Je mi osmapadesát a učinila jsem rozhodnutí, které mě stálo víc, než si většina lidí dokáže představit: přestala jsem finančně podporovat svou dceru. A nebylo to proto, že bych ji nemilovala ani proto, že bych snad byla lakomá.
Moje dcera se provdala za muže, který už od začátku dával najevo, že práce není jeho šálek kávy. Měnil zaměstnání jako ponožky, každý pár měsíců jiné: šéf byl hrozný, směny příšerné, peníze nic moc, lidi kolem divní Vždycky něco.
Ona pracovala, ale peněz nikdy nebylo dost.
A tak každý měsíc on přicházel za mnou, vždy se stejnými slovy: nájem, chleba, dluhy, družina pro děti. A já vždycky jsem nakonec pomohla.
Nejdřív jsem si říkala, že to přejde. Že se oklepe. Že jednou začne pracovat, převezme odpovědnost, dospěje.
Ale roky plynuly. Nic se neměnilo.
On se válí doma, vstává v poledne, vyráží za kumpány někam na pivo, vykládá, že téměř má nový džob. Peníze, co jsem dávala dceři, ve skutečnosti platily věci, za které měl zodpovídat on nebo co hůř jeho pivo v hospodě.
O práci se vlastně ani nesnažil, protože dobře věděl, že ať se stane cokoliv, já budu jeho pojistkou.
A dcera? Ani od něj nic nechtěla. Bylo snazší přijít za mnou, než se s ním hádat.
Tak jsem platila cizí složenky a nosila tíhu manželství, které nebylo ani moje.
Den, kdy jsem se rozhodla skončit, byl, když mi dcera volala, že potřebuje peníze na něco urgentního a mimoděk řekla, že jde zalepit dluhy, které její muž nasekal, když prohrál v kulečníku s kamarády.
Zeptala jsem se jí:
Proč on vlastně nepracuje?
Ona odpověděla:
Nechci na něj tlačit.
Tenkrát jsem byla konečně rozhodnutá:
Chci ji dál podporovat, být tu pro ni a pro vnoučata. Vždycky. Ale už nedám ani korunu, dokud si vedle sebe nechá někoho, kdo nedělá vůbec nic a odmítá jakoukoliv odpovědnost.
Plakala. Zlobila se. Obořila se na mě, že ji opouštím.
Byl to jeden z nejtěžších okamžiků, které jsem kdy jako matka zažila.
Řekněte udělala jsem chybu?
