Kocour, který už téměř rezignoval na to, že zemře o samotě zmrzne, zemře hlady, opuštěnosti a zoufalství najednou ucítil vedle sebe něco droboučkého a hřejivého…
Vyhodili ho. Prostě ho vystrčili. Po deseti letech společného života s rodinou.
Důvodem byla rada lékaře: prý by novorozené dítě mohlo mít alergii na srst. Právě to vágní mohlo by se stát se stalo jeho osudem.
Samozřejmě, dospělého desetiletého kocoura nikdo nechtěl. Muž, bez výčitek svědomí, ho jednoduše popadl a odnesl. Ne někam daleko jen o dvůr dál. Do sněhových závějí, do ledového mrazu na pražském sídlišti. Věděl, že kocour cestu nenajde zpátky. A zřejmě se ani nedožije další noci v rádiu varovali před tuhými mrazy.
Chladný kalkul. Nebylo v tom ani špetky citu.
Kdyby se do věcí nevložil osud, bylo by všechno skončilo právě takto. Ale něco se změnilo. Kocour, už polovičně smířený se svým koncem, náhle pocítil pod sebou cosi živého. Teplého.
S námahou natáhl ztuhlé tlapy. Opatrně otočil hlavu a zůstal strnule zírat.
Před ním se k sobě choulily dvě miniaturní chlupaté kuličky s rozšířenýma očima. Dívaly se na něj s důvěrou a nadějí.
No to snad ne… pomyslel si unaveně a otráveně. Ani umřít v klidu mi nedopřejí. Čím jsem si tohle zasloužil?
Koťata. I je vyhodili. Dvě mrňavé bytosti v tom stejném krutém mrazu. Proč? Nevěděl. Ale to hlavní bylo jasné: pokud on sám vzdá boj, koťata nemají naději. Zmrznou vedle jeho už ledového těla.
Začal rozhýbávat ztuhlé tlapky. Přitáhl koťata k sobě, pevně je přitiskl k boku a začal je důkladně olizovat. Tiskla se k němu s úlevou, jako by v něm necítila pouhou mámu, ale samotnou spásu.
Tak to už jsem v tom až po uši, povzdechl si v duchu.
Žaludek ho svíjel hlady. Co teprve ti drobečci? Zvedl se, kulhal směrem k popelnicím za domem tam, kde ještě v chladném vzduchu visel závan jídla.
Těžko hledal, ale přece objevil pár promrzlých kousků sekané a kousek kuřecího vnitřku. Všechno přinesl koťatům, dal jim najíst a co zbylo, dojedl sám. Najedená koťata se hned stočila pod jeho břicho, spokojeně zamňoukala a usnula s nosem zabořeným ve srsti.
Spánek ho přemohl nečekaně.
Náhle ho probral hlas:
Maminko! Tatínku! Koukněte, támhle je kočka s koťaty!
Téměř se pro sebe ušklíbl. No jasně kočka…
Ale holčička nebyla z těch, které přejdou bez zájmu.
Za deset minut se vrátila. V jedné ruce nesla igelitku s vonícím jídlem, v druhé vyřazenou, ale teplou deku. Trojice už neležela na holé zemi teď se váleli na měkkém potahu, hned se jim žilo líp.
O další hodinu později dorazila holka znovu i s tátou. Ten nesl podomácku zbastlenou boudičku z nařezaných prkýnek od staré skříně. Na přední straně visel papír s rudým nápisem: NECHAT BEJT! NEVYHÁNĚT! KRÍMĚ JE BYT 22!
Celým panelákem se začalo šířit soucítění a ochota pomoct. Sousedé nosili mističky s kapsičkami, zbytek jídla, krabičky s dětskou výživou.
Druhý den přišli táta s dcerou zase navštívit kočičí maminku s koťaty. Koťata se najedla a ještě než stihla dojít k Barboře, upadla do tvrdého spánku.
Večer, když rodina ještě jednou přinesla zbytky, rozeběhla se koťata vesele k holce.
Kocour pozoroval hemžení z boudičky se zívnutím. Připojit se nehodlal. Už zažil svou zradu, nechtěl znovu důvěřovat.
Mami, řekla Barbora, nekrmila jsi kočičí maminku. I ona je hladová…
Ale prosím tě, mávla rukou žena. Je dospělý, obstará si to.
Jaká maminka? podivil se muž. Vždyť je to kocour, ne kočka.
Co blázníš? zamračila se žena. Vždyť se stará olizuje je no prostě kočka!
Podívej se pořádně, uchechtl se muž. Nemá přece ani výbavu ani znaky, že by krmila mláďata.
Žena si přiklekla, zahleděla se, pak váhavě pohladila kocoura po břiše. Ten podrážděně cukl ocasem a vrhl po ní nevlídný pohled.
Pane bože… zašeptala. Vždyť je to opravdu kocour…
No vidíš, uchechtl se v duchu.
Takže ty… celou tuhle ledovou hrůzu… celou dobu se staráš… zahříváš, krmíš…? rozplakala se žena.
Kocour nehnul brvou. Co na tom. Jeho celý svět zůstával u těchhle malých, které chtěl nakonec předat a pak zmizet. Tiše, beze svědků.
Ale osud znovu zamíchal karty.
Žena neodešla. Začala potichu plakat.
Mami, hlesla Barborka a tiskla k sobě koťata, podívej se na něj. Byl určitě domácí. Asi ho nedávno vyhodili…
Jo, přidal se otec. Někdo rozhodl, že je zbytečný. Ale on, místo aby umřel sám, stal se pro ně mámou. Odložil svůj konec kvůli cizím dětem.
To děláš schválně, viď? popotáhla žena. Chceš, abych brečela?
Jen konstatuju, klidně odvětil muž.
Žena nadzvedla kocoura, opatrně ho stiskla v náruči.
Napjal se, chystal se vysmeknout… ale místo toho z něj vypadlo mňouknutí a spokojené vrnění. Ani nevěděl proč.
Myslel si: nakrmí mě, očistí a zase ven. Ale…
Ocitl se ve vaně. Myli ho šamponem. Ječel a protestoval, ale Barbora s maminkou ho uklidňovaly.
Pak teplý ručník. Měkký gauč. Vůně jídla. A koťata, která se jako pokaždé naskládala pod jeho břicho a okamžitě usnula.
Pravý hrdina, zašeptala žena, když ho hladila po hřbetu. Tohle neumí každý…
Umí pěkně lichotit, zívnul kocour v hlavě. No nic, až vstanu, poškrábu ji.
Ale místo škrábance se ozvalo jen další vrnění. Barbora se hlasitě rozesmála.
No dobře, pomyslel si. Možná ji nepoškrábu. Asi to opravdu nejsou špatní lidé.
Přitáhl koťata k sobě a začal je olizovat. Žena zase měla v očích slzy.
Zajímavý jsou, ty ženský, zabručel v hlavě. Nejdřív mě myjou, pak brečí. Možná je to tíží svědomí.
Usnul pevně, objímajíc mrňata. Netušil, že měl pravdu: právě maminka kdysi zakázala vzít domů ušmudlanou kočičí rodinu. Proto tu boudičku vlastně stavěli jen táta s Barborou.
Teď spali všichni tři kocour Šedivý i koťata v jedné nadýchané hromádce.
Rodina stála kolem a tiše hleděla na starého kocoura, který byl lepší než většina lidí.
Ale nepřešli jsme kolem, že? zašeptala Barbora.
A tatínek i maminka jen tiše přikývli.
Možná to byl jejich nejlepší skutek za hodně dlouhou dobu.
