Dneska jsem nemohla spát, pořád mi v hlavě běželo všechno, co se stalo se psem jménem Čenda. Pořád si opakuju, jak se věci dokážou v lidí úplně změnit.
Když byl Čenda štěně, jeho pán pan Karel Novák byl na něj pyšný. Spolu chodili do lesa na lov, běhali po loukách mezi kopci nad Českým Krumlovem a Čenda byl vždycky jeho radostí. Karel si říkal, že lepšího psa nikdy mít nebude. Každý večer Čenda ležel u jeho dveří a hlídal dům, stejně jako to dělali psi jeho otce.
Jenže časem to bylo jiné. Karel objevil, že štěňata po Čendovi se dají dobře prodat za každé dostal i několik tisíc korun. Nejdřív to vypadalo nevinně, pak ale byla štěňata častější a častější. Čenda hubnul, trápil se a už neměl tolik sil ani radosti ze života. Zuzana, místní veterinářka z Budějovic, mu řekla rovnou: Pokud to takhle půjde dál, ten pes to nevydrží.
Karla to rozčílilo. Nechtěl slyšet pravdu, místo toho začal být na Čendu mrzutý. Z chloubu se stal problém, a problémy řeší jednoduše: zmizet z očí, zapomenout.
Jednoho rána vzal tedy Čendu na dlouhou procházku do lesa za vesnicí, až k rybníku poblíž Hůrky. Mlčky šli mezi smrky, Karel ani slovo, ale Čenda pořád vrtěl ocasem a doufal, že jdou lovit. Na mýtině ho Karel přivázal ke stromu a beze slova odešel. Čenda nejdřív nevěděl, co se děje, myslel, že je to hra.
Dlouho vyhlížel, pak zkoušel popotáhnout za vodítko. Když se setmělo, začal kňučet, a nakonec zoufale výt. Chlad a ticho houstly, listí šustilo a v dálce houkala sova. Nikdo nepřišel.
Když bylo slunce úplně pryč, z lesa se vynořil velký šedý vlk. Postával pár metrů od Čendy, ostražitý, ale klidný. Nedíval se s nenávistí ani hrozbou, který by člověk čekal. Jenom tam stál.
Srdce by mi bušilo, být tam místo Čendy. Čekala bych útok, bolest, ale Čenda už neměl čeho se bát nejhorší, co se mu mělo stát, už přece zažil.
Vlk však udělal něco nečekaného. Pomalu obešel Čendu, očichal vzduch, sledoval řetěz, kousek hlíny pod ním a ustlal si opodál, nijak blízko, a nespouštěl oči z Čendy.
Les potemněl, zvuky zhoustly. Někteří drobnější predátoři přilákala vůně unaveného psa, ale kdykoliv se přiblížili, vlk pozvedl hlavu a krátce zavrčel. To stačilo, aby ustoupili.
Vlk Čendy nechal být, jen hlídal. Ani se k němu nepřibližoval, ani neutekl. Byl tam. Čenda přestal výt, jen tiše ležel, těžce dýchal, a občas pohledem kontroloval, jestli tam vlk stále je. Byla to zvláštní útěcha, cítit přítomnost někoho dalšího, i když by se měl bát.
Za rozbřesku přišli do lesa myslivci s loveckými psy. Pátrali po stopách zvěře, když uslyšeli slabé kňučení. Přes houštinu zahlédli zvláštní scénu: přivázaného českého fouska a šedého vlka, co ho brání.
Myslivci ztuhli, vlk se k nim otočil, v očích klid, žádný strach. Pak tiše ustoupil mezi stromy a zmizel v ranním mlžném lese.
Čendu odvázali a vzali ho s sebou. Žil jen proto, že v noci někdo odmítl být šelmou, i když by se to od něj čekalo.
Někdy jsou i ti nejdivočejší z nás lidskými víc, než bychom sami čekali.
