Vydal jsem se k lékaři, když už jsem tu bolest absolutně nemohl snést. Tři dny v kuse to už bylo opravdu moc. Silná bolest hlavy, kterou žádné prášky nedokázaly utišit. V noci jsem kvůli tomu vůbec neusnul. Nejhorší nápad bylo zalézt na internet a zjistit, co za nemoc vlastně mám.
Vyhledávač mi hned nabídl: Jak poznat migrénu od nádoru na mozku a celou řadu dalších děsivých variant. Když jsem to všechno pročítal a srovnával symptomy, rovnou bych mohl sepsat závěť a jít přímo do pohřební služby, bez zastávky u praktického lékaře.
Vzpomněl jsem si, jak hrdina Jeroma K. Jeroma jednou otevřel lékařskou encyklopedii a našel u sebe všechny nemoci kromě poporodní horečky měl choleru, anémii, tanec svatého Víta a dokonce i slintavku kulhavku, protože tím encyklopedie na písmeno ÿ končila. A urazilo ho, že poporodní horečku nemá.
A přesně to se stalo i mně. Po přečtení půlky internetu jsem u sebe objevil každou smrtelnou nemoc, která se tam dala najít, a rozhodl jsem se: Dost bylo hrdinství! Zítra už jdu k doktorovi!
V čekárně u ordinace vznikla docela vtipná konverzace s jednou paní.
Zeptala se mě:
Pil jste?
Nechápavě jsem se na ni podíval.
Co že jsem pil?
No, pil jste včera?
Nepil, zamračil jsem se.
Máte úplně rudé oči, jako po tahu
No bezva. Někdy si říkám, že chodím k psychologovi hlavně kvůli tomu, abych se naučil komunikovat s lidmi, kteří by tam sami potřebovali chodit častěji než já.
Díky, procedil jsem mezi zuby. Za starost.
Vešel jsem k lékaři a slavnostně, jako moderátor, vyjmenoval všechny své příznaky. Na závěr samozřejmě zmínil i své rudé oči.
Jako bych pil, i když jsem nepil, huhlal jsem dotčeně.
Lékařka se na mě podívala, pokrčila rameny:
Oči máte v pořádku, to si nenamlouvejte
No jasně. Pořád si myslím, že na terapie nechodí ti, co by měli.
Změřila mi tlak, puls, saturaci. Položila pár otázek. Moc povzbudivě jsem si nepřipadal spíš naopak, podle odpovědí to nevypadalo na obyčejnou migrénu, spíš na něco horšího.
Nemohl bych si domluvit magnetickou rezonanci mozku? Zaplatím si ji klidně sám, nadhodil jsem. Vždyť to říkali na internetu! V noci jsem získal doktorát z praktické medicíny, neurologie i kardiologie.
Nejdřív klid, vyšetříme cévy, uděláme základní testy, a když by se to horšilo
V tu internetovou noc jsem byl přesvědčený, že hůř už být nemůže. Skoro jsem brečel, že jsem za 40 let života vychoval jen dvě děti a napsal deset knížek. A pořád jsem nevěděl, jestli je to málo, nebo akorát.
Děti jsou ještě malé, nezralé
Knihy taky nejsou dokonalé. V nové knize mám na šestnácté straně překlep Ještě je nač se soustředit, koho vychovávat děti i redaktoři!
Přišel jsem domů od doktorky, po cestě nabral děti, koupil předepsané léky a vzal si je. Doma jsem padl do postele úplně vysíleně.
Děti se přišly na něco zeptat:
Tati, máme co jíst?
Něco tady je, ale musím to ještě připravit hned
Nebolela mě už tak hlava, ale sílu jsem neměl žádnou, vždyť jsem tři dny nevstal z postele.
Honza si nakonec sám připravil večeři. Usmažil vejce, ohřál těstoviny. Řekl mi: Nakrmil jsem Lucii, a tobě mám donést večeři až do postele?
Bylo mi najednou tak dobře. Sakra, já mám fakt už velkého syna! Samostatného! Neztratí se.
Do postele ani ne, stejně nemám hlad. Počkám a dojím si to pak. Ty jsi šikovný.
V pořádku, kývl a za chvíli už přinesl talíř nakrájeného ovoce. Tati, tady je kiwi. V kiwi je víc vitamínu C než v pomeranči. A jablko, to je kvůli železu. A mandarinka, ta je pro radost, jinak by shnila
Musím říct, že moje hrdost jenom rostla. Můj! Můj ochranitel! Hned jsem se cítil líp.
Pak si Honza sbalil tašku a šel do obchodu.
Kam jdeš?
Došel nám kočičí žrádlo, povídá.
A kup ještě zmrzlinu! zavolala Lucie za ním. Také mi došlo krmení…
Dcera vstoupila do ložnice slavnostně, v brýlích, županě a s kufříkem hraček. Lucie Vladimírovna, dětská terapeutka.
Tak co, pacientku, budeme tě léčit? Dáme ti injekci?
Říkej mi tati, ne pacientko
Tak až budeš zdravý, zase budeš táta, pacientko. Otevři pusu.
Otevřel jsem ústa.
Cože, vy jste jedli kiwi a mně jste nic nedali? Kiwi?
Klidně si vezmi, nikdo ti nebrání, podávám jí misku s ovocem.
Teď už nemám chuť, právě jsem měla vajíčka. A čekám na zmrzlinu. Radši si tě poslechnu nasadila si růžový fonendoskop přes rameno.
Já za tebou běhám každý večer s knížkou, abys mě poslouchala. A ty neposloucháš.
Ooo, to je špatné, Lucie poslouchá mou krční tepnu. Moc mluvíš a pořád běháš za dětmi. Ordinuju ti injekci a zmrzlinu. Ale jen když Honza koupí pro všechny. Jestli koupí jen těm, co prosili, měl sis říct.
Takže se rozdělíš s nemocným tátou o zázračné pohárové? Nebo mám smůlu?
Místo odpovědi mi Lucie píchla do nohy plastovou stříkačkou.
Au! směju se.
Tak to má být, abys byl za chvíli fit.
Upřímně, už mi bylo dobře. A po zmrzlině Honza koupil všem bylo úplně fantasticky. Hlava nebolela, síla se vracela. Oči už byly modré, ne krvavé.
Jen jsem ještě chvíli hrál, jak jsem nemocný táta, a pohádku na dobrou noc četl Lucii Honza. Jako pohádku si Lucie vybrala cyklopedii.
To je encyklopedie o cyklópovi, vtipkoval Honza.
Chvíli četli o Saturnu, pak o dinosaurech, nakonec o mléčných zubech. Skoro se pohádali, jestli mléčné zuby měli i dinosauři.
Poslouchal jsem to jejich povídání a byl jsem zalitý štěstím, láskou a smyslem života takovou tou opravdovou esencí.
Pak jsem převlékal povlečení, protože mi během toho naservírovali kyblík kiwi na prostěradlo.
A pak jsme všichni tři usnuli v objetí.
Tak co, pomohly ty léky? zeptala se mě doktorka druhý den ráno.
Přikývl jsem. Ale myslím, že mi pomohly úplně jiné pilulky mé děti.
Ty, co ti dávají sílu místo bolesti, radost místo smutku, štěstí místo zlobení.
Pohlaďte své děti, i když už vás možná přerostly. Není nic léčivějšího než jejich objetí.
No, možná to kiwi, které má tolik vitamínu C!
