Lenka ležela na pohovce a zírala do stropu. Úzkostné myšlenky jí nedaly spát. Jak taky může usnout, když její malá Monička zase marodí. Proč vůbec jsem ji dávala do školky? Mohla ještě dva dny zůstat doma, možná by nic nechytla… Srdce se jí sevřelo, cítila, jak se jí špatně dýchá. Mladá žena vstala, došla k oknu. Šedá, zatažená obloha visela nad malým městečkem na Vysočině. Už třetí den, skoro bez přestávky, padal ten typický podzimní déšť. Lenka si povzdechla.
V posteli se Monička zavrtěla, zamumlala něco ze spaní a hned na to začala kašlat. Maminka k ní rychle přešla, sáhla na rozpálené čelo. Bylo jasné i bez teploměru, že horečka vyskočila znovu. Po špičkách rozsvítila lampičku a teploměr přeci jen vytáhla, strčila malé pod paži.
Čtyřicet! Tohle už je na zbláznění…
Monička po chvíli otevřela oči: Maminko, mně je horko.
Já vím, beruško. Jsi celá rozpálená, hned ti to dám dolů.
Probudil se i muž, Petr, posadil se a Lenka už chystala další dávku sirupu na teplotu, ale čísla na teploměru neubývala. Nad ránem, když už bylo jasné, že to sama nezvládne, přijela sanitka s modrým majákem a odvezla Lenu s malou Monikou do nemocnice v Jihlavě.
Sestřička, když viděla vyčerpanou a vystrašenou Lenku, ji jemně pohladila po ruce a nastaveným způsobem zavedla Moničce kanylu.
Nebojte, mami, to zvládneme. Bude dobře.
Lenka jen tiše vzdychla.
Za chvíli Moničce opravdu polevilo, otevřela svoje velká očíčka a poprosila o vodu. Lenka se otočila a všimla si, že ze sousední postele na ni pozorují obrovské modré oči hubené holčičky, která snad byla průhledná.
Její vlasy byly rozcuchané a ne zrovna čerstvě umyté. Flísové legíny s dírkami na kolenech, vybledlé triko, a pod postelí místo bačkůrek ležely tenisky s návleky. Malá se usmála: Ahoj.
Dobrý den. Vy jste přijely v noci? zeptala se.
Ano, přivezli nás v noci.
A jak se jmenujete?
Já jsem teta Lenka, tohle je Monička. A ty?
Já jsem Hanička.
A jsi tu dlouho?
Jo… Už mě prý brzy pustí, v pátek. Ale do pátku je daleko, dneska je teprve pondělí…
A máš tu maminku?
Hanička zavrtěla hlavou: Maminku už nemám, umřela, když jsem byla prcek. Taťka pak začal pít a taky umřel. Vzali mě do děcáku, tam žiju… Ale tady je to fajn. Dobře tu vaří a větší kluci mě nešikanují.
Vstala z postele a obouvala si tenisky. Brzy bude snídaně. Mám vám něco přinést?
Ne, zlatíčko, zvládnu to sama, pousmála se Lenka, ale svíralo se jí srdce, když viděla, jak se za ní dveře zavírají. Druhá spolubydlící sledovala Haničku pohledem a polohlasně pronesla: To je hodná holka, milá… Smůlu má, chuděra.
Lenka nestihla zareagovat, už jí vyzváněl telefon.
Ahoj Leni, jak tam jste? Jak je Moničce?
Mami, jsme v nemocnici… Monika má hroznou horečku, ale už to kleslo. Prý je to bronchitida, teď spí.
Panenko skákavá, která nemocnice? Přijedu, co mám přivézt?
Maminko, zapomněla jsem doma bačkůrky, a Monče růžové pyžamko. A… Mami… Je tu holčička z dětského domova. Můžeš přivézt nějaký šampon, mýdlo? A jestli máš ještě nějaké Sáriny věci, cos schovala?
Jaká holčička, Leni?
Vysvětlím pak, klidně přivez nějaké trička, župan, legíny a hlavně bačkůrky, tak na šest let, jo?
Jasně, to není problém.
Druhý den ráno už byla Monička veselá a hrála si s novou kamarádkou. Lenka nenápadně vylezla na chodbu a zeptala se sestřičky: Chodí někdo za Haničkou?
Ne, až pro ni přijedou pracovníci z děcáku při propuštění…
A umožníte jí se vykoupat?
Sestřička se smutně pousmála: To nejen že můžeme, ale měli bychom. Jenže nestíháme…
Večer bys Haničku nepoznala. Zářivě čistá, v krásném pyžamu a růžových bačkůrkách s vyšitou vtipnou čivavou se celý pokoj rozzářil jejím štěstím. Nové věci si opatrně schovala pod polštář, bačkory zastrčila hluboko pod matraci.
Hani, proč to schováváš?
Aby mi to nikdo nevzal…
Lenka jen rezignovaně povzdechla.
Když zhasli světla, Hanička zavřela oči a v duchu si představovala, jak kráčí po sluncem zalité třídě ruku v ruce s Monikou, a druhou rukou ji drží teta Lenka. Toužila, aby i ona mohla mít mámu a tátu, někdo ji hladil po vlasech, koupal, muchlal v měkkém pyžamu… Kéž by ji měl někdo rád. Byla by hodná, pomáhala by, klidně myla nádobí nebo se starala o Moniku, učila se abecedu, co jen by chtěla jen kdyby měla mámu.
Vzpomněla si na dětský domov nebili ji tam, to ne, ale paní vychovatelka Božena byla většinou přísná, děti si navzájem braly věci, pošťuchovaly se, někdy sebraly i svačinu. Nedávno, když Hanička upustila polévku na podlahu, zavřeli ji do tmavé, studené komory. Věra Sedláčková na ni ještě šlehla Aspoň budeš sedět s myšima, trdlo jedny! Hanička měla z myší hrůzu a když ji tam zavřeli, dlouho jen stála v koutě, třásla se a plakala. Když se z toho nachladila, skončila nakonec tady v nemocnici.
Oči se jí zalily slzami. Najednou cítila, že jí někdo hladí po hlavě. Otevřela oči.
Teto Lenko…
No, copak broučku, neplakej, všechno bude zase dobrý, uvidíš…
Lenka ji k sobě přivinula.
Neplakej, zlatíčko…
Haničce bylo dobře, jako by ji objímala vlastní máma.
Teto Lenko…
Hm?
Kéž bys byla moje maminka…
Lenku to rozplakalo. Rozhodnutí přišlo samo srdcem, ne rozumem. Už jen pohovořit s rodinou…
Maminka Lenku obejmula a souhlasila, tchyně, která sama vyrůstala v dětském domově, byla taky pro. Jen Petr nebyl nadšený: Leni, ty ses zbláznila? Uvědomuješ si, že je to na celý život?
Vím! Ale kdybych to neudělala, budu toho litovat do konce života!
Oči odvrátil, Chci ji aspoň poznat.
Večer vyšel s Lenkou do haly, vzal Moniku do náruče, políbil ji a řekl: Jsi moje štěstí. Jak jsem se na tebe těšil…
Pak Lenka představila Haničku: Tak, Haničko, to je strejda Petr.
Podívala se na něj svýma velkýma očima: Dobrý den!
Těší mě, ahoj, Haničko.
Něco v něm přeskočilo, podíval se na Lenku a jen přikývl, v očích měl slzy.
Za pár měsíců přijelo auto až před dětský domov na okraji Jihlavy. Lenka a Petr vystoupili, za okny už vykukovali ostatní děti: Haničko, Haničko, tvoji jsou tady!
Šťastná Hanička vyběhla ven: Ahoj Haničko, přijeli jsme pro tebe! Pojedeme domů?
Malé srdíčko jí radostí poskočilo: Ano, maminko!!!Lenka se sklonila a přivinula Haničku do náruče, pevně, ochranitelsky. Petr zvedl velikou tašku s ušima a vrazil Monice do ruky plyšového pejska: Pro obě holky, protože domov je tam, kde držíme spolu. Hanička pustila vše, co držela, a s očima plnýma slz objala Lenku i Moniku, potom i Petra. Poprvé v životě cítila, jaké to je mít své místo.
Když projížděli kolem polích, kde na jaře pučelo nové obilí, v autě se rozhostilo ticho, ve kterém bylo cítit cosi víc než slova naději, radost, možnost znovu začít. Hanička, s tváří schovanou v Lence na klíně, šeptla: A můžu vám říkat mami a tati?
Lenka se na Petra podívala, rty se jí chvěly: To bychom si moc přáli, Haničko.
A tak v jediném okamžiku se vše změnilo: pod šedou oblohou naposledy zamžoural déšť a paprsky slunce se prodraly mezi mraky. V tu chvíli Hanička věděla, že domov není jen místo, kde čeká postel a jídlo je to prostor lásky, kde člověka někdo ráda drží za ruku. A v těch dlaních bylo celé jaro.
Auto odbočilo do známé ulice. Než zabrzdili, Hanička nahlas a vesele vykřikla: Jsme doma! A právě tou větou začal její nový, opravdový příběh.
