Najít viníka nebylo jednoduché. Děti při spěchu k řece zapomněly zavřít papouška do klece. Babička, když se vrátila z obchodu, otevřela dokořán okno. Výsledkem bylo, že když jsme večer hledali Ferdíka, ukázalo se, že náš miláček amazoňan zmizel bůhvíkam. Tři dny a tři noci jsme nechali všechno tak a běhali po celé chatové osadě, abychom našli ztraceného papouška. Marně. Nikdo Ferdíka neviděl. Děti si utíraly slzy po tvářích, babička stále lamentovala: Jejda, jejda, co budeme dělat?, a my s manželem jsme obviňovali střídavě všechny staré i mladé.
Naší fenu, airedaletériérku Bety, ale v těchto dnech nebylo vůbec možné vypustit na někoho, jako se říká. Bety totiž upadla do smutku. Že pes doma žije, bylo znát jen při zazvonění u dveří. S výbušným štěkotem běžela do chodby, ale pak hned zmlkla, rozhlédla se, a se svěšeným ocasem se vlekla zpět na svůj kobereček. Čtyři roky přicházeli hosté do našeho domu do psího duetu štěkala Bety, hned na to odpověděl Ferdík. Někdy se zdálo, že papoušek to zvládá ještě lépe než ona.
Štěkot byl vlastně první papouškovinou Ferdíkova života. Jako úplně zelený mládě se rozhodl tímto způsobem škádlit kočku Mícu. Připlížil se k ní, když spala stočená do klubíčka, a najednou jí z plných plic zaštěkal rovnou do ucha. Míca vyskočila s pronikavým mňaaau!, na což se s řevem přidala Bety a to jste měli vidět ten zmatek!
Míca Ferdíka snášela, i když podle výrazu tváře to vypadalo, že ho má plné zuby. Zato Bety měla papouška opravdu upřímně ráda. Ten vykuk jí sedával na hlavě (a to občas i doslova), a přitom jí často kázal dlouhé přednášky napodobeným babiččiným tónem:
Kdo dojí ty zbytky kaše?
A po dramatické pomlce přidal výčitku:
My tu přece nejsme žádní vepři!
Bety na to reagovala stejně netečně jako děti na babiččiny poznámky. A když byl papoušek moc dotěrný, jednoduše ho ze sebe setřásla a dál si pohodlně ležela.
Zmizení Ferdíka vzali všichni v rodině, kromě Mícy, jako osobní tragédii. Přibližně po dvou týdnech, když už jsme se skoro smířili s tím, že náš hlučný miláček se nikdy nevrátí, roznesly se v osadě pomluvy, že u hejna havranů, co plenilo místní zahrádky, je nová posila. Jasně zelený havran s červenou tlamou, a ještě k tomu drzý. Nejenže vesele krákal, ale občas i zaštěkal, nebo dokonce použil lidskou nadávku. To nás skoro připravilo o poslední naději taková slova sice v rodině známe, ale rozhodně jsme je nevyslovovali před dětmi. Ale napadlo nás, že na svobodě mohl Ferdík nasbírat slovní zásobu stejně rychle, jako kočka blechy, a tak jsme se nenechali odradit a hledali dál.
Štěstí se na nás usmálo asi za deset dní. Zrovna jsem se skláněla nad záhonem, když jsem uslyšela známé:
Tak copak?
Na třešni, obklopený černými kamarády, kteří si pochutnávali na třešních, seděl náš Ferdík.
Ferdíku, pojď ke mně, chlapče, maminka tě pohladí, dám ti slunečnicová semínka…
Ferdík naklonil hlavičku a zadumaně se na mě díval.
Ferdíčku, všichni jsme se po tobě stýskali, i tatínek, i Terezka s Jakoubkem, a hlavně Bety. Pojď domů, maličký…
Opatrně jsem natahovala ruku ke stromu. Už jsem téměř dosáhla na větev, když vtom…
Ha, dětičky z chatové osady! napodobil Ferdík jedovatým hlasem předsedy našeho spolku a s hejnem ptáků zmizel ve vzduchu.
Ferdíkův svobodný život trval až do prvních mrazíků. Několikrát se k domu přiblížil, ale vždy zůstal nezávislý, odpovídal nám povzneseným krákáním a zase odlétl pryč.
Pozdě na podzim začali lidé Ferdíka vídat častěji samotného. Častěji posedával ve dvoře, smutný a načepýřený, sedával na plotě nebo na stromech, stále ale nedůvěřivý. Tehdy jsme vytáhli ten největší kalibr: Bety. Co jí o samotě svému svěřenci namluvila, to nevím, ale jedno vím jistě do domu se nám vrátil s hrdě vztyčenou hlavou, na hřbetě naší rezavé fence.
Tahle příhoda nás naučila, že opravdové přátelství a láska se nedají ničím nahradit. Doma je prostě domov, a tam je vždycky nejlíp, když jsou spolu ti, co k sobě patří.
