Saša nesnášela dny, kdy do dětského domova přicházeli potenciální adoptivní rodiče! Za těch sedm let, co tam žila, si ji nikdo ani jednou nevybral.
Jako malá ještě tyhle dny očekávala. S úžasem sledovala hezky oblečené paní a pány. Připadali jí jako kouzelníci, kteří ji odvedou do svého zámku! Nová maminka by ji hladila na dobrou noc. Nový tatínek by ji nosil na ramenou, smáli by se spolu a ona by měla vlastní pokoj. Nemusela by každý den koukat na otravného Vítka. Ten jí pořád tahal za copánek a říkal jí Sýkorko.
Slovo sýkorka neznala, ale cítila se, jako by jí ubližovalo. Vítěk si neustále opakoval:
Sýkorko! Sýkorko!
Bylo jí pět let, když přišla do dětského domova. Rodiče zahynuli při nehodě. Saša dlouho nedokázala pochopit, proč máma s tátou nechodí. Proč ji nechali.
Časem se smířila s tím, že už nejsou. Pomalu zapomínala jejich tváře. Vytrácely se z paměti i jejich hlasy, vůně, jejich společné bydlení.
Strašně toužila, aby si ji někdo vybral! Ale zázrak nepřicházel a Saša začala chápat, že ji nikdy nevyberou. Prostě nebyla z těch hezkých holek.
Vždycky vybírali ty hezké s mašlemi v nádherných kadeřích a s rozkošným úsměvem.
Vítěk jí dál dával zabrat. Ale teď už věděla, že sýkorka je ptáček.
Ani tentokrát to nebylo jiné. Dorazili noví zájemci o adopci, všechny holky oblékli do šatů, do vlasů jim dali mašle. Saša si ale ostříhala vlasy nakrátko jako kluk. Už nechtěla, aby si ji někdo vybíral. Rozhodla se, že v životě bude volit ona sama!
Když ji vychovatelky spatřily s krátkým sestřihem, zalapaly po dechu. Vítěk jen utrousil:
Sýkorko!
Bylo jí dvanáct. Vítěk byl o tři roky starší.
Ten den si ji nikdo nevybral. Její neupravené vlasy a bouřlivé oči působily až děsivě.
Za tři roky odešel z domova její odvěký rival Vítěk. Se všemi se rozloučil, a najednou přišel za Sašou.
Tak ahoj, Sýkorko.
Čau, odpověděla bez zájmu Saša.
Drž se tady! Už jen tři roky a pak si pro tebe přijdu! řekl rozhodně.
Ale kdo říká, že si vyberu tebe? Blázne! odbyla ho.
Vítěk se na ni dlouze a zvláštně podíval a beze slova odešel.
Když Saša zavřela za sebou vratka dětského domova, poprvé vdechla vzduch svobody a dospělosti. Z nevzhledného káčátka byla krásná labuť: husté vlasy až do pasu, velké zelené oči, štíhlá postava. Mířila do bytu po rodičích v tom uslyšela:
Ahoj, Sýkorko!
Otočila se a před ní stál Vítěk.
Co tu chceš? zeptala se.
Říkal jsem, že si tě přijdu vzít. Tak jsem tady, přistoupil blíž.
Ale já jsem říkala, že budu vybírat sama! Saša vzhlédla k němu. Vítěk za tu dobu ještě víc vyrostl a zesílil.
Vyber si mě, Sašo! poprosil.
Zamyslím se, a Saša vykročila ke svému novému domovu.
Vítěk ji následoval až k vchodu. Vyčkal, než zmizela uvnitř a pak odešel. Od té doby přicházel každý večer pod její okna. Posadil se na lavičku a čekal, dokud v Sašině okně nezhaslo světlo.
Horké léto vystřídal deštivý podzim. Po podzimu přišla zima. Vítěk chodil dál. Jednou Saša došla za ním, sedla si vedle a zeptala:
Už tě to nebaví? není ti zima sedět venku?
Vydržím. Jen mě, prosím, vyber! poprosil znovu a dlouze a něžně se na ni podíval.
Saša vyskočila jako opařená a utíkala domů. Zpoza záclon pozorovala, jak Vítěk hledí na její okna.
31. prosince pospíchala Saša domů po práci. Musí ještě připravit na stůl, obléci nové šaty, za chvíli budou půlnoc a Nový rok! Na lavičce Vítěk nebyl. Srdce jí sevřela úzkost… Co se stalo?
Za hodinu měla vše hotovo, nalila si sklenku sektu. Přišla k oknu, ale Vítěk nikde. V hrudi jí ztěžkla zlá předtucha… Strach jí sevřel žaludek…
Co mám dělat? Hledat ho? Jenže kde? Neznám jeho adresu, ani telefon! Hloupá, já jsem tak hloupá! hubovala se Saša.
V tom okamžiku venku cosi vzplanulo!
Už střílí rachejtle, pomyslela si a šla k oknu podívat se na ohňostroj.
Na sněhu zářil obrovskými ohnivými písmeny nápis:
VYBER SI MĚ, SAŠO!!!
A Vítěk seděl na lavičce, mával jí a díval se do jejích oken…
