Malá
Pojmenoval ji Malá hned při seznámení, když se ledabyle svalil do vedlejšího křesla stejně rudého, sametového a otlačeného spoustou cizích loktů, jaké měla pod sebou i Karolína.
Minutu tiše pozoroval sál, pak se zadíval na svou sousedku.
Tak co, malá, nudíš se? povzdechl, zkusil si přehodit nohu přes nohu, ale úzká ulička mezi řadami v konferenčním sále mu to nedovolila. Jeho špičatá polobotka narazila do sedačky před nimi, takže mu kotník nepříjemně zaskřípal na bok Míra se zašklebil.
Karolína předstírala, že ho nevnímá, upřeně hleděla na pódium, i když tam se zatím nic zajímavého nedělo. Seřazené stoly, řečnický pult, pobíhající technici prostě obyčejná konference. A dusno.
Karolína nikdy neměla ráda místnosti plné lidí, když musí sedět tělo na tělo a není úniku.
No jo natáhl Míra a podrbal se na bradě. Marnost nad marnost, poslouchej, malá, tady se toho moc nového nedozvíme. Opravdu! Znám všechny referáty, víš jak, mám to v popisu práce. Nic převratného.
Karolína se k němu konečně otočila, přísně si ho změřila pohledem.
Byl slušně oblečený, v obleku s kravatou, čisté boty ale stejně působil nějak nepatřičně. Jako by do něj někdo navlékl nesprávný kabát. Raubíř, laškovník, plná pusa řečí a lišácký úsměv přesně takový byl. A vlasy mu trčely do ježka, navíc měl dva máčky, kde se mu vlnily do kroucenek, měkké a hebké.
Miroslav, podal Karolíně velkou ruku, nenechal ji ani otevřít ústa. A nechceš jít na oběd? Jsi taková drobná, hubená, rád bych tě pořádně nakrmil. Ano, přesně tak to myslím. Pojďme odsud!
Už začali tlumit světla, na pódium vstupovali šéfové, náměstci, úderníci a cenní zaměstnanci, všichni tleskali, ale Mirek se vůbec nestyděl, tahal svou Malou ven, co chvíli někomu přistoupil na nohu, omlouval se a cpal si kravatu zpět do saka, která úporně odmítala zůstat schovaná vypadalo to, že jazyk vyplazuje všem těm váženým pánům a dámám.
Co to děláte, pusťte mě! cukala rukou Karolína, ale nebyla dost silná, tak jen cupitala za Mirkem k východu.
Vyběhli do foyer právě ve chvíli, kdy potlesk v sále sílil a někdo bušil do mikrofonu, žádaje o klid.
Pusťte mě! Musím zpátky, dělám si zápisky, mám úkol! urazila se Karolína, stiskla si k hrudi blok, upustila propisku. Sehnula se, ale Míra byl rychlejší.
Odpusť tu grafomanii, malá! Všechny referáty ti nasdílím, přečteš si v klidu doma. Teď potřebuješ najíst. Ale nejdřív vodu. Máš bílou tvář a rychlý tep. Tak! Přesně tak, vzal ji za zápěstí, zakroutil hlavou. Vzduch, jídlo a žádné konference!
Karolína se doopravdy necítila dobře, srdce bušilo zuřivě, až jí hučelo v uších.
Nikdo se o ní nikdy takhle nestaral. Spíš ona o všechny o mámu, o manžela, o dceru. Tak to prostě bylo. Někdy bylo těžké, čas od času si chodila postěžovat a aspoň na chvíli si přála být bezstarostná, pít víno, smát se jako herečky ve filmech, ale taková možnost nikdy nebyla.
A Míra tu možnost Karolíně najednou dal.
Než se nadála, seděla u stolu v útulné hospůdce naproti a číšník už jim přinášel sklenici čerstvě vymačkaného džusu žlutooranžového, neodolatelně zářivého, jako by do skla vylisovali samotné slunce.
Tak, pij. A vodu taky. Tak A co si dáme k jídlu? hrabal se v jídelníčku Mirek.
Asi se mu Karolína opravdu líbila. Karolínka nebyla ošklivá, i postava hubená, štíhlá, nic navíc. Mohla by mít úspěch u mužů, kdyby Kdyby kolem její ústa nevisel ten stálý stín únavy a beznaděje. Čtyřicítka pryč, rodina, láska nikde, život ošuntělý proč by tu měla zářit jak růžička?
Ale Mirkovi se líbila i taková, unavená Malá.
Mně nic netřeba, za chvíli se vracím do sálu, je mi už líp, špitla.
Ale kdepak! usmál se Miroslav. Nejdřív si dáš mořského vlka se zeleninou, salátek a A co budeš pít, malá?
Zvedl oči od jídelního lístku. Byl krásný, svěží, s rozcuchanými vlasy, voněl cigaretami a kolínskou, byl svalnatý a mužný. Podíval se na Karolínu.
Ta zrudla, zamračila se.
Dočista jí přeskočilo! Naprosto cizí chlap ji táhne do restaurace, cpe ji jídlem, říká jí malá, opravuje jí ofinu na čele a ona? Měkně a připadá si podivně otupělá. Všude, kde se jí Mirek dotkl, zůstávalo horké místo a po zádech jí běhal mráz.
Pili bílé víno, a Mirek vyprávěl, jak kdysi jezdil na brigády na stavby, pak zamířil na sever, pár let tam přeskakoval z jedné zakázky na druhou a pak
No a pak, malá, jsme s Igorem, to je můj kámoš, rozjeli podnikání. Nic světoborného stavěli jsme chatičky, sehnali jsme pár lidí, roztočilo se to. Všichni chtějí žít hezky, v teple, v pohodě, a my věděli jak. Jez, jez! pobízíval Mirek Karolínu. Na tebe, malá! Bože, jak jsem tě poprvé viděl, hned jsem věděl, že tuhle holku musím nakrmit! Ještě objednám?
Zavrtěla hlavou. Malá plavala. Z vína, z jídla, z toho, že poprvé po letech, ne, poprvé v životě, chtěl někdo opravdu ji nakrmit, protože je ta unavená holka
Doma to bylo jiné. Celé dětství Karolína žila jen s matkou. Ta dřela, ráno už nebyla doma, Karolína snídala sama, večer máma chodila pozdě, Karolína čekala, ohřívala jí večeři, pak myla nádobí, a obě usínaly až pozdě v noci.
O Silvestru se matka vracela těsně před půlnocí, pracovala v samoobsluze a poslední hodiny v roce znamenaly velký zisk.
Marie přišla domů unavená, bledá. Karolína jí chystala šaty, pomáhala s účesem a šly mezi hosty.
Ti byli vždycky sousedé, kamarádky, nějací vzdálení příbuzní, veselé a už dost opilé hloučky. Všichni seděli u naloženého stolu, povídali a svíjeli se smíchy, Karolína dávala pozor, aby máma neusnula hned po první skleničce.
Marie pila výhradně slivovici, šampaňské považovala za zbytečný přepych, ale slivovice, to byla domácí láska.
Jinak by to nebylo zlé, ale tělo to nevydrželo po prvním panáku spadla Marie bradou na stůl a začala chrápat. Karolína matku šťouchla, ta se probrala, chvíli se rozhlížela, pak chtěla dalšího panáka, pronesla přípitek, smála se neveselým smíchem. Kde by tu mohla být Karolína slabou holčičkou? Nešlo to.
Karolína se provdala brzy. Antonín byl o deset let starší, rozvážný, vzdělaný, ale málomluvný, nelaskavý, zařadil Karolínu jen do svého systému jako ozubené kolečko, spolehlivou hospodyňku.
A snad jí stačilo i to. Trocha romantiky a vášně byla na začátku, tělo je tělo, pak všechno vyprchalo. Hlavní bylo, že teď má rodinu, byt Antonínův byt, prostornou kuchyň, velkou koupelnu, balkon, dvě místnosti, rozsáhlou knihovnu a manžela. Všichni Karolíně záviděli, zvlášť že nebydlela se tchýní. To bylo štěstí!
A vždycky, od dětství po setkání s Mirkem, byla jen Karča nebo paní Karolína.
Antonín, máma, kamarádky, všichni jí říkali Karča.
A tu se najednou objeví malá. Víno, předkrmy… Někoho zajímá, co si malá myslí, co by chtěla.
Antonína to nikdy nezajímalo. Samozřejmě domácnost, nákupy a dovolené řešil s Karolínou, spíš jí sděloval svá rozhodnutí, její námitky zanikaly v šumu z otevřeného okna. Tonda miloval čerstvý vzduch, okna zavírat nesnášel, ať na někoho táhne nebo ne.
A Mirek, jakmile došli do restaurace, hned obstaral nejpohodlnější místo, žádný průvan.
Pečlivý
Něco se vyptával, Karolína nesměle odpovídala. Ano, má manžela. Ano, mají dceru. Jak se jmenuje? Zuzana. Zuza studuje na jazykovce, Karolína jí našla skvělého doučovatele, teď pojede na stáž do zahraničí.
Zuzanu s Antonínem neplánovali, nemodlili se o ni prostě udělali dítě, jak říkala Tondova matka, je už čas. Jenže Karolína dlouho nemohla otěhotnět. Nakonec se zadařilo. Antonín ji celých devět měsíců ignoroval, nehladil břicho, jak to bývá v šťastných rodinách, ani si s dítětem nepovídal. Bylo mu to divné, cizí, až odpuzující.
Až se narodí, pak začnu vychovávat, zvykat si, odbyl ji vždycky, když chtěla jeho pozornost. Můžu tě hodit autem k doktorovi!
Zavezl, pak ji vyzvedl z porodnice, jak má být, s hosty i květinami, poděkoval za dceru. Hlídal přírůstky, množství mléka, vozil Zuzu na očkování, sám kontroloval, jestli dětská sestra má čisté ruce, kabátek a ohřátý stetoskop, aby to Zuzi nebylo nepříjemné.
Jsi unavená? ptala se jí kamarádka Alena, když viděla její kruhy pod očima. Dítě je dřina. Pomáhá ti Antonín?
Karolína pokrčila rameny. Pomáhá, asi. Ale nějak… málo.
Být tou uštvanou totiž mělo i své kouzlo všichni Karolínu litovali, na Antonína nadávali, že ji nešetří.
Jenže Míra Karolínu opravdu litoval, opečovával ji dobrotami, až jí bylo trapně.
No tak, malá! zamračil se dobromyslný Miroslav. Jez! Neopustím tě, dokud to nesníš!
Karolína si kousala ret, dívala se na svého zachránce smutnýma očima a jedla.
Ten den ji doprovodil až k metru, dál odmítla jeho společnost pod záminkou povinností.
Večer jí přišel do mailu celý souhrn referátů.
Pro malou od Mirka!” stálo v poznámce.
Karolína rychle zaklapla notebook, ale Zuzka, která cosi zahlédla, jen povzdychla.
Děsný přezdívky si vymýšlej! rozčílila se Karolína. Oficiální dokumenty, a oni tam tahaj blbosti!
Zuzka už ji neslyšela, otočila se zády, nasadila sluchátka, pustila si hudbu.
Karčo, Zuzi, já jsem doma! Jdeme večeřet! zavolal z předsíně Antonín.
Antonín, unavený z pražského metra a narvaného autobusu, si cestou sundal košili, zůstal v kalhotách, pak si je také slíkl, navlékl šortky se zelenými palmami, otevřel balkon, zhluboka dýchal.
Byl cítit potem, trochu kyselým, jako od včerejška.
Karčo, nebudu se furt sprchovat! Dej mi pokoj vždycky po vaší sprše mě svědí kůže jak malomocného. Zítra se umyju! odháněl ji od tichých domluv. Hotovo. Jdeme jíst.
Jedli mlčky, každý byl ponořen do svých myšlenek. Karolína přemýšlela o Mirkovi, jeho svěžesti, čistotě, galantnosti
Zavolal jí v práci už druhý den.
Ahoj, malá! Jak je? Chybíš mi. Snědla jsi něco? uslyšela jeho hlas a úplně znejistěla, rozhlédla se, zda to někdo neslyší. Zdálo se jí, že její mobil řve moc nahlas.
Ještě jsem nestihla Práce, zakoktala se. Malá. Slabá a křehká Zmocnila se jí husí kůže.
Nech toho a pojď na kávu, jsem tu u vás v kavárně, není to žádná sláva, ale najíme se. Tak pojď! Čekám!
Karolína cosi zamumlala, odhlásila se, nasedla do výtahu, sekundu přemýšlela nad patrem. Tváře jí hořely do červena. Určitě teď všichni ví, že paní Karolína jde na rande se svým milencem.
Ano, tak mu teď v duchu říkala milence. Bylo to vzrušující a drzé.
Dnes měl Mirek na sobě triko a džíny, byl zase trochu rozcuchaný a voňavý.
Dali si kávu, Karolína povídala něco z dětství, Mirek naslouchal.
Malá, jsi krásná, víš to? přerušil ji najednou. Jedeme, koupíme ti něco! Šaty. Jo, mám známý v buticích, poradí! Chci tě vidět v šatech.
A viděl ji. Ne hned, až večer, když Karolínu vzal do nakupního domu na Příkopech, seděl na lavici, zatímco prodavačky obletovaly zmatenou Malou.
Bože, jak se na ni Mirek díval! Hladově, s vášní! Antonín na něj neměl.
Nic takového jsem nezažila! šeptala potom Karolína Aleně, své nejbližší kamarádce. Jen ve filmech. Ani jsem si nemyslela, že se na mě někdo může tak podívat. Poprvé jsem se cítila ženou. Je to hrozné, ale líbí se mi to.
A Tonda? zeptala se po vzdechnutí Alena.
Nic netuší. Neměl by. Už stejně nevím nic, zamotala hlavou Karolína. Nevyzraď se, slyšíš? Šaty nechej u sebe. Neptej se. Co bych řekla doma?! Jsou strašně drahé! Bože, co teď bude?!..
Alena pokrčila rameny. Co má být, to bude.
Nevím, Karčo Děláš hloupost. Tonda je sice buran, ale vzpomeň si, jak touhle zimou jezdil pro čerstvé mléko až do Strašnic. A maká, snaží se. Jiní by leželi u televize s pivem. Tonda je hlava, vážený. Auto koupil, rekonstrukci udělal, k moři vás každý rok vezme. Je jasný, průhledný. Ale Mirek? Kdo ví
Nevím, nestarala jsem se. Hlavně, že je to jiný Aleno, s Ondrou bys nevydržela ani týden. Už mě z něj brzy omývá. Závidíš mi! rozhořčila se Karolína.
Alena zase pokrčila rameny. Možná závidí. Ale ne kvůli Mirku, ale kvůli Tondovi
Karolína začala domů chodit později, navařila něco jednoduchého, sama skoro nejedla, jen zabroušeně seděla a míchala ve studeném čaji neexistující cukr.
Mámo! Pátýkrát tě žádám o chleba! vytrhla ji ze snění Zuzana, vstala a sama se natáhla do chlebníku. Není chleba! zamručela.
Karolína kývla, zamračila se, odešla do pokoje. Snít.
Antonín a Zuzka ji pozorovali se zvláštními pohledy.
Snění Karolínu drželo dlouho, cítila, jak se jí potí ruce.
Mirek byl laskavý, uměl se líbat, smál se její neobratnosti, opečovával ji, říkal jí Malá, přinášel dárky, co musela schovávat u Aleny, posílal jí peníze na účet, někdy i v noci sms. Karolína vyběhla ze ložnice do koupelny, četla, mazala zprávy, čekala, znovu četla. Nakonec vypnula mobil, opláchla se studenou vodou, lehla si.
Antonín se překulil, objal ji těžkou rukou, škytl a mumlal. Karolína jen přikývla. Ano Škoda, že zrovna Antonín je její muž. Škoda, že tolik let nepoznala, jaké to je být malou, krásnou a touženou ženou. Tolik let v háji
Ale teď je tu Mirek a ten patřil k novému štěstí.
Scházeli se v jeho bytě velkém, světlém s okny do podlahy, bez záclon, s výhledem na svítící Prahu. Hlava se Karolíně motala z šampaňského a Mirkovy kolínské. Prostěradla byla hladká, skutečné hedvábí…
Svět se rozpadal na jiskry, bouřil ohňostroji, rozpadal se na diamanty po Moskevském prospektu. Kouzelné…
Doma už bylo nevlídno a tísnivě. Karolíně připadalo, že všichni o jejím Mirkovi vědí, Zuzka se na ni dívá skrz prsty, Antonín kontroluje přísným pohledem.
A tak si Karolína vymýšlela důvody, proč se vracet až večer, když všichni spí. Pak mohla posedávat samotná v kuchyni, pít rozpustnou kávu, hořkou, a snít
Karčo! Kde jsi? Koupil jsem zelí, měl bys ho nakrouhat, domluvili jsme se, uslyšela hlas manžela v reproduktoru, vyděšeně se podívala na Mirkův plavecký styl v otevřeném bazénu.
V Podolí nikdy Karolína neplavala dnes ji tam Mirek vzal, donutil ji převléct plavky, plavali spolu, pozorovali páru stoupající z teplé vody do chladného večera. Lidu málo, pohoda. Když vystoupáš na věž, vidíš i světýlka na ledě v parku na Braníku. Ale Karolína měla oči jen pro Míru. Konečně našla. Konečně láska. Pane bože
Zelí? zajíkla se a zabalila do ručníku. Nech to, dnes přijdu později. Byla jsem s Alenou na plavání. Říkali, že musím posilovat záda. Pořídila jsem si permanentku. Udělám to až zítra. Promiň, volá mě Alena. Ahoj!
Rychle ukončila hovor, polkla. Musí hned varovat Alenu, kdyby Antonín zavolal!
Vyčkala, až Alena zvedne telefon, začala do něj šeptat o bazénu, nervózně polykala, ale najednou ztichla.
Karolíno, donesla jsem vám kmín. Zelí s kmínem děláte, ne? Byla jsem na trhu, koupila, tak vám to nesu. Antonín už vaří čaj, klidně řekla Alena. Kmín jsem vám přinesla… zopakovala pomalu, jako dítěti.
Karolína kousla ret, hledala pohledem Míru. On už stál na věži, připravoval se skočit. Dole na něj pištěly mladé holky, štíhlé a veselé.
No tak, holky? Raz, dva, tři! zaburácel nad vodou, Mirek ladně skočil, vyplul, zamával Karolíně: Karčo, pojď za námi! To teprve večer začíná!
Holky se po Karolíně ohlédly, a ona se náhle cítila opět šedivá, obyčejná, s mírně povislým bříškem a nelíbivými stehny. Plavala nemotorně, máchala rukama. Obličej se jí zkřivil do utrápeného výrazu.
Nové Mirkovy malé už kolem něj dováděly, hrály vodní pólo, smály se, občas se ho snažily dotknout pod vodou.
Míra se smál a ani nevypadal rozčileně, když Karolína náhle zmizela. Chápal povinnosti, rodina, zelí Ať jde!
V předsíni bylo šero, v pokoji taky, světlo jen v kuchyni.
Antonín mlčky postavil před ženu pánev s volským okem.
Jsi po bazénu asi hladová, ne? Jez. Mám ti dát klobásu? nalil jí velký hrnek čaje.
Karolína zavrtěla hlavou. Na manžela se bála podívat, zírala do talíře, rychle chytla vidličku, rejpala se do vajíčka.
Ví to? Tuší? Proč je tak klidný?
Karolíno, řekl Antonín po dlouhém mlčení. Alena donesla nějaké balíčky. Zas se chtěla nechat slyšet, ale vyhodil jsem ji. Co ji je po tom?! Je to tvoje kuchyň. Ale balíky… Tady! ukázal pod stůl. Říkala, že jsou tvoje. Ale to je nesmysl, že?
Karolína zvedla ubrus, hleděla na tašky, pokrčila rameny.
Přesně, nesmysl, jako by se Antonín uklidnil. Nalej mi čaj. Nebo spíš přines koňak. Mám chuť, požádal.
Karolína vstala, šla ke skříňce a pak najednou ztuhla.
Malá, zaburácel manžel, Karolína se trhla, pohlédla mu do očí. Říkám, že drobečky na stole, setři. Zuzka pořád drobí. Vezmi hadřík a utři to, dokončil klidně, pohlédl stranou.
Koňak pili spolu. Mlčky, neodvážili se setkat očima.
Nakonec Antonín vstal a odešel.
Aleno, chápeš, on prostě odešel! Oblékl se, nechal klíče na stole. Aleno! Karolína vzlykala do telefonu, hleděla na sebe do zrcadla a sledovala, jak se jí křiví obličej a už není hezká Malá, ta, co ještě před pár hodinami plavala v bazénu s Mirkem. Vlasy stále voněly po chlóru a hrozně ji bolela záda. Aleno! Jak to mohl udělat?! Tak se přece opravdoví chlapi nechovají! Opustil mě i Zuzku, prostě nás vyhodil!
Karolína se najednou rozzlobila, sevřela pěst, udeřila do stolu.
Přesně jako správný chlap, Karolíno. Jiný by tě zbouchal, nešetřil by tě. Antonín prostě odešel. A zůstala jsi v jeho bytě. A ještě máš co říkat? Alena se uchechtla. Nechápala jsem, proč vám to neklape. Peněz máte dost, Zuzka je šikovná, Antonín nepije, je šikovný. Je tichý, dobře ale není lepší to, než tremp? Chtěla jsi pohádku a aby s tebou někdo ňuňal, viď? Sama jsi mu nikdy neřekla milé slovo. Muži jsou jako děti pochval je, udělají ti to stokrát spoléhavěji. Tady ti nepomůžu, Karčo. Dobrou noc.
Karolína rezignovaně položila mobil, schoulila se v křesle a tiše plakala
Zuzka složila zkoušky, odjela s kamarády na chalupu. S matkou nemluvila, nechala jí jen vzkaz, ať ji neruší.
Mirek se objevil po týdnu, čekal na Karolínu u vchodu do domu, vynořil se z tmy.
Ahoj, malá! zasyčel, rudou tvář ztáhl do límce kožené bundy. Stýskalo se ti?
Karolína mu párkrát volala, chtěla se vypovídat, ale nebral. Teď přišel sám
Mirek řekla bez života. Co tu chceš?
Rozhlížela se po jeho autě.
Jdu za tebou. Přišel čas splácet dluhy, malá! objal ji Mirek.
Jaký dluhy? Co to říkáš?
Karolína se lekla, chtěla mu ruku vysmeknout, ale on ji držel.
Krmil jsem tě? Krmil. Hýčkal? Jo! zašeptal jí sladce do ucha. Teď potřebuju pomoct, kočko. Peníze mám zapotřebí. Máš matčin byt prodáme ho, pět milionů a je. A tenhle taky. Jdeme domů, probereme to!
Malá vyděšeně vyjekla, začala se zmítat, pochodovala na roztřesených nohou ke dveřím, v duchu prosila, ať někoho potká, ale dvůr byl prázdný.
Otevři, Malá, mrznu, postrčil ji Mirek ke dveřím.
Karolína se rozplakala, začala klesat na sníh, a v tu chvíli Mirek pustil, divně mávl hlavou do vzduchu a skácel se na bok.
Nad ním stál Antonín, bez čepice, rozcuchaný a naštvaný, třásl pěstmi.
Vypadni! Vypadni, rozumíš?! Jinak tě rozbiju! zařval, chtěl se na Míru vrhnout, ale Karolína ho chytila za ruku, táhla zpátky.
Mirek, když poznal, s kým má čest, ušklíbl se, že Antonínovi teď narostly parohy, ale umlčel ho pěstí do tváře.
Zmiz! Už se ke Karče nechoď ani na dohled! zařval Antonín, sebral ztracenou čepici, utřel si do ní nos a obrátil se k ženě. Jdeme domů. Je tu zima
O čem ti dva tu noc mluvili, jak trpěli, to ví jen měsíc za oknem a vítr, co si povídal s hodinami na stěně. Na stole dvě nedopité kávy, staré hodiny tikaly. Svět pohltila tma v ní zůstali muž a žena, kteří se najednou rozhodli, že prostě budou žít dál…
Nikdo už nikdy Karolínu malou neoslovil. A kdyby ano, jen by se otřásla a odvrátila.
Mirek už se nikdy neobjevil. S Karolínou mu to nevyšlo její muž byl příliš tvrdý.
Jednou v autobuse Mirek zaslechl, jak Karolína mluví o bytu po matce a o svém zoufalství Pochopil, že by to mohl vyřešit. Kdyby byl šikovnější, Karolína by mu ležela u nohou nakonec si ji připoutal, nakrmil, zahřál. Ale uspěchal to. Nutily ho okolnosti, Igor chtěl své peníze zpět a už mu hořely lemy kabátu Musel zasáhnout, vymáhat. Nešlo to! No nic! Ve světě je dalších spousta malých nedotýkaných, smutných, nenávratných. Mirek je najde a obšťastní a pak si vezme, co potřebuje.
Zatím musel opustit svůj skvělý byt, kde byly ty šlehačkové prostěradla a výhled na Prahu. Ale Mirek si ještě přijde na své pokud Igor nerozhodne jinakNa jaře Karolína uklízela v bytě, kde teď bylo podezřelé ticho. Zuzana se nehlásila z ciziny, Antonín začal chodit domů o něco později, často zamyšlený, někdy i s květinami v igelitce. Postupně, pomalu a až děsivě klidně se všechno vrátilo do nějakých nových, trochu smutných, a přitom bezpečných kolejí.
Když jednoho dne přišla po práci, našla na kuchyňském stole cedulku: Zalévám na balkoně kytky, přijď za mnou, Antonín.
Vyšla, slunce hřálo bílé pelargónie v truhlících. Antonín seděl na židli a díval se do večerního nebe.
Pořád platí, že máš ráda to linecký od tvojí mámy? zeptal se najednou tichým hlasem, skoro bojácně.
Karolína k němu přisedla, opatrně, jako by šlápla do cizích vzpomínek. Něco v ní zabořilo dráp nebyla už Malá, ale ani ta stará Karča. Byla oboje i nic z toho. Možná, že Antonín taky nebyl jen starý Antonín.
Seděli dlouho, až se na obzoru rozsvítila světla stadionu.
Linecký napeču, kývla nakonec.
V tu chvíli se v ulici dole rozkřičely děti na koloběžkách a někdo pustil rádio příliš nahlas. V ten hluk Antonín vzal Karolínu za ruku poprvé po letech. Měla hrubou dlaň, prsty už ne holčičí, ale plné síly. Přesto mu tu ruku nechala, bez boje.
Až tu noc, když v domě zhasla poslední okna a všechny představy usnuly, pochopila, že není třeba být malá, aby mohl člověk někdy být šťastný. Stačilo otevřít, co zbylo po snění a zkusit ještě jednou žít. S tím, co má, a právě tady.
A tak si napekli linecké, vypili starý koňak a šli spát. Bez slov, beze snů. Jen se zahřáli, jako dvě stopy ve sněhu, které se po dešti zvolna slévají v jednu cestičku.
