Ty máš povislou kůži! šedesátiletý muž mě štípl do boku před hosty, já přinesla zrcadlo a ukázala mu, co povislo jemu.
*
12. března
Dneska jsme měli návštěvu přišli naši sousedé, Gennad a jeho žena Larisa. Seděli jsme v obýváku, na stole chlebíčky, utopenec, tlačenka a samozřejmě domácí slivovice, kterou si můj muž, Václav, obzvlášť pochvaluje. Po třetím panáku se najednou rozhodl, že mě ztrapní.
Míšo, co to máš tady? natáhl ke mně ruku, spokojeně mlasknul a bez studu mě štípl do boku zrovna tam, kde mi sukně trochu obepínala bok, když jsem seděla.
Udělala jsem, že to chci jemně odstranit, jako když odháníš dotěrného komára na podzim, ale Václav se nevzdával. Jeho tlusté prsty, co mi často připomínají uzené párečky z řeznictví na rohu, mě sevřely znovu. Nebolelo to, spíš se mi na duši rozlila palčivá hanba, že tohle dělá před všemi.
Podívej se, Gennade! zakýval na Gennada, který zrovna manipuloval vidličkou kolem utopence. Říkám jí Míšo, už nejez večer rohlíky. Ale ona na to to prý věk a hormony.
Václav se zachechtal. Břicho mu zaplachtělo ve vlnách pod košilí tak napjatou, až knoflíky vypadaly na hraně výbuchu.
Jaké hormony? To je lenost, ženská! prohlásil sebedůležitě a rozhlédl se po stole, jestli ho někdo podpoří.
Václave, nech toho šeptla jsem skrz zuby, červená jako rajče a s krkem v plamenech.
Gennad rozpačitě tichounce zahihňal, civěl do talíře a zakoukal se do majonézy tak, až by jeden řekl, že objevuje záhady Picassa. Larisa zvedla oči ke stropu a začala si upravovat papírový ubrousek očividně hrála, že nic neslyšela.
Co je na tom špatného? Pravda tě urazila? Ty máš povislou kůži, fakt. Znovu mi do toho boku píchl, jak se zkouší těsto na buchty.
Hele, tady to máš jako váleček! Jako u šarpeje ty záhyby. To přeci není hezké, Míšo.
Nastalo dusivé ticho, přerušované jen ledničkou z kuchyně.
Já to dělám pro tebe, spustil ten svůj výchovný tón a naklonil se opřený na židli, ruce na hrudi. Žena má o sebe dbát, aby se na ni muž rád podíval. To je přirozený zákon.
Podívala jsem se na něj skutečně poprvé po letech.
Šedesát dva let.
Břicho, co mu stéká přes kalhoty jako tmavý mrak. Druhá brada splývající se se zátylkem, ramena shrbená, o nějakém modelování těla nemůže být řeč.
Pleš leskne jako bohatýrský lívanec z třeboňského pekařství, mastný od jídla i horka pod stropní lampou.
Takže má být na co se dívat? ujistila jsem se tiše, klidněji, než jsem čekala sama od sebe.
Něco ve mně definitivně cvaklo. Už žádná potřeba se omlouvat ani snaha být nenápadná.
Jen křišťálové jasno.
Ovšem! plácnul se Václav po hrudi, až z toho udělal tlumený zvuk. Já mám formu!
Jakou formu? podívala jsem se mu do očí.
Mužskou, přece! vypjal se, co mu páteř dovolila. Každé ráno rozcvička, činky na pět minut, jsem pořád v kondici. Pokusil se stáhnout břicho. Nepovedlo se povislo zpátky přes pásek, až se mu zaryl do masa.
Chlap má byt jak orel, ne jak pytel brambor! dodal teatrálně.
Orel, jo? pomalu jsem vstala od stolu.
Kam jdeš? Ty ses urazila, nebo co? zavolal za mnou a dolevál si slivovici. Na pravdu se nečertí, Míšo! Musíš hubnout, ne se urážet!
Zapadla jsem do chodby. Tam bylo cítit starým kabátem a krémem na boty. Na stěně viselo staré, pořádné, ještě po tátovi zrcadlo v masivním oválném rámu, snad pět kilo, dřevo mě pořezalo do dlaní. Ale tu tíhu jsem necítila, jako bych nesla pírko.
Vrátila jsem se do pokoje a držela zrcadlo před sebou jako rytířský štít. Nebo jako konečný rozsudek.
Hosté ztuhli s vidličkami nad chlebíčky, Larise dokonce zůstal v puse kus sterilované okurky, málem spolkla obráceně.
Václave, vstaň, povídám potichu, ale rozhodně. Nikdo si netroufnul odporovat.
Na co? nechápal Václav, ale z mého pohledu pochopil, že lepší vstát. Co, máme tancovat?
Ne, přistoupila jsem k němu blíž, v nose mě pošimral pach cibule a slivovice. Musíme si přece prohlédnout toho orla.
Zatlačila jsem mu zrcadlo těsně k obličeji.
Drž.
Zachytil těžký rám, trochu trhl rukama překvapením.
Co to vymejšlíš, Míšo? v jeho hlase už nebyla ta dřívější jistota, spíš první náznak paniky.
Koukej, řekla jsem mu přísně, jako by šlo o naši kočku, která škrábe pohovku. Dívej se pořádně.
Zarazil se, zíral na svůj obraz, zrcadlo se mu chvělo.
Vidím se, no a? odsekl.
Teď se podívej o kousek níž, cinknula jsem na sklo zrovna na úrovni jeho pučícího břicha. Vidíš to?
Co jako? bránil se.
Máš povislou kůži! zvolala jsem silně a přesně v jeho tónu z před chvíle. Dokonce ani ne visí, Václave leží ti na opasku!
Míšo! snažil se zrcadlo odtáhnout, tvář rudla.
Ne, drž to! přitlačila jsem mu rám zpátky. Tady nad páskem to je, podle tebe, ocelový břišák?
Gennad vyprskl do dlaně, aby zakryl smích, a rozkašlal se.
Ne, miláčku, to je záchranný kruh kdybychom se náhodou začali topit v sádle.
Václav byl červenější než přezrálé rajče, které praská ve skleníku u babičky.
A támhle to? ukázala jsem na boky, které mu trčely z kalhot. To jsou snad orlí křídla? Nebo ouška jako u selátka před Vánocemi?
Dost! sykl, uhýbal pohledem. Děláš ze mě kašpara přede všemi!
Jen ať se dívají! zvýšila jsem hlas. Ty jsi tu největší bojovník za estetiku! Tak pojďme posoudit tvoji estetiku! Natoč se bokem ke světlu.
Nebudu začínal odporovat, ale rychle zmlkl.
Natoč se! zvýšila jsem hlas tak ostře, až zašramotily příbory.
Neochotně, ale jako zhypnotizovaný, udělal bokem krok.
V zrcadle se ukázal bok antický ideál to zrovna nebyl.
A ten krk. Vlastně skoro úplně chybí.
Ty záhyby na zátylku vidíš? To je čistokrevný šarpej, Václave, měl bys si pořídit průkaz původu.
Larisa už neudržela tvář a schovala ji v ubrousku, třásla se smíchem.
A tohle pod bradou? byla jsem neúprosná. To je pelikaní vak? Skladuješ si tam zásoby na zimu?
Ale já jsem chlap! pípnul Václav sotva slyšitelně. Argument zněl prázdně.
Takže tobě je dovoleno všechno? uchechtla jsem se. Že já, po dvou dětech, po třiceti letech stání u plotny, mám jednu malou záhybku to je ostuda a lenost?
Vešla jsem k němu blíž. Podívala jsem se do očí.
A ty, co jsi posiloval naposledy dálkové ovládání, jsi najednou ztělesnění mužství v nejlepších letech?
Vyrvala jsem mu zrcadlo, všimla jsem si, jak měl obě předloktí unavené. Stál tam rozpačitý, pomačkaný, horní knoflík košile už kapituloval a někam se skutálel.
Veškeré jeho mačovství najednou zmizelo jako slupka z cibule.
Najednou tam nestál orel, ale jen postarší, tlustší chlap, kterému došlo, že král je nahý. A pořádně macatý.
Sedni si, řekla jsem klidně, stavila zrcadlo na zem ke komodě.
Padl do židle, až v ní zapraskalo.
Ať už o mojí postavě neslyším ani slovo, jinak to zrcadlo pověsím přímo naproti tvé židli ať vidíš, jak pelikan pojídá tlačenku.
Gennad už se nemusel ničím krotit, řehnil se a utíral si slzy.
Václav nabodl malou nakládanou houbičku a soustředil se výhradně na talíř, jako by neexistovali lidé ani zrcadla.
To předchozí dusno, co viselo v pokoji, se rozplynulo bylo najednou svěží, jako když se po dešti vyvětrá.
Posadila jsem se zpátky na místo.
Vzala jsem naběračku a ukrojila si obrovský kus smetanového dortu Paříž. Ten, co jsem pekla a zamýšlela radši nejíst, abych neztloustla.
Krájené těsto luplo, krém voněl.
Míšo, prosím, dej mi taky pořádný kus, zašeptala Larisa s talířkem v ruce. Kašlu na dietu. Žijeme jen jednou.
I mně, prosím! mrkl Gennad a dolil si rybízový džus. Myslím, že mi taky narůstají křídla!
Václav na moment zvedl oči, díval se na mě. Bylo v nich něco nového, snad respekt nebo opatrnost.
Pak se podíval na dort a sjel pohledem ke zrcadlu, kde se odrážely jeho nohy v nestejných ponožkách jedna černá, druhá temně modrá, až fialová.
To je teda orel, pomyslela jsem si.
Promiň, Míšo, zamumlal do ubrusu. Byla to blbost, vykládat takové věci.
Jez, Vašku, jez, odpověděla jsem, s chutí si ulomila kus dortu a užívala si sladký pudink. Budeš potřebovat sílu.
Nechápavě zvedl obočí.
Na ty činky! Jsi přece sportovec.
Večer plynul v klidu, řešily se ceny, chata a počasí.
Ale něco doma se změnilo. Ten můj kritik splaskl a ukázal, že je jen obyčejný člověk se slabinami, obavami a faldíky.
A upřímně ten dort byl nejlepší za posledních dvacet let.
Zrcadlo zůstalo stát v rohu pokoje.
Václav teď, když jde kolem, vždycky mimovolně vtáhne břicho a narovná záda.
A o mé povislé kůži už nikdy nepadlo ani slovo.
Asi se teď bojí probudit pelikána.
