Před lety, když vzpomínám, byl jsem v ne úplně mladickém věku po poklidném rozvodu a pomalu jsem se smiřoval se standardním svobodným životem. Jistou dobu mi to ani nevadilo, ale postupně na mě padl smutek z návratů do prázdného bytu.
Bylo mi 56 let, zdraví sloužilo, cítil jsem se čile. Nakonec jsem se rozhodl zaregistrovat na seznamce a říkal si, že snad najdu ženu na společné stáří. Jakmile jsme si začali psát s jednou zájemkyní, hned mi přišlo, že mám štěstí narazil jsem na zajímavou osobnost.
Její profil byl velmi jednoduchý:
Libuše, 56 let, vdova, hledám slušného muže na vážný vztah.
Fotka ukazovala nenápadnou, ale hezkou ženu, v očích laskavost. Rychle jsme přešli z psaní k jasným slovům. Otevřeně jsem jí napsal, že nehledám dlouhé dopisování po internetu, ale skutečnou ženu k životu na domácí pohodu i společné dovolené. Libuše souhlasila, a tak jsme se dohodli na osobní schůzce o víkendu v centru Prahy.
Na prvním rande bylo krásně. Procházeli jsme se, povídali o práci a vnoučatech, já naslouchal. Ocenil jsem její klid, zbytečně neplýtvala slovy. Poté jsem ji pozval do kavárny. Samozřejmě jsem platil já, tak mě to bylo správné, vyrostl jsem v časech, kdy muž za ženu odpovídal.
Začalo klasické období kytka a bonboniéra. Dárečky obstarával převážně jen já, ale čas jsme trávili oba příjemně. Každý pátek a sobotu jsme vyráželi na koncerty, do divadla nebo na výstavu a vždy jsme zakončili večer v restauraci. Ne že bych byl lakomec, ale když dnes zpětně počítám, šlo za ty dva měsíce péče možná o pěkných pár tisícovek korun v našich poměrech třeba dvacet tisíc.
Navštěvovali jsme divadlo Národní, jednou výstavu granátů, podruhé koncert nebo jsme zajeli vlakem do Stromovky, kde jsme obědvali na dece. Snažil jsem se být dobrým mužem, měl jsem pocit, že se sbližujeme. Libuše se usmívala, brala mě za rámě a šeptala mi:
Zdeňku, je s tebou opravdu pěkně, jsi pravý kavalír.
Taková slova mě samozřejmě těšila.
Signály přišly už v kině
Když dnes vzpomínám, bylo jasné, kam vše povede. Nikdy mě nepozvala domů, nikdy na kávu, dokonce ani na krátkou návštěvu. Pořád byly důvody: Je tam nepořádek, Zítra přijede vnučka, Jsem moc unavená, pojďme raději do kavárny. Nejprve jsem to bral jako ostych žena už dlouho sama, třeba zapomněla na společnost muže.
Ale začínalo mi být podivné, jak mluvila o věku. Při výletech a večeřích byla energická, navrhovala výlety na hory i cestu do aquaparku. Ale když jsem chtěl, abychom si byli blíž, rázem se proměnila v přísnou babičku.
Jednou v kině jsem jí položil ruku na koleno, jen lehce. Okamžitě ji odstrčila a šeptla nevraživě:
Zdeňku, někdo se může dívat.
Libuško, tady v sále je tma, nikdo nás nevidí…
Je mi jedno, jak to vypadá. Tohle není vhodné. Nejsme dorostenka a kluk z učiliště.
Snažil jsem se chápat její hodnoty a zdrženlivost, respektoval jsem je, ale už jsem byl trochu rozladěný. Vždyť nejsme děti a času už moc nezbývá na hraní uražených neviňátek.
Libuše v sobě měla zvláštní pochod. Do detailu líčila své choroby a obtíže. V tomto věku už záda bolí a tlak stoupá mnohým, to je známé. Ale ona o tom naprosto ráda a s ponorem mluvila třeba celé večeře o prášcích na cholesterol a bolavých kloubech.
Poslouchal jsem, nabízel jí, že ji vezmu na dobrého lékaře. Ale když jsem zmínil, že sám dvakrát týdně chodím plavat, zamračila se:
Na co ti to je? Akorát si pokazíš srdíčko. V našem věku má člověk ležet na gauči a číst knížky!
Ale já toužil po aktivním životě, ne po dni na pohovce.
Rozuzlení a lekce o studu
Včera jsem přemýšlel: teď, nebo nikdy. Po dvou měsících už vím, zda si rozumíme nebo ne.
Na večeři v české hospůdce jsme ochutnávali svíčkovou, otevřeli láhev vína. Libuše vyprávěla anekdoty z práce. Říkal jsem si: tohle je normální žena, s ní je možné mluvit na rovinu.
Po jídle jsme sedli do mé felicie. Venku drobně pršelo, rádio hrálo tiše. Jemně jsem ji chytil za ruku a tentokrát ji nechala.
Libuško, co kdybychom šli ke mně? Dáme si čaj, něco dobrého k vínu…
V tu chvíli se napjala, úsměv zmizel, změnila tón.
Zdeňku, na co přesně narážíš?
Nenaznačuju, říkám ti upřímně. Mám tě rád. Já jsem volný, ty taky. Scházíme se celé dva měsíce. Přijde mi normální, chtít být si blíž.
V tu chvíli začala s dlouhou přednáškou o studu, stáří a duchovním sepětí:
Uvědomuješ si, co říkáš? Tohle je pro mladé, pro plození dětí, ne pro nás! Vždyť by to vypadalo strašně já se svými kilama, ty s bříškem. Fuj! V našem věku se sluší držet čistě kamarádství, starat se o vnoučata. Opravdu myslíš, že vážný vztah je už o něčem jiném?
Seděl jsem jako opařený. Připadal jsem si jako hříšník, co chce poctivou vdovu jen pro vlastní potěšení.
Libuško, proč takhle? Já chodím do tělocvičny, jsem v kondici. A ty vypadáš daleko mladší, než si myslíš. Proč se bavíme jako geriatrický klub? Kdo určil, že v šestiapadesáti začíná jen duchovno a konec života?
Tak je to běžné! utla mě. Pořádné ženy pečují o vnoučata, sází kytky, v létě rajčata. Já bych se styděla, kdyby to moji dospělí děti zjistily.
V tu chvíli jsem už nevydržel:
Takže hledalas chlapa kvůli společnosti, ale ne kvůli vztahu. Dva měsíce jsi jezdila za moje peníze na výlety, brala květiny, obědy. To ti nepřipadalo trapné? Ale jakmile bych chtěl normální blízkost, tak jsem pro tebe pohoršení?
Zrudla, ale ne studem, spíš hněvem.
Myslíš, že snad musím za večeři do postele?
Zase to překrucuješ, snažil jsem se držet klid. Dvoření je jiskření pro vztah, ne hledání pouhé společnice. Jen jsi doufala, že najdeš kamaráda s autem a peněženkou.
Vyletěla ven z auta, hlasitě bouchla dveřmi a šla domů. Nekřičel jsem za ní, vše bylo jasné. Díval jsem se na její odcházející postavu a měl vztek na sebe.
Mám rád rozumný rozhovor, dobré knihy, kulturu. Ale jsem pořád muž, ne stroj a své potřeby přece nemusím popírat jen proto, že nějaká dáma má železné předsudky a je jí trapně.
Smazal jsem její číslo a zrušil profil na seznamce. Musím si oddechnout.
Dnes vím, že budu už na prvním rande zjišťovat postoj k intimitě. Pokud přijde řeč o tom, že život končí s vnoučaty, zaplatíme si každý svůj účet a popřejeme si dobrý den.
A co vy, co si o tom myslíte? Opravdu je v šestiapadesáti nevhodné nabídnout slušné ženě více? Proč chodit na seznamky, když člověk žije jen vzpomínkami na mládí a zahrádku?
