Loni máma přišla s nápadem, který rozesmál i naši sousedku Aničku: začala nám prodávat zeleninu ze své zahrádky. Prý jsme za ní nejezdili, neukázali se s motykou, tak ať si to dobře zapamatujeme. Kdo asi platil vodu k záhonkům, skleníky a paní Novotnou, která všechno vyryla a pomáhala s osazováním záhonů, na to někdo radši rychle zapomněl.
Zeleninu a ovoce jsme si vždycky kupovali levně v Lidlu.
V rodině jsme nikdy neměli chatu nebo zahrádku. Vyrůstali jsme v Praze a táta by si možná spletl bramboru s avokádem, kdyby je potkal v obchodě. Zato máma, ta byla z vesnice, takže si od dětství užila zahradničení až až a v mládí jí z toho všeho ručního rytí přecházel zrak. Zahradničení už ji nijak nelákalo… nebo jsme si to aspoň mysleli.
Když byl táta naživu, zahrada byla ta poslední věc, na kterou bychom pomysleli. Táta totiž vždycky všechno zvládl, i když jsme si mysleli, že na to nemáme. Máma samozřejmě také pracovala, ale táta byl hlavní živitel.
Nic se prakticky nezměnilo, dokud jsem nedospěla. Pracovala jsem, bydlila doma a podílela se na výdajích, vše v pohodě. Odstěhovala jsem se až když jsem se vdala teprve před dvěma lety.
No, a loni šla máma do důchodu a najednou zatoužila po chalupě a zahrádce, protože ve vzpomínkách viděla sama sebe běhat po babiččině zahradě, kde hrála na honěnou s kuřaty. Šla do banky, vybrala úspory a koupila malý domek v Kokořínském údolí. Za mě naprosté retro, pro mámu splněný sen. O to šlo, ne?
Samozřejmě jsme se s mužem museli podílet na úpravách chalupy a zahrady možnosti jsme měli, takže domluva byla jasná. Na zámek jsme neušetřili, ale na rekonstrukci kuchyně, rozvod vody a novou dlažbu na verandu to bylo dost.
Práci na záhonech jsme odmítli hned v zárodku. Po dlouhých týdnech honění termínů a cestování po Praze jsme víkendy raději prospali, nebo šli na pivo s přáteli rozhodně jsme necítili žádné povolání osahávat motyku. Jsme prostě typičtí městští pohodáři.
Za tohle zanedbání nás máma několikrát popíchla, ale vždycky se uklidnila při další finanční infuzi. A že těch investic bylo! Nový skleník, pak záhony do vyvýšených truhlíků, další odvoz hlíny a sázení. Vše jsme zaplatili, máma nemusela hnout prstem.
Dokonce když máma dovezla z Bauhausu tunu sadby a nechtělo se jí to vláčet v autobuse, objednali jsme jí taxi až ke vratům.
Občas mi máma posílala fotky narůstající botanické slávy rajčata, karotky, všechno jako z Květnové výstavy. Podívej se, jaká nádhera! poslouchala jsem, zatímco já nepoznala ředkvičku od řepy. Tak to šlo, dokud mi máma neposlala fotku obřích, červených jahod.
Jahody, jaké svět neviděl! Hned jsem si vybavila tu chuť, až mi v puse tekly sliny. Poprosila jsem ji, ať mi je dá bokem do krabičky, že si je po práci vyzvednu. Ani ve snu mě nenapadlo, že mi obratem přijde seznam velikostí krabiček a pod tím cenovka v korunách!
Musela jsem si dvakrát číst zprávu, jestli jsem nepřehlédla nějaký vtip. Zavolala jsem mámě a ptám se: Ty mi jako vážně prodáš jahody?! Odpověď: No samozřejmě! Copak si myslíš, že tu běhám po kolenou, vytrhávám plevel a ty a tvůj muž, dva pražáci, se ukážete, až když chcete jahůdky? Proč bych vám měla něco dávat? Kdo nepracuje, ať nejí!
Zkusila jsem jí připomenout, že bez našeho finančního základu by dneska jahody mohla pěstovat tak maximálně v truhlíku za oknem. Máma se urazila, že prý jí chci účtovat za něco, co je přece povinnost dcery. To si dovoluješ moc!
Já ale zásadně od mámy zeleninu kupovat nebudu, ať si hledá trh jinde. Já a muž si zajdeme, kam chceme a klidně nakoupíme na trhu nebo ve Vietnamské večerce pohoda. Teď nám dokonce nabízela okurky a cukety, ale s díky jsem odmítla.
Od teď už do máminy zahrady v korunách fakt neinvestujeme, ať si to ryje nahoru nohama sama. Zaplatíme jí, když nebude mít na léky, složenky a co bude potřeba, ale na její bio hobby? Ani korunu navíc!
