jsem přistoupil, kocour hned poznal toho, kdo ho předtím nakrmil, pohladil a poslal čekat, zavrněl a nahrbil se ke mně.
Sedl jsem si na lavičku, přejel mu srst a vydechl úlevou. Žena si přisedla.
Všechno máš jak z filmu, zasmála se a políbila mě na tvář. Ty vždycky uprostřed něčeho skončíš Tak pojď, beru kocoura, ty kufr.
Vzal jsem zavazadlo, ona do náručí chňapla velkého, hubeného a špinavého kocoura. Ten šťastně mňoukal, otíral se jí o tvář, vrněl a pokoušel se ji olíznout.
Smála se a mírně ho odháněla od svého obličeje.
Doma ho nejdřív vykoupala v teplé vodě, důkladně ho prosušila do tlustého froté ručníku, sundala starý obojek a nalila misku pořádného kuřecího vývaru.
V noci se kocour tiše vplížil do ložnice a natáhl se ke spící ženě. Opatrně ji tlapkou ťukal a škrabal, jakoby se chtěl ujistit, že tam pořád je.
Položila mu ruku na hřbet a zašeptala:
Spi, chlupáči, spi. Už jsi doma
Kocour spokojeně vrněl a usnul.
Usnul jsem i já. Zdálo se mi o tom, jak s ženou znovu obcházíme nádraží a hledáme kocoura.
A kocourovi se zdálo, že celou dobu hledal právě takového člověka.
A po nádraží v tu chvíli pobíhala malá rezatá kočička. S obavami sledovala tváře lidí, tichounce mňoukala. Všichni ale spěchali, odvrátili zrak a pospíchali dál.
Byli příliš zaneprázdnění, aby se zastavili. Vždyť je tolik koček, svět je jich plný. Stejně všechny zachránit nemůžeme, říkali si a přidali do kroku.
A já, když na to zpětně myslím, vím, že někdy stačí málo na chvíli se zastavit a otevřít oči i srdce. Třeba právě v tomhle je smysl života.
