Ostuda, všude už mají zahrádky uklizené, jen u nás to vypadá jako pěst na oko. Sami bychom to zvládli, ale mně se ozval artritida a mámě se zablokovala záda.
Míšo, proč jsem přišel… otec si nervózně pohrával s čepicí v rukou nemohli byste nám s mamkou pomoct vyrýt brambory? Všude už mají hotovo, jen u nás je to samý binec. Chtěli bychom sami, ale mně bolí klouby a mamka se ani neohne.
Míša si obouval holínky a zamumlal:
Proč jich sázíte tolik, tati? Vždyť netrpíte hladem. Dnes vážně nemůžu, musím do okresu.
Otec už chtěl říct něco ostřejšího, ale mávnul rukou a odešel.
Na dvoře popadl vidle a s kulháním zamířil na zahradu.
Anastázie si ovázala bolavá záda vlněným šátkem a spěchala za ním.
Tak co, Karle, přijedou děti?
Odpověděl podrážděně:
Jasně, čekej. Vem kýbl a sbírej brambory. Pět jsme jich vychovali, ale na rodiče si nenajdou čas. Pohni, stará, aspoň kousek dnes zvládneme.
Mezitím Irena domlouvala Míšovi, svému muži:
To jste celí vy. Všechno sami, druhým ani nepomůžete. To je teda hanba. Kdyby moji rodiče žili, letěla bych hned, povzdechla si.
Míša ji obejmul:
Pravda, není to hezké. Bydlíme kousek a sotva se navštěvujeme. Uděláme to takhle: já si v práci vezmu volno, ty obvolej sourozence.
Irena sedla k telefonu a otevřela sešit s čísly.
Cože, nemůžete? Práce je pořád, vezměte si volno. Není vám hanba, naši dřou, a vám se nechce? Děti? Vemte je s sebou, lepší na vzduchu než doma s tabletem. Takže v sobotu u rodičů!
Kde domluvou, kde pohrozila, Irena všechny přesvědčila.
A děda Karel na zahradě usedl na bobek.
Tak, Anastázie, do sněhu budeme kopat brambory… Proč jsme jich tolik sázeli? Ty pořád, co když dětem nebude stačit. A kde jsou tvoje děti? Ani prstem nepohnou. Pamatuješ, dřív jsme všichni pomáhali, a do oběda bylo hotovo. Jó, to byly časy…
Anastázie zpozorněla:
Slyšíš? Někdo přijel, Karle. Běž se podívat.
Karel se s obtížemi zvedl a šel ke bráně. Z dvora se ozval smích a hlahol. I Anastázie, držíc se za bolavá záda, vyšla ven.
Ježiš, kolik nás tu je! Děti a vnoučata! To je radost.
Tak, tati, ukaž, kde máš lopaty, vidle, vědra! ujal se velení Míša.
Otec si potlačil slzy a trochu drsně zakřičel:
Na svém místě, snad jsi nezapomněl!
A bylo to. Někdo kopal, někdo sbíral brambory, další je nosil pod střechu na sušení. Babičku Anastázii poslali do domu odpočívat.
Snachy si vyhrnuly rukávy a chystaly oběd pro všechny. Jenže Anastázie ne a ne ležet.
Tady poradí, tu pomůže. Bez dozoru hospodyňky to nejde.
Na zahradě byl smích a dobrá nálada.
Pamatuješ, Míšo, jak jsi mě v dětství trefil bramborou do čela? Teď mi to vrať! smál se bratr František.
Děda s úsměvem zabručel:
To jste se rozjeli, hry na zahradě… Vám už je taky přes čtyřicet a vy se tu tropíte jak malí.
Hurá! Zahrádka vykopaná, natě na hromadě, brambory pod střechou. Čas na občerstvení.
Na dvoře rozložený velký stůl, veselo, vzpomínají na dětství.
Anastázie si sem tam tajně utře slzy dojetí. Má dobré děti. Sousedi zdraví a chválí. Někdo smutně vzpomíná na vlastní, co dlouho neviděl.
Irenka tiše zašeptala Míšovi:
A co jsi řekl v práci?
Míša ji objal kolem ramen:
Řekl jsem, že rodiče potřebují pomoc. Hned mě pustili, prý rodině pomoct je svaté.
Mezi každodenními povinnostmi nezapomínejte na své rodiče. Často se stydí požádat o pomoc, ale budou šťastní, když se jejich děti vrátí domů. Rodina je to nejcennější, co máme.
