Hanba, řekla bych! Všichni už mají zahrádky dávno uklizené, jen ta naše vypadá jak pěst na oko. My bychom to samozřejmě zvládli sami. Jenže mně zrovna zlobí artritida a máma si záda zničila při sázení.
Mirek, já proč vlastně přišel šmatal čepici v rukou táta nepomohli byste nám s mámou vykopat brambory? Je to ostuda, všichni už mají hotovo, jen my jak nějací lenoši. Sami bychom rádi, ale artritida a mámy záda, znáš to.
Mirek si navléká gumáky a něco si brblá pod vousy:
No jo, a proč jich sázíte vždycky tolik? To máme zásoby pro celou republiku? Hladovíme snad? Dnes to, tati, nepůjde, musím do okresu.
Táta už chtěl něco peprného poznamenat, ale jen mávl rukou a šouravě odkráčel. Na dvoře popadl vidle a belhal se do zahrady.
Božena, co si právě utáhla bolavá záda šátkem, pospíchala za ním.
No co, Kubo, přijedou děti?
On zaburácel:
Jen počkej! Ber kyblík a sbírej, ať něco uděláme. Pět jsme jich vychovali a teď se neukážou ani na bramborech. Hni sebou, ženská, aspoň kus dneska zmáknem.
Mezitím Mirka cepovala jeho žena Iva:
Vy jste fakt zvláštní rod. Všechno na vlastní pěst, rodičům nic, ani rýčem nepomůžete. To je taková ostuda. Kdyby moji ještě žili! Letěla bych na křídlech vzlykla.
Mirek ji objímá:
No jo, není to od nás pěkné. Bydlíme kousek, ale pohromadě se sejdeme dvakrát do roka. Víš co? Vezmu si volno, ty vezmi telefon a svoláme zbytek.
Iva usedla k telefonu a otevřela notýsek.
Nemůžete? Práce? Ta neuteče, vezměte si volno, ne? Není vám hanba, že naši makají a vy líní zvednout zadek? Nemáte kdo pohlídat děti? Vemte je sebou. Na vzduchu je jim líp než s tabletem na sedačce. Čekáme vás!
Chvíli přemlouvání, chvíli vyhrožování a Iva skutečně přesvědčila všechny.
Mezitím si děda Kuba sedl na lavici a bručel:
Tak Boženo, brambory budem kopat snad až do Mikuláše. Na co jsme toho zas tolik nasadili? Tobě furt nestačí; Co když dětem nebude? A kde jsou ty tvoje děti? Ani prstem nehli. Pamatuješ před lety? Sletěli jsme se jak vosy, za dopoledne bylo hotovo! Bejvávalo
Božena naslouchá:
Slyšíš? Někdo přijel? Skoč se podívat.
Kuba se dobelhal ke vratům. Najednou se ozval chechot, pokřik. Božena si přidržela záda a šla taky.
Panenko skákavá! Kolik vás je. Děti i vnoučata. To je radost.
Tak co, tati, ukaž, kde tu máš lopaty, vidle, kýble? Diriguje Mirek.
Táta potlačil dojetí, a přesto zvolal:
Všechno na svém místě, to si nepamatuješ?
A začalo to: někdo kopal, někdo sbíral, někdo nosil brambory do kůlny pod střechu, Boženu poslali do domu.
Snachy si vyhrnuly rukávy o oběd bude postaráno. Ale Božena stejně neposedí, sem tam poradí, dohlédne, aby se to nepopletlo.
A na zahradě sranda smích i vzpomínky.
Hele, Mirek, pamatuješ, jak jsi mi v dětství bramborou střelil do čela? Drž si teď svou odpověď! smál se Pavel.
Děda s úsměvem bručí:
No jo, ještě budete hrát kuličky z brambor. Vám už není dvacet! Ale chováte se jak děti.
Hotovo! Brambory vykopané, natě na hromádce, pod přístřeškem je plno. Nejvyšší čas na svačinu.
Na dvoře prostřeli velký stůl. Veselo, vzpomínky na dětství, bábovka, slivovice, smích. Božena nenápadně utírá slzičku. Má přece hodné děti. Sousedé, co jdou kolem, zdraví a chválí, občas povzdechnou, že jejich už taky dlouho nebyli doma.
Iva šeptne Mirkovi:
Cos řekl v práci?
Objal ji kolem ramen:
Co bych asi. Že rodiče potřebují pomoc. Šéf mě pustil hned, prý rodičům pomáhat to je u nás svaté.
Nezapomínejte na rodiče! Někdy se stydí poprosit, anebo už nemají sílu naléhat, ale pokaždé budou šťastní, když jste s nimi.
