Hele, ty máš tady visící kůži! šedesátiletý muž mě uštipnul do boku před hosty. Přinesla jsem zrcadlo a ukázala mu, kde visí u něj.
Marto, copak to máš? Jaroslav, už po třetím domácím šnapsu, natáhl ruku a statně mě uštipnul do boku.
Přímo nad páskem sukně, kde se látka o něco víc napla, když jsem seděla.
Udělal to před hosty, hlasitě a zcela bezostyšně.
Jardo, co děláš? pokusila jsem se jemně odsunout jeho ruku, jako bych setřásala dotěrnou podzimní mouchu, ale on nepolevoval.
Jeho prsty, krátké a tlusté jak vyvařené vuřty, se znovu zaryly do mého boku. Nebolelo to, ale píchlo mě to u srdce.
Podívej se na to! otočil se k našemu sousedovi Františkovi, který si zrovna nabíral vidličkou sledě pod cibulí. Říkám jí: Marto, už žádné rohlíky na noc. A ona mi na to: To je věkem, hormony.
Jaroslav se rozesmál a jeho břicho se rozhoupalo v rytmu smíchu, knoflíky na slavnostní košili povážlivě zaprotestovaly.
Jaké hormony? To je lenost, ženská! shrnul své moudro a pyšně se zadíval na stůl.
Jaroslave, nech toho, zasyčela jsem se stištěnými rty, s tvářemi a krkem v plamenech a zrádným ruměncem.
František rozpačitě pošoupnul židli a zamířil pohled do talíře, jako by mu tam z majonézu vykvetlo umělecké dílo.
Jeho žena Libuše nenápadně odvrátila zrak a upravila si ubrousek, předstírajíc, že se nic neděje.
Co jako nech toho? Jaroslav se rozjel a nehodlal přestat, coby středobod pozornosti. Pravda se holt špatně poslouchá, co? Máš visící kůži!
Znovu mi zabodl prst do boku, jako by testoval, jestli už je těsto na koláče vykynuté.
Podívej, tady ti to visí, máš fald, pokračoval v přednášce. Jak šarpej, samá vráska. To není hezké, Marto.
Pokoji na chvíli dominovalo jen vrčení staré ledničky z kuchyně.
Já to dělám pro tebe, dodal blahosklonně a složil ruce na břicho. Žena by měla dbát o sebe, aby se muž rád díval to je zákon přírody.
Podívala jsem se na něj.
Důkladně, jako bych ho po třiceti letech manželství viděla prvně.
Dvaašedesát let.
Břicho převislé přes kalhoty jako bouřkový mrak nad krajinou.
Druhá brada volně splývající v krk a rychle mizící v povislých ramenou.
Pleš, co se leskla v teple a mezi zbytky tučné večeře u lustru jako palačinka na Masopustu.
Takže, aby to lahodilo oku? zeptala jsem se v klidu, až mě samotnou můj klid překvapil.
Uvnitř něco cvaklo, těžký spínač někde ve vodní elektrárně konečně zapadl.
Už žádná hanba, snaha vyhlazovat hrany, ani obvyklá trpělivost.
Jen jasný klid.
Jasně! Jaroslav se plácl seběvědomě do prsou, což znělo dutě. Jsem ve formě!
Jaké formě? zadívala jsem se mu do očí.
Chlapi! napřímil se, co to šlo. Každé ráno si zamachám s činkami, jsem ve formě.
Ztěžka vtahoval břicho, aby dokázal to své slavné ve formě.
Výsledek byl žalostný břicho se jen mírně zachvělo a zase si pohodlně sedlo přes pásek.
Chlap má být orel, ne pytel brambor, uzavřel vítězně.
Orel říkáš? pomalu jsem vstala, opatrná, abych zbytečně nehnala emoce.
Kam jdeš? Urazila ses? zakřičel za mnou, nalévajíc další štamprli. Na pravdu se není třeba urážet, Marto! Hubnout bys měla, ne se durdit!
Vešla jsem do předsíně, kde voněl starý kabát a boty navoněné indulonou.
Na stěně viselo naše staré rodinné zrcadlo. Masivní, oválný rám z tmavého dřeva, pamatoval nás v mládí na plesech a svatbách.
Odvěsila jsem zrcadlo z hřebíku.
Bylo těžké, určitě pět kilo, a rám mě řezal do dlaní. Ale necítila jsem nic, jako bych nesla pírko.
Vrátila jsem se do pokoje, zrcadlo před sebou jako štít rytíře nebo rozsudek, proti kterému není odvolání.
Hosté ztuhli s vidličkami v ruce, Libuše zůstala s pootevřenou pusou a kouskem kyselého okurku na jazyku.
Jaroslave, vstávej, řekla jsem tiše, neodbytně a jasně.
Proč? překvapeně se sbíral, ale při pohledu na můj výraz si rozmyslel odpor. No, stojím… a co?
Ne, šla jsem k němu, cítila jsem cibuli i slivovici. Budeme se kochat orlem.
Vrazila jsem mu to těžké zrcadlo pod nos. Ustoupil, ale musel ho chytit.
Co blbneš? zazněla v jeho hlase poprvé ten večer nejistota.
Dívej se, nařídila jsem tónem, jakým se domlouvá nezvedeným kočkám. Pořádně.
Zmateně zíral do svého odrazu. Sklo v rukou se mu mírně třáslo.
No vidím. Jsem to já, co dál?
Tak se podívej níž, šťouchla jsem prstem do skla, přesně pod jeho rozepnutou košili. Vidíš to?
Co?
Taky máš visící kůži! řekla jsem hlasitě, s jeho tónem z před pěti minut. A nejen kůži, Jardo, to je už pořádná vrstva.
Marto! chtěl povolit zrcadlo, i obličej mu najednou planul červení.
Ne, drž to, přitlačila jsem mu rám, podívej nad pásek. To je ocelový břišák?
František vydal podivné chrochtání a dusil smích v pěst.
Ale kde, drahý, to je záchranný kruh, pokračovala jsem nemilosrdně. Až se utopíme ve špeku…
Vypadal teď jako rudé rajče, které praskne každou chvílí.
A tohle tady? ukázala jsem na boky, které mu vyrážely z kalhot jak u vykrmeného čuněte před Vánoci. To jsou orlí křídla?
Přestaň! zasyčel, všichni se dívají, ty mě tu ponižuješ!
Jen ať se dívají! vykřikla jsem, abych ho přehlušila. Chtěl jsi pravdu? Bojuješ za estetiku? Tak si pojď rozebrat tu svoji!
Ustoupila jsem, abych měla přehled nad výjevem.
Otoč se bokem ke světlu.
Nebudu já… začal, ale rychle zmlknul.
Otoč! houkla jsem, až se hosté polekali.
Jako zhypnotizovaný se pohnul. V zrcadle se objevil jeho profil, vzdálený antickým sochám.
A krk. Tedy spíš skoro žádný.
A ty tři záhyby vzadu? komentovala jsem suše. To je šarpej, čistokrevný!
Libuše se už neskrývala, tiskla obličej do ubrousku a ramena se jí třásla smíchem.
A pod bradou? pokračovala jsem, to je vole jako pelikán, tam skladujes lososa na zimu?
Já jsem chlap! zazněl Jaroslavův hlas teď malý, ztracený. Chlap může!
No jo, chlap smí… zasmála jsem se chladně, takže když mně po dvou dětech a třiceti letech vaření vyrostla jedna vráska, je to ostuda, lenost a visící kůže?
Přistoupila jsem k němu blíž, zadívala se mu do očí.
Ale když ty, který deset let nic těžšího než ovladač nezvedl, vypadáš jak želé, to jsi chlap v nejlepších letech?
Rychle jsem mu vzala zrcadlo. Ruce měl slabé, už to neudržel.
Stál tam v místnosti rozbitý, s rozepnutým knoflíkem, který se konečně vzdal a odkutálel se někam pod stůl.
Veškerá důstojnost, celé jeho orlovství vyprchalo jako pára.
Stál tam najednou jen starší, zpocený muž, který si právě uvědomil, že král je nahý.
A pořádný kus chlapa k tomu.
Sedni si, řekla jsem klidným hlasem a opřela těžké zrcadlo o komodu.
Sedl, židle pod ním zaskřípěla.
A už nikdy nechci slyšet jediné slovo o mé postavě, ani poloviční! dodala jsem, když jsem si pospravila vlasy přímo u zrcadla.
Otočila jsem se zpátky k němu a pokračovala potichu:
A neboj, když budeš mít stále něco na srdci, pověsím to zrcadlo naproti tvému místu. Budeš si při jídle koukat orlíma očima přímo na vlastního pelikána.
František už nešetřil slzy a smích.
Jaroslav potichu nabral malou nakládanou houbičku.
Žvýkal pomalu a upřeně se díval do svého talíře.
Napětí z pokoje zmizelo, jako by někdo otevřel okno do zatuchlé, přetopené místnosti a pustil čerstvý vítr.
Usedla jsem zpátky na své místo paní domu.
Vzala jsem si pořádný, neomaleně velký kus domácího dortu Marlenka, který jsem pečlivě připravovala včera celé odpoledne a původně ho chtěla hrdinsky odmítnout, abych netloustla.
Krémy se valily bokem, medové pláty křupaly pod lžící.
Marti, podej mi taky jeden kus, pořádný, poprosila Libuše a podala mi talíř. Ať žije život, na dietu mě dneska neber.
I mě, mrknul František, dolil si rybízový sirup. Asi mi rostou taky křídla, potřebuju energii.
Jaroslav krátce zvedl oči.
Díval se na mě s novým, trochu zdrženlivým respektem.
Pak pohlédl na dort.
A potom už jen ukradl pohled na zrcadlo, které stálo u zdi a jak němý svědek jeho porážky reflektovalo jeho nohy v ponožkách jedna černá, druhá tmavě modrá, téměř fialová.
Orel domácí, fakt.
Promiň, Marto, zabručel, aniž by zvedl hlavu od ubrusu, uletělo mi to, promiň.
Jez, Jardo, jez, zasmála jsem se a ukrojila si další sousto, vychutnávajíc lahodný krém. Potřebuješ sílu.
Zdvihl obočí.
Na činky, usmála jsem se na něj. Přeci jen, jsi náš sportovec.
Večer pokračoval, rozebírali jsme ceny, chalupy a počasí.
Ale jedna věc se změnila rovnováha u stolu.
Můj domácí kritik najednou vypustil všechen vzduch a zůstal tam jen obyčejný člověk.
Se slabostmi, strachy i faldy.
A víte co? Ten dort byl zatraceně dobrý.
Nejlepší za posledních dvacet let mého života.
Zrcadlo už zůstalo stát v pokoji.
Jaroslav teď, když jde kolem, vždy vtáhne břicho a narovná ramena.
A o mé visící kůži už nepadlo ani slovo.
Možná bojí se vzbudit pelikána.
Život někdy nastaví zrcadlo v pravý čas. Moudrý pozná, že láska, respekt i kus laskavé ironie zlidšťují víc než iluze dokonalosti.
