Drobeček
Pojmenoval ji Drobeček hned při seznámení, když se zpráskaně svalil do vedlejšího křesla stejně rudého, sametového a uleženého desítkami loktů, jako bylo to pod Helenou.
Chvilku si s povytaženým obočím prohlížel celý sál, pak upřel zrak na svou sousedku.
Tak co, Drobečku, nudíš se? povzdechl si, pokusil se přehodit nohu přes nohu, ale úzká ulička mezi řadami v koncertním sále to jasně neumožnila. Špičatý polobotka se zabořil do předního sedadla, noha se mu v kotníku nepříjemně zkroutila a Michal se zaškaredil.
Helena předstírala, že o jeho existenci nemá tušení, soustředěně zírala na jeviště, i když tam samozřejmě nebylo vůbec nic k dívání. Sražené stoly v řadě, řečniště, pletoucí se technici klasický obrázek jakékoliv konference. A dusno na padnutí.
Heleně nikdy nebylo v hromadě lidí dobře takhle namačkaná, rameno na rameni, a možnost úniku v nedohlednu.
Jojo protáhl Michal, podrbal se na bradě. Fakt bída! A víš ty co, Drobečku, nic nového tu neuslyšíš. Fakt a bez legrace! Všechny referáty mám načtené, služba, rozumíš a nic pořádnýho tam není.
Helena se na něj otočila a probodla ho pohledem. Oblečený tipťop, oblek, kravata, čisté boty, to zase jo. Ale stejně nějak nemístný, jako kdyby mu někdo z photoshopu dal tělo s jinou hlavou. Rošťák, provokatér, blábolil, smál se to byl Michal. Vlasy měl rozčepýřené a dvě kolečka na temeni, kde se mu jemné lokýnky roztomile stáčely.
Michal, přerušil Heleninu myšlenku, natáhl k ní svou velikou ruku, nechceš na oběd? Seš taková malinká, hubená, já tě musím nakrmit. Jasně, tak to bude. Vypadneme odtud!
Už už tlumili světla, na pódium začali vylézat ředitelé, náměstci a důležité osoby všichni tleskali, zato Michal statečně vlekl svého Drobečka uličkou, šlapal někomu po nohách, omlouval se a do saka si neustále šoupal rezygnovanou kravatu ta stejně pořád vystrkovala jazyk ven.
Prosím vás, co to děláte? Pusťte mě, slyšíte! snažila se Heleně vyrvat ruku, ale nějak se jí to nedařilo, a cupitala za Michalem ven.
Prosmýkli se do foyer zrovna, když někdo ťukal do mikrofonu a utekl tak posledním potleskům.
Pusť mě! Musím se vrátit, musím to napsat, mám úkol! rozčilovala se Helena, pevně tiskla blok k hrudi, až upustila propisku. Sklonila se, že ji zvedne, ale Michal už ji měl.
Kašli na zápisky, Drobečku! Pošlu ti všechny ty prezentace večer na mejl. A teď hlavně jídlo. Ale nejdřív voda. Seš úplně bílá. A pulz máš jak motorová pila. No jo, mám pravdu, nahmatal jí zápěstí, zakýval hlavou. Vzduch, jídlo a žádné konference!
Helena vlastně neměla daleko k mdlobám, srdce tlučilo ostošest.
Nikdy předtím se o ni nikdo nestaral. Spíš ona tahala za druhé za matku, za manžela, za dceru. Bylo to normální. Těžké, někdy toužila být holčičkou na klíně, lehkovážnou, pít víno a smát se jako ve filmech. Ale byla na to pořád moc dospělá.
A Michal jí tohle najednou umožnil.
Ani si nevšimla, jak se ocitla u stolku v příjemné restauraci naproti přes ulici, kde už číšník nesl dvě sklenice zářivého, čerstvě vymačkaného pomerančového džusu barva skoro jako by sám Slunce vylisoval a poslal do sklenky.
Napij se. A dopřej si i vody. Tak a co vůbec dáme k jídlu? usmíval se Michal.
Asi se mu zamlouvala. Helenka byla vcelku pohledná, štíhlá, trochu drobná. Mohla by mít úspěch u mužů, kdyby… kdyby jí na obličeji neseděla ta permanentní maska únavy a naprosté rezignace. Čtyřicítka na krku, rodina, láska nikde, stereotyp až na půdu no co, kdo by v téhle situaci kvetl?
A Michalovi se líbila právě tahle obnošená Drobeček.
Nic nepotřebuju. Srovnám si dech a jdu zpátky! Je mi mnohem líp, hlesla Helena.
Klidně! Ale nejdřív si dáme pražmu se zeleninou, trochu salátu a… Co piješ, Drobečku? Zvedl oči od jídelního lístku. Vypadal svěže, trochu rošťácky, voněl cigaretami a kolínskou, byl statný a silný… a díval se na Helenu upřeně.
Helena zrudla a zamračila se.
No teda! Cizí chlap ji táhne do restaurace, objednává jídlo, říká jí Drobeček a ještě jí upravuje pramínek vlasů na čele! A ona… ona taje.
V místech, kde se jí dotkl, pálil žhavý otisk a po zádech běžela husí kůže.
Pili spolu bílé víno a Michal vykládal, jak kdysi v mládí chodil na brigády na stavby, pak jezdil do Ostravy, pár let cestoval od zakázky k zakázce a nakonec…
A pak, Drobečku, jsme s Igorem to je můj kámoš rozjeli vlastní firmu. Nic moc velkýho, stavěli jsme chaty a dali dohromady partu řemeslníků. Lidi dneska chtějí pohodlí, teplo, splachovací záchod… A my víme, jak na to! Jez, jez, Drobečku… S tebou je radost se najíst. Ty bys potřebovala pořádnou porci! Chceš si ještě přidat?
Helena odmítla kývnutím. Ujela s myšlenkami. Víno, dobré jídlo, a vůbec poprvé v životě někdo řeší, aby malá holka jako ona jedla dost protože je unavená a vyzáblá.
Doma tomu bylo jinak. Celé dětství se Helena starala o matku. Ta makala ve fabrice, ráno už nebyla doma, Helena se snídani dělala sama, večer máma přicházela pozdě, Helena ohřívala večeři, myla po ní nádobí… všechno za pochodu, než spolu padly do postele.
Na Silvestra matka, Marie, přišla domů až před jedenáctou. Pracovala v potravinách, poslední hodina před půlnocí přinesla vždy nejvíc tržby.
Marie Olegovna byla unavená, bledá. Helena jí připravila šaty, pomohla s účesem a šly k hostům.
Hosté tam byli vždycky sousedé, kamarádky, vzdálení příbuzní, už vesměs v náladě. A Helena měla za úkol hlídat, aby máma neodpadla po první štamprli.
Marie pila výhradně vodku, šampaňské by prý byla škoda to je pro slečinky! Vodka, rusalko má drahá to je jiná!
Jenže hned po první sklence ji organismus zpravidla vypnul a Marie Olegovna chrápala mezi obloženými chlebíčky. Helena šťouchla do matky, ta se probrala, vzpomněla si, kde je a proč je všude tolik lidí a zase se napila, zasmála, pronesla přípitek… stručná vysypaná slova někdy zněla už hodně hořce. Kdy mohla být Helena slabou holčičkou? V téhle rodině ne!
Helena se provdala brzy. Ondřej byl téměř o deset let starší, vzdělaný, rozvážný, ale nelaskavý, málomluvný jako by Helenu začlenil do své logistiky, přiřadil do systému manželka, aniž by o nic žádal nebo nabízel.
Helena toho už ani víc nechtěla. Romantika, vášeň to bylo kdysi, tělo je tělo, a pak už zůstal jen manžel, rodina, kuchyně a knihovna. Heleně záviděly všechny kamarádky! Vždyť má vlastní byt, dvě místnosti, prostornou koupelnu, balkon, knihovnu. A hlavně žádná tchyně, stará bába!
A vždycky, od dětství až do setkání s Michalem, byla Helča. Nebo paní Helena Kovářová. Ondřej, matka, kamarádky všem byla Helča.
A teprve teď Drobeček. Víno, předkrmy… a někoho zajímá, co si Drobeček myslí, co by si přál.
Ondřej na to neměl čas. Jasně, domácnost, větší nákupy, dovolená to se dalo probrat, ale spíš oznámil, jak to bude, a případné výtky se ztratily v šumu otevřeného okna. Ondřej miloval čerstvý vzduch, větrat na doraz, hotovo.
A Michal? Sotva vkročil do restaurace, hned zařídil, že sedí v koutku, aby netáhlo. Pečlivý…
Na něco se ptal. Helena odpovídala rozpačitě. Ano, má muže. A dceru. Jmenuje se Tamara. Tomička studuje angličtinu, Helena jí kdysi našla geniálního lektora, a teď má holka jet na Erasmus do Británie.
Tamara nebyla žádné vymodlené dítě. Udělali ji, protože bylo na čase, jak ráda opakovala Ondřejova matka. Jsi mladá, půjde to hned. Jenže Helena nemohla otěhotnět léta, pracovalo se na tom.
Když konečně čekala dítě, Ondřej těch devět měsíců manželku obcházel obloukem. Ani pohladit bříško, tak jak to dělají v reklamách. S dítětem v břiše nikdy nemluvil. Divné mu to bylo, až odpuzující.
Až se narodí, budu ho vychovávat, odbyl ženu. Potřebuješ k lékaři? Hodím tě.
Odvezl ji a také vyzvedl z porodnice, se vším všudy: kytička, hosté, balónky a díky za dceru. Pak hlídal váhu mimina, kolik má Helena mléka, pořizoval ty nejlepší příkrmy, v noci vstával, choval Tomču, běhal na očkování. První návštěvu z dětské ordinace osobně kontroloval čisté ruce, vyžehlenej plášť, vyhříval stetoskop, aby nebyl studený. Pečlivý!
Nejsi unavená? ptala se soucitně Gábina, kamarádka s kruhy pod očima. Děcko je fuška! Pomáhá ten tvůj?
Helena pokrčila rameny. Pomáhá. Ale nějak… málo.
Být nešťastná byla skoro výsada. Helena byla pořád ztrhaná, ale litovali ji všichni, a manžela občas okřikli takhle že má zacházet se svou Helenkou?
A Michal? Ten ji litoval, s péčí krmil delikatesami. A Helena se, místo aby se bránila, spíš styděla.
Tak jez, Drobečku, já tě jen tak na pospas nenechám! mračil se pohostinný Michal, když se zdráhala.
Pak ji ten den doprovodil až na tramvaj a Helena prchala domů, s výmluvou, že má spěchající povinnosti.
Večer jí na mail dorazily všechny poznámky ke konferenci.
Drobečkovi od Michala! stálo ve vzkazu.
Helena zavřela laptop rychlostí světla, ale Tomara si asi něco přečetla a culila se pod fousy.
Trapný přezdívky! Úřední materiály a oni tam kecají ptákoviny, vyjekla Helena provinile. Tamara už ji neslyšela, měla nasazená sluchátka.
Helčo, Tomčo, jsem doma! Večeře, šup šup! ozvalo se z předsíně.
Ondřej, napružený z tramvaje a narvaného autobusu, v letu svlékl košili, zůstal v trenýrkách, na balkoně nadechl Šumavu.
Byl cítit potem a včerejším gulášem.
Hele Helčo, pořád tak často se sprchovat fakt nebudu! Nech mě bejt, kůže mě z toho pálí jak po kopřivě. Zítra se naložím… odrazil Helenu od svého těla. Jestli něco chceš, řekni hned. Jsem hotovej!
Jedli mlčky, každý myšlenkami jinde. Helena u Michala svěžího, galantního…
Ten jí zavolal v práci hned další den.
Ahoj, Drobečku! Jak je? Chybíš mi. Už jsi jedla? rozlehl se jeho hlas z telefonu, až Heleně zatrnula páteř. Bála se, aby ji někdo neposlouchal.
No… ne, ještě ne, mám toho hodně, pípne. Drobeček. Ona je Drobeček, slaboučká a jemná…
Kašli na to, pojď. Sedím tady v bistru naproti. Průměrný místo, ale musíš něco sníst. Dělej, čekám!
Helena zamumlala něco nesmyslného, omluvila se kolegům a vypadla. Tváře jí hořely jako papričky. A bylo jasné, že všichni v kanceláři ví, kam jde za milencem.
Právě tak milencem ho ve své hlavě nazvala. Bylo to hanbaté, opojné a osvobozující.
Ten den měl Michal tričko a džíny, opět trochu rozcuchaný a svěží.
Pili kávu a Helena nesměle vykládala blbosti z dětství, Michal ji poslouchal.
Drobečku, ty jsi krásná, víš to? přerušil ji. Jedem ti koupit něco na sebe! Šaty. Mám známosti v obchodě, vyberou ti. Chci tě vidět v šatech.
A viděl. Ne hned, ale večer, když ji vytáhl do pasáže, posadil na pohovku a nechal prodavačky, aby se kolem malého Drobečka snažily.
Bože, jak se na ni Michal díval! Hladově! To Ondřej nikdy neuměl…
Tohle jsem nezažila! šeptala pak Helena v sluchátko Gábině, své nejlepší kamarádce. Jenom ve filmu. A ani ve snu by mě nenapadlo, jaký to je. Fakt jsem se cítila jako žena! Je to šílený, ale líbilo se mi to.
A Ondřej? ptala se Gábina věcně, po všem soucitu.
Nic neví a vědět nesmí! Ani já sama… Ty mu to neřekneš, jasný?! A páni, ty šaty jsou drahý! Schovej mi je u sebe… Jak to sakra vysvětlím? Bože, co já budu dělat?!
Gábina pokrčila rameny. Co bude, to bude.
Nevím, Helčo… Jsi zmatená. Tvůj Ondra je sice buran, ale nezapomeň, jak jezdil v zimě do Klatov koupit čerstvé mléko, jak maká. Jiný by ležel na gauči u piva, a ten tvůj opravuje, kupuje, plánuje a vozí vás na dovolenou. Je jako otevřená kniha, čitelnej. A Michal? Kdo ví, kde bere peníze?
Nevím, neptala jsem se. Jaký je rozdíl?! Gábi, Ondřej je děsnej, nikdy bys s ním nevydržela. Mě už z něj brní žaludek! Ty mi závidíš!
Gábina pokrčila rameny. Možná závidí Heleně. Ale spíš jejího muže…
Helena začala chodit domů později, vařila něco narychlo, sama nejedla, zamyšleně míchala vychladlý čaj.
Mami, slyšíš mě? Už potřetí prosím o chleba! volala Tamara, sama se zvedala a hledala, co kde zbylo. Došel chleba, povzdechla si.
Helena jen kývla, zamračila se a zmizela do pokoje. Tam snila.
Ondřej i Tamara ji pozorovali s tichým zděšením.
A tak tam snila dlouho, s potem v dlaních, kdykoliv si na Michala vzpomněla.
Ten byl něžný, mazlil se, smál se její neobratnosti, pořád jí říkal Drobečku, krmil ji, kupoval dárky (které musela schovávat u Gábiny), občas poslal peníze na účet, někdy v noci sypal do telefonu vzkazy. Helena je četla zavřená v koupelně, pak vymývala mobil studenou vodou a snažila se zapomenout.
Ondřej chrápal vedle, občas ji objal masivní rukou a cosi zamumlal. Helena ležela bez hnutí. Ach jo… Škoda, že ona nikdy předtím nepoznala, jaké to je být Drobeček, krásná a žádoucí. Tolik let v trapu…
Ale teď tu byl Michal její šance.
Scházeli se u něj ve velkém, světlém bytě s výhledem na Prahu, žádné závěsy a pod nimi rozsvícené město, zářivé a plné života. Po šampaňském a jeho kolínské šla Heleně hlava kolem. A povlečení? Pravý satén…
Svět se rozpadl na tisíce kozlíků a ohňostrojů na tom saténu. Magické…
Doma bylo dusno, temno. Helena měla pocit, že všichni všechno vědí. Tamara ji podezíravě sleduje, Ondřej je přísný.
Tak si vymýšlela důvody, proč přijít pozdě, až když už doma všichni spí. Pak mohla sedět sama v kuchyni, popíjet instantní kávu a snít…
Helčo! Kde jsi? Mám zelí, chtělo by to nakrouhat. Domluvili jsme se přece, zaslechla v reproduktoru hlas manžela, bázlivě se rozhlédla po bazénu ke klidně plavajícímu Michalovi. Studená voda olympijského areálu Podolí, otevřený bazén, ostrý vzduch, skoro jako zázrak.
V bazénu Podolí nikdy neplavala; dnes ji tam Michal vzal. Nacpal ji do plavek, a pak společně plavali a pozorovali páru stoupající do mrazivého vzduchu. Lidu pár, čirá pohoda. Z věže byl vidět světýlka na bruslích v Braníku, ale Helena měla oči jen pro svého kavaléra. Konečně našla. Konečně lásku. Bože…
Zelí? špitla, zabalila se do osušky. Nech ho. Dneska přijdu pozdě, jdeme s Gábou plavat záda potřebujou cvičení. Máme permanentku. Zelí dáme zítra. Promiň, Gábina už volá. Pa!
Rychle zavěsila a zavolala Gábinu. Musí ji varovat, kdyby Ondřej náhodou volal!
Když se dovolala, vše polohlasem vyklopila, až nakonec zmlkla.
Hele, já vám nesu kmín. Dáváte ho do zelí, ne? Byla jsem na trhu, tak jsem myslela, že se stavím. Ondřej už dává vodu na čaj, oznámila Gábina. Kmín, víš?
Helena sevřela rty, rozhlédla se po Michalovi. A ten už stál na věži, chystal se skočit. Několik mladých, štíhlých holek na něj pokřikovalo a řehtalo se.
Tak co, drobečci? Raz, dva, tři! zvolal nad vodu, skočil jako profík, vyplaval a mávnul na Helenu. Helčo, pojď k nám! Večer teprve začíná!
Holky se otočily, okukovaly Helču. A ta najednou byla zase nehezká, obyčejná, s bříškem a povislými stehnama. Plavala jak žába, cákala vodu kolem. A na obličeji se jí vrátil unavený výraz.
Nové Michalovy drobečky už hrály vodní pólo, neváhaly podplavat a šmátrat po jeho ruce.
Michal se smál, moc ho netrápilo, když Helena zmizela. Věděl, že doma je to stejně samý zelí… Nechť!
Předsíň temná, pokoj taky. Světlo jen v kuchyni.
Ondřej tiše položil před Helenu pánev s volským okem.
Budeš mít hlad po tom bazénu. Jak chceš, dám ti k tomu salám? Nalil jí velký hrnek čaje.
Helena zavrtěla hlavou. Bála se manželovi podívat do očí, hned vzala vidličku a šťourala se v jídle.
Věděl to? Nevěděl? Co teď?
Hele… ozval se Ondřej po dlouhé pauze. Gábina ti tu donesla nějaký tašky, chtěla šéfovat v kuchyni, ale zahnal jsem ji. Co tam leze pořád? Je to tvoje kuchyně. Tvrdila, že to jsou tvoje věci. Ale co by tam byla… spletla se, že?
Helena pomalu nadvihla ubrus, zírala na tašky, pokrčila rameny.
To říkám taky. Nesmysl. Nalej mi čaj, vyschlo mi. Nebo počkej, klidně vytáhni koňak. Mám chuť na panáka.
Helena vyskočila, běžela ke skříňce, a pak najednou ztuhla.
Drobečku, uslyšela manžela, prudce se otočila a zadívala se mu do očí. Mluvím o těch drobcích na stole. Tamča zase drobí. Vezmi hadr a utři to, řekl klidně. Pak ji zkoumavě sledoval, odvrátil se…
Pili koňak spolu. Mlčky, bez pohledů.
Nakonec Ondřej vstal a odešel.
Gábi! On prostě odešel! Oblekl se, nechal klíče na stole. Gábi! Helena brečela do telefonu, zírala na svůj obraz v zrcadle, Drobeček, ještě před třemi hodinami v bazénu s Michalem. Vlasy stále voní chlorem a bolí ji záda. Jak mohl? Takhle se chlap nechová. Nechal nás s Tamčou!
Helena se rozzlobila, sevřela pěst a praštila do stolu.
Právě jako chlap, Hele. Jiný by tě zmlátil. Ondřej prostě odešel. Všímej si z vlastního bytu. A ty si ještě dovolíš reptat?! Gábina se uchechtla. Vždycky jsem si lámala hlavu, proč vám to doma nejde. Peněz dost, Tamča šikovná, Ondra maká, nepije. Ano, je zamlklý, ale lepší tohle než rachejtle. Ty sis prostě přála krásu a mazlení. A sama mu nikdy neřekneš hezké slovo. Chlapi jsou jak děti pochval je a přerazí se! Ne Hele, tady ti já nepomůžu. Dobrou.
Helena telefon položila na stůl, schoulila se a potichu plakala…
Tamara udělala zkoušky, odjela na chatu ke kamarádům. S matkou nemluvila, nechala jí vzkaz, ať neotravuje.
Michal se objevil po týdnu, čekal Helenu u vchodu, vynořil se z mrazu.
Nazdar, Drobečku, zafuněl, utopený v límci kožené bundy. Stýskalo se mi!
Helena mu několikrát volala, chtěla se vyplakat, ale nebrala telefon. Teď stál tady.
Michale… co tu děláš?
Očima hledala jeho auto.
Jdu si pro protislužbu, Drobečku! zamžoural jí do ucha.
Jakou službu?
Helena se lekla, vytrhla ruku, ale Michal držel pevně.
Krmíl jsem? Krmil. Uspokojoval? Taky! Tak teď mám já trable, zlato. Potřebuju prachy, kotě! Máš matčin byt, za pět mega to střelíme, a i tu tuhle. Jdeme dovnitř, promluvíme!
Drobeček vyděšeně vykřikla, snažila se vytrhnout, ale měla slabé nohy, šla do vchodu, modlící se, že někdo přijde. Ale venku bylo prázdno.
Otevři, Drobečku, mrznu tu! popohnal ji Michal.
Helena se rozbrečela, začala se sklánět ke sněhu, a vtom najednou Michala někdo praštil do vzduchu, padl na bok a zaskučel.
Nad ním stál Ondřej bez čepice, rozčepýřený a naštvaný, ruce zaťaté.
Vypadni! Slyšíš?! Jinak tě rozbiju! zaječel. Vrhne se po Michalovi, ale Helena ho zarazí. Michal si uvědomil, s kým má tu čest, začal slizce posměšně chrochtat, ale vzápětí dostal pravačku. Mazej! A už se k Heleně ani nevohni! zavrčel Ondřej, zvedl čepici, utřel s ní nos a otočil se k Heleně. Jdeme domů. Je kosa!
O čem celou noc ti dva mluvili, ví jenom měsíc za oknem a vítr pronikající škvírou. Na stole dvě netknuté čaje, podlaha tikala. A pak se svět ponořil do tmy, kde byli dva muž a žena, co se rozhodli žít dál…
Nikdo už Helenu Drobečkem nikdy nenazval. A kdyby to někdo zkusil, jen by se otřásla a odešla.
Michal už se v jejím životě neukázal. Z Heleny vyšla bída Andrej byl až moc důsledný.
Jednou Michal uslyšel Helenin rozhovor v tramvaji o bytu po matce, o tom, jak si neví rady, jak je unavená a sama. Michal pochopil, že by mohl pomoct, vyřešit otázku bytů a Heleniny samoty. Kdyby to zahrál lépe, dostal by, co chtěl. Vždyť ji přikrmil, zkrotil, zahřál… Ale okolnosti přitlačily: Igor chtěl splácet dluh včera! Šel natvrdo, nutil Helenu k rozhodnutí. Nevyšlo to. No svět je plný dalších drobečků, hladových, smutných, věčně opuštěných. Michal je najde. A pak si vezme, co mu patří.
A z toho bytu s výhledem na Prahu musel Michal zmizet. Nevadí. Své si vezme, neztratí se, pokud Igor nezmění názor…
