Synu, nechci, abyste se kvůli mně rozvedli! Dej mě do domova důchodců!
Před půl rokem jsem si k sobě nastěhoval maminku. Má už opravdu požehnaný věk 83 let. Od chvíle, kdy nám odešel táta, je pro ni těžké žít úplně sama na vesnici. Moje děti už jsou dospělé a žijí si po svém. S manželkou jsme tedy zůstali sami v našem dvoupokojovém bytě v Praze. Říkal jsem si, že to přece překážet nebude.
Zpočátku moje žena nic nenamítala, ale už po týdnu bylo jasné, že jí mámina přítomnost začíná lézt na nervy. Dárky pro ženu jsem kupoval stejně jako dřív, ale atmosféra se změnila.
Podívej, nech ji jíst zvlášť, až po nás.
Proč?
No, je to tak jednodušší. Nemám chuť k jídlu, když ji vidím, jak žvýká bez zubů. Je mi z toho zle.
Přestaň, jednou budeme všichni staří.
To je něco jiného.
Manželku také rozčilovalo, že mamka má potíže se zažíváním a někdy opravdu výrazně chrápe. Zakazovala jí chodit do kuchyně a nakonec skoro i vylézat z pokoje. A pak mi jednou naprosto natvrdo řekla:
Hele, nemyslela jsem, že tady s námi bude tak dlouho. Já už to nevydržím.
A co tedy navrhuješ?
Dej ji zpátky na vesnici.
Ona tam ale sama nevydrží!
Všichni tak žijí. Nikdo své rodiče doma netahá! Proč mám žít ve vlastním bytě jako cizí, trpět mlaskání a ten zápach?
Nevěděl jsem kudy kam. Nedávno jsem ale přišel domů a maminka seděla v předsíni v kabátě, s taškou sbalenou vedle sebe.
Maminko, co tu děláš?
Synu, odvez mě do domova důchodců!
Proč? Proč bych to dělal?
Nechci, abyste kvůli mně přišli o rodinu.
Stále mě přemlouvá. Já ale nevím, co mám dělat. Nedokážu žít v klidu s vědomím, že jsem ji tam nechal. Možná bych měl všechno nechat být a odstěhovat se s ní zpět na vesnici? Co mám dělat?
